Koruna před inflačními dopady invaze Ruska na Ukrajinu chrání lépe než euro

Komentář Lukáše Kovandy

Od invaze zítra uplyne rok a půl a za tu dobu koruna vůči dolaru oslabila znatelně méně než euro.

Dnes je to přesně rok a půl od předvečera ruské invaze na Ukrajinu, k níž došlo loni 24. února. Za tu dobu koruna vůči dolaru oslabila o 2,5 %, přičemž euro ztratilo 4,4 %, plyne z dat agentury Bloomberg platných k dnešnímu popoledni (viz tabulka níže).

Koruna tedy inflační dopady invaze tlumí, nikoli umocňuje; v tom smyslu, že s eurem by inflace v ČR byla z důvodu jeho výraznějšího oslabení vůči dolaru silnější.

Jeden příklad za všechny. Klíčovým důvodem mimořádné inflace v Česku zejména loni bylo dramatické celosvětové zdražení ropy a produktů z ní, které nastalo v důsledku invaze a souvisejících západních sankcí proti Rusku. Například litr nafty se loni v prvních týdnech po invazi v Česku prodával průměrně až za cenu kolem 50 korun.

Pokud by Česko platilo eurem, bylo by ale zdražení nafty a ropných produktů ještě výraznější. Ropa a ropné produkty se totiž na světových trzích obchodují v dolaru. I tuzemské čerpací stanice by nakonec musely do svých cen promítnout zmíněné výraznější oslabení eura vůči dolaru – výraznější v porovnání s tím, jak vůči dolaru v uplynulém půldruhém roce oslabila koruna.

V zásadě tedy platí, že v uplynulém půldruhém roce koruna působila méně inflačně, než by působilo euro, pokud by jím Česko platilo. Nutno ale dodat, že centrální banka v Česku musela za účelem boje s inflací zvýšit svoji základní sazbu výrazněji než Evropská centrální banka. Drží ji nyní na úrovni sedmi procent, zatímco ECB na hodnotě 4,25 %.

Přitom platí, že čím vyšší základní sazba je, tím citelněji může ekonomiku tlumit – například skrze zdražení úvěrů, a tedy i investic. Čím vyšší sazba, tím ovšem také výraznější tlak na zpevnění měny, což právě představuje klíčový důvod v pozadí uvedeného menšího oslabení koruny k dolaru než eura k dolaru.

Česká národní banka navíc po převážnou část loňska i letoška za silnější korunu intervenovala, i když z větší části jen slovně, nikoli prodejem deviz. ECB takovou intervenci za silnější euro neprováděla. Ovšem i po prodeji části svých devizových rezerv jich ČNB stále má poměrně značný objem; v poměru k hrubému domácímu produktu nadále jeden z nejvyšších na světě.

Drtivá většina měn světa vůči dolaru v posledním roce a půl oslabila. Koruna však méně než euro. (zdroj: Bloomberg)

Češi rekordně utrácí za své mazlíčky – zhruba 60 miliard ročně

Za roční běžné výdaje za pejska či kočku by se dalo postavit přibližně 400 kilometrů dálnic.

Nejvyšší inflace za posledních přibližně třicet let, která v Česku nyní udeřila, se promítá i do nárůstu výdajů za psi a kočky. Za psa tak dnes běžná domácnost v ČR utratí průměrně zhruba 1500 korun měsíčně, za kočku zhruba polovinu této částky. Přitom alespoň jednoho psa vlastní na dva miliony českých domácností, alespoň jednu kočku pak bezmála 1,5 milionu domácností. Výdaje za „psa v obýváku“ tak činí přibližně 40 miliard korun ročně, kočky coby domácí mazlíčci pak v souhrnu vyjdou na přibližně 20 miliard korun.

Celkově tak obyvatelé Česka utratí za své miláčky přibližně 60 miliard korun ročně. Za tuto sumu by se dalo postavit za rok až 400 kilometrů dálnic. Suma přitom nezahrnuje pořizovací cenu čtyřnohého miláčka. Ta však činí nejčastěji jen jedno až pět procent z celkových „celoživotních“ nákladů chovu psa či kočky. Největší část výdajů spolykají náklady na krmení včetně pamlsků a zdravotní ošetření včetně očkování nebo různé doprovodné služby typu stříhání. Například náklady na chov většího psa mohou činit až 6000 či 7000 korun měsíčně. Za celý život takového psa tak za něj jeho „páníček“ může v dnešních cenách vydat takřka milion korun. Pochopitelně, výdaje za mazlíčky se odvíjejí do kupní síly dané domácnosti. Sociálně slabší domácnosti tak za psa dají třeba jen stokoruny měsíčně. I to však může za celý život psa odpovídat v dnešních cenách třeba 70 000 nebo 80 000 korun.

