Máme tak nějak historicky zafixováno, že práce se dělí na mužskou a ženskou. Ovšem i v mužských profesích jsou ženy úspěšné. A naopak to platí také. Nebudeme se pouštět do diskuse o genderu, ale jsou obory, do kterých se nám, ať chceme nebo ne, ženy tak nějak „nehodí“. Třeba v dopravě a logistice jich většinou moc nenajdeme. Jenže ve skupině 123kurýr/123kuriér, která doručuje balíky v česko-slovenské síti, jich naopak pracuje opravdu hodně. Najdeme je na infolinkách či v účtárnách, obchodě, překvapivě tady mají i šéfky poboček, které velí převážně mužskému kolektivu, a dokonce pracují i jako kurýrky. Jak si vedou ženy v těchto náročných profesích?
Podle Radomíra Fialy, regionálního provozního ředitele skupiny pro Českou republiku, je obrovským přínosem žen v logistice jejich multitasking. „Dokážou v jedné chvíli řešit najednou více úkolů a zároveň přemýšlet o tom, co bude třeba udělat v následujících krocích. Můžu potvrdit, že ženská energie je pro logistiku přínosem,“ komentuje Fiala. „Víte, jak perfektně musí mít promyšlenou logistiku žena, která zvládne řídit vícečetnou rodinu a skloubit vše ještě se zaměstnáním? Tak to je mimo jiné důvod, proč jim důvěřujeme a proč jsou v našem oboru úspěšné.“
Katarína Peciarová pracuje jako vedoucí depa v Nitře. „Přiznám se, že do doby, než jsem dostala nabídku jít pracovat jako dispečerka, jsem o něčem takovém ani neslyšela. Ale to je dávno. Pak už jsem působila jen v dopravních společnostech. Když přišla nabídka z 123kuriéra jít dělat vedoucí pobočky, nerozmýšlela jsem se ani chvíli, i když obavy tu byly. Doposud jsem nepracovala na tak vysoké pozici, a tím pádem jsem neměla potřebné zkušenosti. Vedoucí depa, mimo to, že je na něm celá odpovědnost za hladký průběh přepravy a kvalitu doručení zásilek, je totiž zároveň ekonom, personalista, provozní šéf i psycholog. Mám štěstí na skvělé spolupracovníky, kteří mi vždycky pomohou, poradí, jak mám jít na konkrétní problém. Nikdy jsem se nesetkala s odmítnutím.“
Je to těžká práce? Co je na ní nejtěžší?
Tak práce není fyzicky náročná, ale někdy to dá zabrat po psychické stránce, protože komunikace a práce s lidmi náročná je. Hlavně nyní v tomhle vypjatém období a v nejisté ekonomické situaci je to složité snad pro každého.
Jde vaše práce skloubit s rodinou? Jak to děláte?
Je třeba si všechno logisticky pořešit a pak se to dá zvládnout a skloubit i s rodinou. Nestěžuji si. A navíc v rodině mám velkou oporu. Fixní pracovní dobu nemám a ani nemůžu mít. Většinou chodím do práce na šestou hodinu a zůstávám tak, jak je třeba. Během sezóny se stává, že jsem na pobočce do večerních hodin.
Jak akceptuje převážně mužský kolektiv šéfku?
S mužským kolektivem je to někdy trochu složitější, ale problémy nemám. To, co potřebuji, vysvětlím, vyargumentuji, takže všichni vědí kdy, co, jak a proč mají dělat. Samozřejmě, že se najdou i tací, kteří všechno okomentují, ale vědí, že stejně musí udělat to, co je třeba. Akceptovat se musíme navzájem, jinak bychom nemohli společně pracovat a fungovat.
123kurýr/123kuriér doručuje balíky na celém česko-slovenské území obvykle následující pracovní den po vyzvednutí u odesílatele. Zdá se, že to je velmi krátká doba, ale i přes to potřebujete někdy přesnější časové informace o zásilce. Když nechcete sledovat cestu zásilky na internetu, anebo se potřebujete dozvědět cokoliv jiného, voláte obvykle infolinku. A tady se prosazuje ženský princip. V call centru společnosti pracují převážně ženy. Jako třeba Zuzana Flašarová, která podává informace zákazníkům z České republiky. Na otázku, co je na její práci nejtěžší, odpovídá velmi lakonicky: Zůstat v klidu.
Co je při práci operátorky nejdůležitější? Je to empatie, rychlá orientace v problému, asertivita nebo trpělivost?
Všechny tyhle věci naši práci v podstatě vystihují. Jen upravím pořadí: na prvním místě je to trpělivost. Důležité je pochopit co zákazník vlastně potřebuje, což vyžaduje určitou empatii a samozřejmě i správnou dávku asertivity.
