Finanční krize konce prvního desetiletí prokázala obrovskou schopnost Německa rázně se s ní vypořádat a dostat se zpět na špici nejsilnějších ekonomik světa. Bude se podobný vývoj při pandemické krizi opakovat? Je jisté, že současná pandemická krize bude i pro německou ekonomiku hlubší a se širším záběrem než ta předchozí, ale hodně bude záviset na dalším vývoji pandemie.
Aktuálně potřebuje německá ekonomika a společnost především zbavit se obav z koronaviru a znovu nabýt (plánovací) jistotu dalšího vývoje. Ani jedno z toho zatím nelze garantovat. Očkovací látka doposud není v přímém dohledu a státy EU již začínají silně pociťovat příchod druhé vlny, jejíž rozsah si nikdo neodvažuje odhadnout. Navíc rámcové ekonomické podmínky se pohybují na tekutých píscích až ideologicky zabarvených úvah spolkové vlády i EU ohledně ochrany klimatu. Také některé zatím pozitivně hodnocené rychlé kroky spolkové vlády k záchraně a obnově hospodářství se mohou v protahující se pandemické krizi ve svém důsledku stát kontraproduktivními. Jde například o prodloužení platnosti kurzarbeit do konce 2021, což může vést k blokování kvalifikovaných pracovních sil v podnicích bez perspektivy.
Výchozí pozice Německa v EU není špatná
Německo podobně jako Nizozemsko během pandemie nepřistoupilo k plošnému vysazení průmyslu ani stavebnictví. Odhaduje se, že obory, zaměstnávající asi čtyřicet procent pracujících v SRN nebyly krizí vážněji postiženy a některé dokonce pracovaly i více než na plný výkon: stavebnictví, potravinářský průmysl, finanční služby, výrobci léků a zdravotnických prostředků, IT a informační služby, zemědělství, pošty a dodací služby, energetika, vodní hospodářství, odpad. hospodářství, zdravotnictví, sociální služby, obchody-zejména supermarkety, ale také internetové obchody. Amazon například zaznamenal několik období srovnatelných s předvánoční sezónou.
Také proto mohl spolkový ministr hospodářství Peter Altmaier začátkem září optimisticky korigovat odhad letošního německého hospodářského poklesu na „pouhých“ - 5,8 % oproti dříve uváděným - 6,3 procentům. Současná krize je pro Německo přesto nejhlubší za poslední třičtvrtě století. Mimo páteře německé ekonomiky – automobilového a leteckého průmyslu a strojírenství fundamentálně zasahuje i obory, kterých se minulá krize významněji nedotkla, například turistiku, kongresový, veletržní a eventový průmysl, hotelnictví, gastronomii, školství, kulturu, sport. Ostatní větší země EU se musí připravit na ještě hlubší letošní pokles ekonomiky: (zde zářijové odhady) Francie minus 8,6 %, Itálie minus 8,7 % a Španělsko dokonce minus 11,1 procenta.
Důsledky pro pracovní trh a zadluženost
Podle mnichovského ifo Institutu bylo v září 2020 stále okolo 5,6 milionu zaměstnanců v režimu kurzarbeit. Hrozí, že 1,8 mil. lidí ztratí v Německu práci definitivně.
Proti rychlému náběhu ekonomiky hovoří fakt, že spousta malých a středních podniků, které jsou páteří ekonomiky v Německu – a tvoří zde více než 99 procent ze všech zhruba 3,5 milionů německých podniků - v důsledku pandemie zanikne. A podobně to bude probíhat i jinde po světě. Tím se zároveň rozplyne kapitál, určený v těchto podnicích pro investice. Důsledky - přinejmenším střednědobě – ponese exportně orientovaná německá ekonomika.
Po předchozích třech letech s rozpočtovou „černou nulou“ se letošní německý rozpočet 2020 kvůli sníženým příjmům z daní a zvýšeným výdajům na protipandemická opatření dostává do největšího ročního zadlužení od 2. světové války: 218 miliard eur (asi 5 700 miliard korun). To odpovídá asi čtvrtině ročního státního rozpočtu Německa. Také v roce 2021 se počítá v návrhu rozpočtu s dalším zadlužením státu do výše 96 miliard eur, což bude druhé nejvyšší roční zadlužení Německa. Teprve pak má křivka zadlužení prudce klesat na 10,5 miliard eur (2022) a ještě níže v dalších dvou letech. Od roku 2025 má být obnoven vyrovnaný státní rozpočet. Německo si přes uvedené zvýšené zadlužení v době pandemie zachovává postavení nejméně zadluženého premianta mezi zeměmi G7.
