Čtenářům a zvláště čtenářkám, mezi nimiž je mnoho enthusiastek pro konvalinku, bude se zdáti neuvěřitelno, že lze o konvalince psáti toxikologickou úvahu, jinými srozumitelnějšími slovy, že lze mluviti o jedovatosti konvalinky.
Je vskutku pravda, že širším kruhům nemluví se z kompetentních míst o tom, že je konvalinka jedovatá. Ve školách učí se mládež o všelikých rostlinách jedovatých, blínu, rulíku, bolehlavu, muchomůrce a některých jiných – ne o všech, protože je jich mnoho. Na střední škole doví se študent ještě o mnohých jiných rostlinách jedovatých, pryskyřníku, jílku, lilku, čilimníku, vraním oku a některých jiných jistě jedovatých rostlinách, kterými se otrava, přihodila-li se vůbec, jistě jen v nejvzácnějších případech způsobí.
Prošel jsem však několik přírodopisů pro střední školy, v žádném však jsem nenašel zmínky, že konvalinka je jedovatá. Tak píše o ní známá a velmi rozšířená školní kniha Dra A. Pokorného Názorný přírodopis rostlinstva (vzdělal Dr. Ladislav Čelakovský, profesor botaniky na universtitě pražské).
„Konvalinka vonná má bělavý, kroužkovaný oddének as jako brk tlustý, 2 eliptičné, špičaté listy, kteréž i s přímým, 10-15 cm vysokým stvolem, nejdoleji blánovitými pošvami ovinuty jsou. Na konci stvolu nalézáme v jednostranném nicím hroznu malé kulatozvonkovité, 6zubé, čistě bílé a libovonné květy, z jejichž semeníku později červené bobule vyzrávají. Jest hojná v stinných lesích ač ne všude.“
O jedovatosti byliny není tu ani zmínky. Podobně v jiných knihách. Učebné knihy nemají býti obšírné, ale mohou-li šířiti se o jedovatosti jiných rostlin, kterými snad nikdy žádná otrava nepovstala, např. o pryskyřníku, mají lékaři plné právo žádati, aby se stala ve školních knihách zmínka o jedovatosti konvalinky, kterou už vícekrát zaviněna byla otrava.
Před několika lety přinesly lékárnické listy německé (ApothekerZeitung aj.) zprávu, že v Bruchsalu v Badensku zemřel chlapec, který vypil vodu ze sklenice, ve které byla kytice konvalinek. Běželo tu o otravu šťávou rostliny Convallaria majalis, při němž jed máčením stonků květových ve vodě přišel do vody.
Podobný, ač poněkud nejasný a teprve ke konci vysvětlený případ otravy konvalinkami přinesly lékařské listy minulého roku (1902). Lékař jistý pozoroval případ tento sám na sobě. Trpě často zácpou, pomáhal si od ní glycerinovým klystérem, jehož si vsřikl do konečníku 5 grammů. Za několik hodin po tom nastalo u něho bušení srdce, mdloby, dušnost a pocení. Několik neděl po té zase trpěl zácpou a opět užil onoho glycerinu, načež se v krátce opakovaly ony příznaky, co poprvé. Tím byl lékař onen, jménem Hühnerfaut přiveden na myšlénku, že asi glycerin onen nebude čistý. Ohledav jej zjistil, že byl parfumovaný a sice konvalinkovým extraktem, který otravu onu vyvodil, jak zvláště srdeční obtíže (bušení srdce) ukazují, neboť konvalinkový jed je jedem srdečním.
Zaznamenané otravy jsou všecky novějšího data, takže prof. Jiruš právem zaznamenává v Odborné pathologii a terapii nemocí vnitřních: „Nati a bobulím konvalinky vonné připisovány již dávno jedovaté vlastnosti, ačkoli otrávení touto rostlinou v literatuře zaznamenaných nenalézám.“ Dotyčný svazek Odborné pathologie vyšel ovšem r. 1881 a zprávy o otravách jsou pozdějšího data.
Poohlédneme-li se po kompetentních spisech lékařských, jež o otravách pojednávají, dočítáme se všeličehos pro nás zajímavého.
Především byly konány pokusy na zvířatech dříve, nežli konvalinka zkoušena jako lék u člověka. Při těch pokusech shledána jedovatost té už v malých poměrně dávkách např. kapka výtažku konvalinkového na žabí srdce aplikovaná způsobí, že srdce to po 1 ½ - 2 minutách přestane bíti a zastaví se ve stavu stažení (systole), při čemž však zvíře zůstává samovolných pohybů schopno. Podobně působí podkožní vstřiknutí jedu pod kůži, jenom že tu zastaví se srdce o nějakou minutu později. 4 kapky konvalinkového výtažku, vstřiknuty-li do žíly nějakého teplokrevného zvířete, např. psa, způsobí za 10 minut smrt zvířete.