Některé domácnosti si také nemohou dovolit zaplatit například nákladnější veterinární zákrok. Vždyť třeba operace psa, jenž utrpěl komplikovanější frakturu, může vyjít až na 50 000 korun. Zdaleka ne všechny domácnosti přitom mají své miláčky pojištěné. Pro Česko je – v porovnání třeba se západními zeměmi EU – typická podpojištěnost jak v případě standardního životního, tak neživotního pojištění. Nepřekvapí tudíž, že v případě domácích mazlíčků je podpojištěnost ještě mnohem výraznější než při pojišťování lidí nebo majetku. Navíc finanční produkty zaměřené na psy či kočky se často teprve rozvíjejí, celý tento specifický segment je v česku „v plenkách“. Pojišťovny přitom typicky nehradí zákroky typu kastrace nebo zubních ošetření, které nemají akutní či bezodkladnou povahu.

Při pořizování mazlíčka může člověk něco ušetřit tím, že si koupí zvíře takzvaně „bez papírů“, tedy bez průkazu původu, ale taková úspora je často jen dočasná. Zvíře „bez papírů“ totiž nakonec může vyjít dráž, a to právě i po zahrnutí nižší kupní ceny. Mazlíček „bez papírů“ totiž představuje jakýsi „black box“: nový majitel o něm prakticky nic neví – například o jeho předcích či třeba o sklonu k rodovým chorobám. Pokud například majitel psa „s papíry“ ví, k jakým chorobám má zvíře sklon, může ve spolupráci s veterinářem vhodnou prevencí jejich nástupu zamezit či jej alespoň oddálit.

Kdo může za to, že Česko má pátou nejvyšší inflaci v OECD?

A proč ji má „bezeurové“ Švýcarsko šestkrát nižší než „eurové“ Slovensko, které svojí inflací překonává i Českou republiku…

Česko mělo v červnu pátou nejvyšší míru inflace ze zemí OECD, vyplývá ze studie společnosti Utility Bidder, kterou dnes zveřejnila ČTK (zde). Meziroční inflace činila v Česku podle studie 9,7 procenta. Vyšší už v rámci OECD byla pouze v Turecku, Maďarsku, Polsku a na Slovensku. Nejnižší míru inflace naopak v červnu vykazovaly Švýcarsko, Řecko a Španělsko.

To, že úplně nejvyšší inflaci v OECD vykazují vedle „erdoganomikou“ poškozeného Turecka hned čtyři země Visegrádské čtyřky, svádí k úvaze, že za ni může zejména to, že stále převážně platí svojí měnou, a ne eurem. Tuto domněnku však nepotvrzuje už jen letmý pohled na „druhý konec“ žebříčku. Vždyť ze všech zemí OECD vykazuje nejnižší inflaci – v červnu meziročně jen 1,7 procenta – Švýcarsko. To, jak známo, euro nesdílí.

Při vysvětlení tolik odlišné míry inflace je třeba vzít v potaz řadu faktorů. Měna určitou roli hraje, zdaleka však ne rozhodující. A hlavně úplně jinou, než by se intuitivně mohlo zdát. Jak záhy uvidíme.

Tím nejdůležitějším faktorem v pozadí tolik odlišných měr inflace je geografické umístění, konkrétně geografická blízkost k Rusku. V zásadě totiž platí, že čím blíže ta či ona země EU k Rusku je, tím více závislá byla, resp. v některých případech stále ještě je na ruských dodávkách energií, jako je zemní plyn, ropa a produkty z ní.

Proces odstřihávání od ruských energetických dodávek, kterým drtivá většina zemí EU prošla a prochází, tak nutně zanechává hlubší otisk v zemích východní části EU než v zemích její části západní. Východní země EU totiž před válkou byly v mnohem vyšší míře závislé na ruských energiích než země západní části EU, takže ukončení této závislosti logicky vyjde dráže – a projeví se tedy více inflačně – než v zemích, které byly na ruských energiích závislé poměrně málo nebo vůbec, jako je v rámci EU například zmíněné nízkoinflační Španělsko.

Navíc země právě typu Španělska – s druhou nejnižší inflací v OECD – nebo třetí Řecko vykazují dlouhodobě citelně vyšší míru nezaměstnanosti než v průměru země Visegrádské čtyřky. To do značné míry souvisí s tím, že přijetí eura v zemích typu Španělska nebo Řecka vedlo k tomu, že kvůli němu přišly o podstatnou část své konkurenceschopnosti. Ta se odvíjela od poměrně levné pracovní síly – levné na evropské poměry –, kterou však přijetí eura na přelomu milénia zdražilo natolik, že třeba právě převážně „bezeurové“ země Visegrádské čtyřky se staly v porovnání s „jižním křídlem“ eurozóny mnohem více konkurenceschopné. Což právě vede k dlouhodobě znatelně nižší nezaměstnanosti ve východní části EU, zejména v porovnání s nezaměstnaností v jižní části EU. Vždyť míra nezaměstnanosti je už řadu let z celé Unie nejnižší v Česku, v Polsku přitom není o moc vyšší.

