Pojem krásy jest, jak říkáme, relativní. Jinými slovy: jednomu se líbí to, onomu zase něco jiného. Že by však choroba byla krásnou, mohl by, jak asi čtenář bude souditi, jen lékař prohlásiti u některého tzv. krásného případu, školního, typického, se všemi příznaky zřetelně vyvinutými.
Leč není tomu tak. Jsou choroby, jež oběť svojí činí sličnou. Myslíte, že ony secesní, nesmírně hubené, bledé krasavice s velkýma očima, jak se s nimi setkáváme v nové době na obrazech malířů symbolistů, jsou vzorem zdraví? Nikoli, to je hned chorobná krása, které vytvořil chorobný vkus chorobného umění. Ale i příroda vytváří takové bytosti. Zvláště tuberkulosa. Jsou to bytosti jemné, lesklé, jakoby průhledné pleti, s růžovými, jakoby vymalovanými skvrnami ruměnců na tváři, s velikýma a hlubokýma očima, spíše stepilé a vysoké, než malé a obtloustlé – zkrátka interesantní, jak říkají lvové společnosti, jejichž pozornost takové ženy vzbudily. Ale nejen u žen nalézáme takové typy, i mužští bývají za těchto poměrů (--obyčejně to bývají děti tuberkulosních rodičů, náchylné k této chorobě -) spíše sliční, nežli nehezcí.
Ostatně i oslňující bělost některých rudovlasých krasavic lze do jisté míry nazvati chorobnou, uváží-li se, jak křehký organismus mívají bytosti této barvy vlasů, náchylné k chorobám všelikým, jimž také tíže vzdorují, nežli jiní. Podobných případů chorobné krásy bychom mohli vypočítati více (při neurosách všelikých).