Jak dlouho trvá takový průměrný hovor?
Je to velmi individuální. Mladší lidé, kteří pospíchají, kladou většinou velmi konkrétní dotazy. To pak znamená krátké, rychlé podání informace. U věkově starších lidí je ten hovor často delší, protože ho někdy vnímají i jako možnost si s někým promluvit. Ale na to jsme připravené. Kapacita našeho centra je dostatečná, takže se nám daří každý den vyřídit všechny příchozí hovory. Ty se většinou točí kolem upřesnění času doručení zásilky, nebo termínů doručení, jako například změna data, eventuálně změna místa dodání.
Asi není jednoduché skloubit psychicky náročnou práci operátorky s péčí o rodinu, že?
Tak máme výhodu, že naše pracoviště sice není úplně v centru města, ale je celkem dobře dostupné, takže netrávíme dlouhý čas cestováním do práce. Ale nákup v polední pauze tedy opravdu nezvládneme. Důležité pro mě je, že se vždycky dokážeme domluvit. Máme tu fajn atmosféru a vstřícný přístup ze strany kolegů i vedení. Přesto práce na lince přináší opravdu častý stres a myslím si, že není úplně vhodná pro ženy s malými dětmi.
Víte, jediná možnost, jak si skutečně odpočinout a připravit se na další směnu je, že když položím poslední hovor, přepínám do režimu „volno“ a snažím se na práci myslet jen minimálně.
Když svobodu za volantem chtějí i ženy
„Dobrý den, tady 123kurýr. Vezu vám balíček.“ Ale, ale? Nebyl to snad ženský hlas? Ano, tohle nás dokáže překvapit. Pro Denisu Rakovskou (na snímku) a Nikolu Seidenglancovou je to běžná každodenní rutina. Obě pracují jako kurýrky ve společnosti 123kurýr.
Deniso, Nikolo, co vás přivedlo k profesi, kterou jsme zvyklí vnímat jako „mužskou záležitost“. Není to dáno již tím, co vás zajímalo v dětství?
Denisa: Nojo, to je pravda. Už jako malá holka jsem měla blíže spíše k autíčkům než k panenkám. Zajímala jsem se o auta, motorky, různé sporty jak míčové, tak bojové. Pohybovala jsem se opravdu spíše mezi kluky. A také jsem se chtěla stát policistkou.
Nikola: Tak já jsem chtěla být závodníkem, a kdyby to nevyšlo, tak řidičem záchranky.
Nakonec jste tedy zakotvily v kurýrní službě. Přece jen, je to náročná práce. Co je pro vás na ní nejtěžší?
Denisa: Práce sama o sobě není moc náročná. Rozvážím na stálých trasách, takže vím, co mě asi tak čeká. Ráno si naložím ty „moje“ balíky. Dokážu si poskládat zásilky podle trasy, tudíž je nemusím pak během cesty překládat, hledat. A můžu vyrazit. Všechno potřebné mám v terminálu, takže se nezdržuji žádným papírováním. Na zpáteční cestě vyzvedávám balíky od odesílatelů.
Fyzička je občas potřeba, vozíme i těžší zásilky, které se „pronesou“, ale dá se to zvládnout. Nejtěžší je komunikace s některými nepříjemnými zákazníky. To chce mnohdy pěknou dávku diplomacie.
Nikola: Lidi mohou mít různé nálady, to je fakt. Někdy je toho až moc. Ale k té otázce. Kurýřina umí být náročná i fyzicky, podle toho, jaké balíky a kam vezeš.
Jak se k vám chovají muži – kurýři? Pomohou, nebo vás berou jako kolegu?
Denisa: Kluci mě berou jako kolegu, ale pokud je potřeba, rádi pomohou. Zrovna tak, jako každému jinému. Máme fakt dobrou partu. Hlavně je tu celkově takové příjemné prostředí. Třeba teplá káva a občasné společné snídaně rozhodně nechybí.
Nikola: Máš pravdu. Je tu super atmosféra. Prostě rodinná firma. A k těm kolegům bych dodala, že mi pomohou, jak kdy se jim chce. Ale já to zvládám i bez nich.
Baví vás práce? Stalo se vám vůbec někdy, že jste s ní chtěly skončit? Co vás přesvědčilo, abyste zůstaly?
Denisa: Víte, já mám tuhle práci opravdu ráda. Asi by mi chyběla komunikace s lidmi a samozřejmě super kolektiv na depu. Takže o změně povolání ani neuvažuji.
Nikola: Já se přiznám. Uvažovala jsem o tom, že skončím. Kvůli lidem, protože někdy je to s nimi náročné. Ale baví mě jezdit a dělat zrovna těm samým lidem radost. Takže jsem tady.