Extrémně nízká či nízká míra nezaměstnanosti, která je příznačná pro východní část EU v porovnání s její části západní, a zejména jižní, je dalším faktorem v pozadí nyní na východě EU rychleji rostoucí inflace. Nízká míra nezaměstnanosti způsobuje vyšší tlak na růst mezd, který je samozřejmě významným inflačním faktorem. Svým způsobem tak euro za vyšší inflací v „bezeurových“ zemích opravdu stojí, ale zcela jinak, než si stoupenci jeho rychlého přijetí v ČR představují. Euro totiž na jihu eurozóny dlouhodobě podvazuje konkurenceschopnost, čímž tam přispívá k růstu míry nezaměstnanosti. Jižní země eurozóny nestačí svoji produktivitou na to, aby sdílely „německou měnu“ – tedy euro. Jejich produktivita zkrátka „německá“ není, zato cena práce (nyní už) ano, což dlouhodobě způsobuje odliv pracovních míst – částečně do Asie, částečně do východní části EU. A tento odliv do východní části EU, třeba do zemí Visegrádské čtyřky, pochopitelně stlačuje míru nezaměstnanosti ve východní části EU, což značně přispívá tomu, že východní část EU vykazuje vyšší míru inflace než její západní, a zejména jižní část.

Další důvod, proč je ve východní části EU vyšší míra inflace, spočívá v tom, že nemovitostní trh východní části EU stále teprve „dohání“ nemovitostní trh západní části EU. Toto dohánění spočívá zejména v dohánění cenovém. Ten, kdo dohání, z definice musí vykazovat vyšší cenové nárůsty, jinak by o dohánění nemohla být řeč. Jde stále ještě o pozůstatek neúspěšného budování socialismu v zemích východní části EU; bez socialistického zaostávání by nyní nebylo žádného dohánění. Dalším pozůstatkem někdejšího budování socialismu na východě dnešní EU ostatně je také ona již uvedená poměrně vysoká závislost na ruských, někdejších sovětských energiích.

Ze zemí západní části EU je Rakousko dlouhá desetiletí jednou z nejzávislejších na sovětských, resp. ruských energiích. A to je stěžejním důvodem, proč nyní vykazuje vyšší míru inflace než prakticky všechny další země západní části EU. Naopak Slovensko sice eurem platí, ale přesto je jeho červnová meziroční míra inflace – 10,9 procenta podle výše zmíněné studie – viditelně vyšší než tak česká.

Stoupenci eura přesto mohou podotknout, že euro působí v porovnání s korunou méně inflačně, ba až třeba protiinflačně tím, že během uplynulých letošních měsíců a během uplynulého roku – kdy se Evropa a svět potýká s důsledky ruské invaze na Ukrajinu – vykazovalo vyšší výkonnost než česká měna.

Jenže to není pravda. Česká koruna od 24. února 2022, kdy invaze začala, vůči dolaru zpevnila, o 0,3 procenta dle dat agentury Bloomberg (viz graf níže), zatímco euro od té doby vůči dolaru oslabilo, a to o 2,7 procenta. Česká koruna tedy během tolik geopoliticky i ekonomicky pohnutého období vykazuje vyšší odolnost než euro. Samozřejmě, posilování měny je protiinflační, zatímco oslabování proinflační. A plyn, ropa a produkty z ní se na světových trzích stále obchodují z drtivé většiny v dolarech. To, že proti dolaru koruna posiluje, zatím euro oslabuje, tak logicky nahrává spíše tomu závěru, že pokud už něco, tak euro v Česku by inflační náraz ruské invaze na Ukrajinu ještě o něco umocnilo, a nikoli tlumilo jako koruna.