Postiženi jsou i giganti německé ekonomiky
Například dříve vysoce zisková a obdivovaná Lufthansa od začátku dubna zrušila devadesát procent všech letů a v září odhadla svoje letošní výkony na pouhých 20 až 30 procent roku 2019. Přestože společnost velmi rychle zavedla kurzarbeit a všechna úsporná opatření, nakonec Lufthansu spolu s dceřinnými Austrian Airlines, Swiss a Brussels Airlines – aspoň prozatím - zachránila až masivní státní pomoc ve výši 9 miliard eur. I tak společnost ztrácí každý měsíc okolo 500 milionů eur likvidních prostředků. Koncem září společnost oznámila, že zruší nejméně 22 tisíc pracovních míst a zbaví se natrvalo 150 svých letadel včetně dřívejší chlouby – největších dopravních letadel světa Airbus A380.
Daimler, který přišel v prvním pololetí o čtvrtinu svých zakázek, oznámil, že propustí na celém světě nejméně 30 000 pracovníků, hlavně v Německu. Proces už byl zahájen.
Dosavadní kroky německé vlády chvályhodné
U dosavadních kroků spolkové vlády se oceňuje jejich velkorysost, rychlost a účinnost i snaha o souběžné vytváření příznivého společenského klimatu. V rámci opatření na ochranu zaměstnanců, samostatně podnikajících a podniků byl mobilizován největší objem záchranných finančních prostředků v historii spolkové republiky ve výši 353,3 miliard eur s dopadem na státní rozpočet a včetně garancí dokonce dohromady 819,7 miliard eur. Pozitivní je také skutečnost, že spolková vláda bude pokračovat i v nejbližších letech v letos zahájené investiční ofenzívě. Státní investice v období do roku 2024 stoupnou o 40 miliard eur na celkových 200 miliard eur. Za správný, i když trochu opožděný, lze zajisté považovat důraz spolkové vlády na využití záchranných fondů i státních investičních prostředků zčásti na podporu rozvoje technologických trendů budoucnosti – digitalizace, včetně aplikace ve školství, zavádění komunikačních technologií 5G (perspektivně 6G), umělé inteligence a technologií podporujících ochranu klimatu a šetrnost k životnímu prostředí (u posledně zmíněného trendu zejména, pokud bude zbaven jistého ideologického balastu).
Naopak se objevuje kritika, že stát místy zbytečně posiluje svůj dirigismus, byrokracii a někteří politici využívají protikrizovou politiku k předvolebnímu boji. Také je státu vyčítáno, že prakticky žádná opatření nesměřují k šetření státních výdajů v době ekonomické krize.
Německo sáhlo i ke změkčení rámcových právních podmínek: bylo přechodně zrušeno právo pronajímatelů na vypovězení smluv s neplatícími nájemci (dočasná záchrana např. gastronomie), zákonná povinnost jednatelů společnosti nahlásit vlastní insolvenci v případě platební neschopnosti a předlužení byla dočasně zrušena.
Jak se dalo očekávat, upínají se i němečtí politici s podporou centrální banky k osvědčenému prostředku masivní emise peněz a jejich rozdávání všemi směry formou nevratných subvencí, příspěvků na kurzarbeit, půjček, státních garancí atd. Přesto pravděpodobně téměř všichni z pandemické krize vyjdeme chudší. Zadlužení občanů, společností i státu rapidně roste.
Další faktory
Německé předsednictví EU a blížící se volby do Bundestagu a do kancléřské pozice v příštím roce jsou pro všechny tyto ekonomické procesy přídavným politickým katalyzátorem. Žádný vládní politik nechce být ve volebním roce konfrontován s masívním nárůstem bankrotů a počtu nezaměstnaných. Také proto asi spolková vláda rozhodla o posunutí kurzarbeit do konce 2021.
Mimoto existuje ještě spousta neznámých s možným dopadem na německou ekonomiku: prezidentské volby v USA a případná další obchodní válka s Čínou, alternativa „tvrdého“ brexitu, nevyjasněná migrační politika EU, Green Deal a další zostřování cílů v emisích CO2 a dokonce úvahy o zákazu výroby vozidel se spalovacími motory. Politici o nich hovoří jako o výzvách a šancích do budoucna, ale mohou se stát také nečekaným rizikem.