Užije-li se dávek menších, které nejsou smrtelny, pozoruje se uvolnění činnosti srdeční a zvýšení tlaku krevního. Dýchání se uvolní, je však hlubší. Pak stává se činnost srdeční nepravidelnou, dýchání stále hlubší a volnější. Někdy nastává po hlubokém vdechu přestávka v dýchání a zvíře vrhne. Pak stoupne tlak krevní a nastává velmi rychlý tep. Další dávka způsobí klesnutí tlaku krevního, dýchání bývá nápadně uvolněno, činnost srdeční stává se stále slabší a slabší, načež ustává úplně. Teprve po té ustává i dýchání. Také bylo postřehnuto, že konvalinka a přípravky z ní zhotovené ženou na moč. Z otravy nahoře zaznamenané vysvítá, že i do potu přivádějí účinné součástky konvalinky.
Nahoře uvedené pokusy na zvířatech prováděli dva ruští lékaři Trojickij a Bogojavlenskij a dva francouzští badatelé Sée a Bochefontaine. Bádání ta patří do prvních let osmdesátých.
Nejlepší německá kniha o otravách pojednávající, od profesora Kunckela sepsaná tvrdí, „že zvláštní jedovatý účinek konvalinek nebyl pozorován; přes to vybízí se k opatrnosti.“ Naše dva nahoře uvedené a z literatury vyňaté případy, o nichž Kunckel ničeho neví, však ukazují, že i nejlepší knihy mívají mezery a nejlepší spisovatelé přehlédnou časem důležité zkušenosti jiných, protože lékařské písemnictví současné je veliké. Kunckel ví jen o záchvatech skleslosti a slabosti srdeční, které byly pozorovány po podání konvalinek jakožto léku.
Chceme-li míti obraz otázky úplný, nezbytno zabrati se i do lékařské stránky věci. Lid ruský a francouzský užívá konvalinek jako domácího prostředku. Uznáme, že je to prostředek trochu nebezpečný. Ale protože nejeden lék z lidu přešel do lékařství vědeckého, počali jej zkoušeti lékaři také, což vedlo brzy k poznání jeho účinných látek.
Konvalinka obsahuje dvě účinné látky. Jsou to glykosidy konvallarin a konvallamarin. Tento je bílý prášek, chutí sladkohořké, ve vodě a líhu rozpustný, onen je krystalizující látka, ve vodě málo, v líhu dobře rozpustná. Konvallarin působí projímaje, vlastnosti náprstníku podobné má konvallamarin, který působí na srdce. Vstříkne-li se do žil, je smrtící dávka jeho pro psa už 15 milligrammů, pro králíka 6 až 8 milligrammů. U nemocných jako lék naprosto zavržen. Tyto glykosidy jsou velmi hojně ve květech, méně ve stoncích, ještě méně v jiných částech rostliny obsaženy. Nejvíce konvallamarinu obsahuje rostlina, nežli rozkvete. Po odkvětu ubývá ho.
Lékařsky užíváno bylo květů, které, pokud jsou čerstvé, velmi příjemně voní, a proto se staly předmětem čilého obchodu květinářského a pěstují se i uměle; uschlé květy nevoní buďto pranic nebo málo a jsou chuti hořké nebo příkré. Dříve se připravoval z nich šňupavý prášek pro kýchání. Z květů těch při srdečních vadách podáván nálev místo náprstníku, ale shledáno, že je nespolehlivý a nemá účinků žádoucích, za to některé nežádoucí vedlejší účinky (např. průjmy). Také vodný výtažek a tinktura připravována z konvalinek, ale také opuštěna, neboť se ze všech srdečních léků nejméně osvědčily přípravky konvalinky. Nálev se připravoval tak, že 200 grammů vřelé vody nalilo se na 10 grammů květů, po nějaké době se tekutina scedila a léku prodávala se za 2 hodiny lžice, až na účinek dostavil.
Nyní uvádějí učebnice lékařské léky konvalinkové jen mimochodem, podotýkajíce, že nemají k nespolehlivému tomu léku důvěry.
Čtenář přítomné stati utvoří si pak ten pro život poučný závěr, že milá, vonná, zvláště dívkami milovaná ta „májová květina“ je jedovatá.
My pak žádáme, aby poznámka o jedovatosti konvalinek byla zařaděna do školních knih pojednávajících o rostlinách.