To je ostatně i jedním z důvodů toho, proč ze zemí OECD vykazuje úplně nejnižší míru inflace Švýcarsko, jak je zmíněno výše. Švýcarský frank – jako koruna a na rozdíl eura – od začátku invaze vůči dolaru posiluje. Jeho zpevnění, o 5,5 procenta k dnešnímu dni, je právě oním jedním z důvodů nízké švýcarské inflace. Ještě podstatnějším faktorem je ovšem opět energetický mix. Švýcarská energetika nikdy ani zdaleka nebyla tak závislá na sovětských, resp. ruských energiích jako energetika zemí východní části EU, ani jako energetika rakouská, německá nebo italská. Švýcaři se mohou spolehnout na své vodní elektrárny nebo ty jaderné, a nikdy nemuseli dovážet tolik sovětského, resp. ruského plynu jako Německo, Rakousko, Itálie nebo třeba země Visegrádské skupiny. A navíc ten pevný švýcarský frank…

…pevný švýcarský frank, jehož pevnost třeba v porovnání s eurem, plyne z podstatné části z toho, že švýcarská centrální banka nemusela v uplynulém desetiletí umělým oslabováním franku zachraňovat ekonomicky kolabující kantony. Zato Evropská centrální banka v uplynulém desetiletí zásahy typu kvantitativního uvolňování, při nichž vytvářela stovky miliard nových eur, uměle stlačovala úroky na italském nebo řeckém vládním dluhu, aby Řím či Athény a nedostatečně produktivní (nedostatečně produktivní i vinou eura!) italskou či řeckou ekonomiku uchránila před bankrotem. I to dnes přispívá k tomu, že euro oslabuje mnohem více než švýcarský frank. Vytváření nových peněz v režii centrální banky je inflační. Ostatně, Evropská centrální banka dlouho svoji pomoc zemím Itálie nebo Řecka – v podobě umělého snižování úroků na vládním dluhu „tištěním“ stovek miliard nových eur – vysvětlovala obavou z deflace, tedy snahou vyvolat vyšší inflaci za každou cenu.

I přes poměrně silný frank se švýcarskému zahraničnímu obchodu daří. Nedařilo by se mu ale ještě lépe, pokud by Švýcarsko platilo eurem? Tak se totiž může tázat – třeba řečnicky – i kdejaký stoupenec jednotné evropské měny. Nejnovější vědecký výzkum ale odpovídá „ne“. Z hlediska příznivců přijetí eura zdrcující studie vychází letos v zářijovém vydání prestižního vědeckého žurnálu Journal of International Money and Finance (zde); efekt eura na růst vzájemného obchodu členských zemí měnové unie je podle ní v zásadě nulový. Takže například z hlediska intenzity obchodu Švýcarska (či třeba Česka) a Německa je podle této studie vlastně jedno, zda Švýcarsko (či třeba Česko) platí eurem nebo frankem, resp. korunou.

Až zase uslyšíme od stoupenců eura, že by s ním byla v Česku inflace nižší a zahraniční obchod rozkvetlejší, ptejme se, proč přesně, a chtějme podrobnější vysvětlení, ne pouze fráze a proklamace. Neboť odborný pohled na tvrdá data a kritické vidění věcí v souvislostech nic takového nepotvrzují.

Za uplynulý půldruhý rok (bez dvou dní), tedy od prvního dne ruské invaze na Ukrajinu, švýcarský frank či česká koruna vůči dolaru posílily, zatímco euro oslabilo (zdroj: Bloomberg, 22. 8. 2023).

V Česku je nejvíce nezaměstnaných mladých lidí

V Česku je nejvíce nezaměstnaných mladých lidí za posledních více než osm let, říká Eurostat. Mladí lidé často upřednostňují „mamahotel“.

Česko letos v červnu vykázalo nezaměstnanost mladých lidí ve věku do 25 let čítající 13,7 procenta. Vyplývá z údajů Eurostatu. Na poměry posledního desetiletí jde o nezvykle vysoké číslo. Jedná se o nejvyšší míru nezaměstnanosti mladých lidí za celé období od března roku 2015. Míra nezaměstnanosti mladých je nyní vyšší dokonce než kdykoli během covid, kdy se tuzemská ekonomika – na rozdíl od loňska či letoška – propadala, a to dramaticky.

Markantní červnový nárůst míry nezaměstnanosti mladých – z květnové úrovně 9,5 procenta – souvisí s letošním vysokým počtem absolventů základních škol, na který nebyly střední školy kapacitně připraveny. Absolventi základních škol, kteří se nedostali na střední školu, se tak raději nahlásili na příslušný úřad práce, zejména z toho důvodu, aby za ně stát po prázdninách hradil zdravotní pojištění. Dalším důvodem byla autentická snaha o nalezení zaměstnání.

Úřady práce však málo kvalifikovaným mladým lidem často nabízejí jen „nádeničinu“, například kompletování zásilek v logistických skladech.  Neatraktivní pracovní pozice mladé příliš nelákají, takže často jen pobírají dávky v nezaměstnanosti a současně využívají komfortu „mama hotelu“.

Nahlášením na úřad práce se ovšem statisticky stávají nezaměstnanými, pokud tedy na některou z nabídek úřadu nekývnou. Citelný nárůst nezaměstnaných mladých tak není projevem obecného zhoršování situace na trhu práce. (23.8.2023)