Německo je dnes v mnoha ohledech jiné než při finanční krizi
Zeměo zůstává vysoce respektovanou čtvrtou největší ekonomikou světa a tahounem EU. „Made in Germany“ se stalo oprávněně synonymem kvality. V roce 2019 byla SRN třetím největším exportérem světa za Čínou a USA. Přitom se také Německo v různé míře potýká se všemi neduhy současného západního světa: politickou rozpolceností nevídaných rozměrů, kácením soch slavných předchůdců a přepisováním historie podle osnov politických zájmů, politickou korektností, která dusí otevřenou demokratickou diskuzi o čemkoliv ve jménu „vyšších hodnot“. A v neposlední řadě s nelegální migrací a problematikou vnitřní bezpečnosti. V ekonomice se stále více prosazuje státní dirigismus a roste byrokratická zátěž podnikání. Jakoby němečtí politici zapomněli, že poválečný hospodářský zázrak umožnila naopak liberalizace hospodářství, omezení státních zásahů do ekonomiky, nízké daně, skutečná demokratizace společnosti a především tvrdý, ale svobodný konkurenční trh.
Německá media se v poslední době postupně zpronevěřují svému poslání kontrolovat politiky a transformují se naopak v poslušný nástroj politiků k ovlivňování a kontrole myšlení občanů. Zprávy jsou stále častěji podávány zároveň s návodem, jak si danou informaci správně přebrat.
Století EU nebo Asie?
Experimenty typu dalšího zpřísnění emisních předpisů v rámci EU ze 40procentního snížení proti roku 1990 na 55procentní do roku 2030 nebo úvahy o úplném zákazu spalovacích motorů k určitému datu se mohou ukázat jako nášlapné miny, které v konečném důsledku mohou mít nečekaně zhoubné následky i pro německý průmysl.
Nic z toho není stěžejním problémem v zemích východní a jižní Asie. Migrační politiku mají pod kontrolou a životním prostředím se zabývají v míře, která je pro ně únosná a výhodná – např. pro export příslušných technologií do USA a do EU. Komunistická Čína ve své koncepci rozvoje automobilového průmyslu do roku 2035 ani náznakem neuvažuje o zákazu spalovacích motorů a naopak předpokládá harmonický souběžný vývoj obou technologií včetně dalšího zdokonalování spalovacích motorů. Jejich skutečná kolébka – Evropa – se mezitím absurdně zbavuje dieselových motorů, které po více než stodvaceti letech dosáhly – také pomocí normy Euro 6d - jisté dokonalosti také v emisích. Jaká je ale aktuální konkurenceschopnost EU a Německa vůči východní Asii v elektromobilitě, když je všeobecně známo, že Japonsko, Jižní Korea a Čína mají už dnes výrazný náskok v bateriových, hybridních i vodíkových technologiích? A Čína k tomu ještě v podstatě kontroluje světové zdroje surovin pro výrobu baterií.
Ještě máme v čerstvé paměti Lisabonskou strategii, přijatou Evropskou radou v roce 2000 s cílem vytvořit z EU do roku 2010 „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa, založenou na znalostech...“ atd., atd. Co z této vize zbylo? Změnilo se něco k lepšímu na postavení EU ve světě za posledních dvacet let? Je uskutečnitelná strategie klimaticky neutrální EU do roku 2050? Nebo se jedná o další neuskutečnitelný sen EU?
Asijské země jsou plně koncentrované na zvýšení životní úrovně a obranu zájmů svých obyvatel. A to se jim daří – stále více lidí proto vnímá současné století ve znamení Asie, která bude stále silněji udávat tón a trendy. Ekonomické těžiště světa se tak nezadržitelně přesunuje do Asie v čele s Čínou, která si už před léty vytkla jasný cíl – do roku 2050 se stát nejsilnější ekonomikou světa... a zatím vše nasvědčuje, že to dokáže možná ještě dříve.
Nekonečná – zatím čtrnáct let trvající - stavba berlínského letiště Berlin Brandenburg (BER), která se stále znovu a znovu utápí v nečekaných problémech, se pomalu stává nechtěným symbolem německé ztráty globálních pozic. Indie už během stejné doby postavila několik desítek moderních letišť o Číně ani nemluvě. Nová Gigafactory 4 společnosti Tesla s produkcí 500 tisíc elektromobilů ročně – rovněž v Braniborsku – má být postavena ještě rychleji než sesterská Gigafactory 3 v Šanghaji, kde stavba trvala dva roky...
Pokud se Německu podaří skloubit své osvědčené ekonomické zkušenosti s podporou rozvoje světových trendů a přitom nepodlehne zbytečným ideologickým předsudkům a vypjaté politické korektnosti, tak má cestu k překonání pandemické krize v ekonomice a návratu do svých původních pozic otevřenou dokořán. (5.10.2020)
