Chodíte někdy po hřbitově? Nepochybuji o tom. Mladí lidé se tím pojišťují proti sňatku, neboť stará pověra praví, že s kým chodíš po hřbitově, toho si nikdy nevezmeš – a staří zase čtou nápisy na deskách a radostně pokyvují hlavou: „Tak vidíš, vidíš, ty už jsi tam taky a já to ještě vydržel. „Pak jsou lidé, kteří věnčí kamení kyticemi a s opravdovou láskou vzpomínají těch, kdož navždy odešli, mladí i staří. A konečně tu a tam se vyskytne jako bílá vrána dědic, který občas jde poděkovat dobrodinci, že mu dovolil rozházet pečlivě nastřádané tisícikoruny. Ale těch posledních je, myslím nejméně. Přesto jeden z nich jako věčná ukázka lidské vděčnosti budiž zde zaznamenán. A nikdo mi nevyčítej otrlost, já za to nemohu, že život to tak divně upletl.
Žil pan Šiškule příkladným životem. Nejedl, nepil, nehodoval. Postavil si pěkný kamenný dům, vybíral činže, s nájemníky se hrdlil a na jediného příbuzného zanevřel, poněvadž to byl marnotratník. Jako někdo sbírá známky a někdo prvotisky, tak Šiškule shromažďoval vkladní knížky. A protože to byl sběratel vzácný, měl exempláře jen z nejlepších ústavů, které nezkrachují, i kdyby s nebe hlásili soudný den.
Podle soudu jiných žil Šiškule životem mizerným. Co je pivo, zhruba nevěděl. Vegetariánem byl proto, že maso je drahé, ale nových bramborů nemohl ani cítit, protože je po nich žáha. Ale bylo to spíš proto, že v čas nejlacinějších bramborů si jich nakoupil pytel a pak je jedl od podzimu až do října. Dovolil si jediný přepych: Rád se ohřál. Zlí jazykové tvrdili, že proto byl také členem spolku hasičů: Nevynechal ani jediný oheň v okolí, vytrval, až poslední jiskřička zhasla, pak ještě chodil po spáleništi tak dlouho, dokud nevystydlo. A kdekomu pak dlouhé týdny vykládal: „Panečku, to jsme se při tom ohni zahřáli.“
Doma na něj zírala studená kamna. Měl sice Šiškule plný dřevník dříví a ve sklepě několik for uhlí, ale to byla železná zásoba pro případ války: Nikdy na ně nesáhl. Smetal se zahrad suché listí a větve, půjčil si od sousedů sirky, zatopil a sedl na kamna. Panečku, to se staré tělo nějak prohřálo. Ptáte se, jak jedl?
V domě starostlivého šetřila bydlilo mnoho nájemníků. Ale nikomu nemohl přijít na jméno kromě jednoho. A to byl pan účetní Montág s paní. Ti mu totiž po léta půjčovali sirky. A že byli dobráci, i když potají zle hubovali na jeho lakotu, někdy se jim zželelo jeho bídného života a přilepšili mu: Obden mu paní přinesla hrnek teplé polévky, na večer zase zaklepala s konvicí kávy. Šiškule měl velkou radost. Hned si hrnky vzal, šťastně k nim přivoněl, vypůjčil si lžíci a ještě než paní odešla, nalil do polévky i do kávy třetinu vody.
„Víme,“ říkával, „nám slabej žaludek a horký nesnesu. Takhle mi to bude víc chutnat…“
Ale paní Montágová věděla, že starý má žaludek jako rys. Jako Kristus na jezeře rozmnožoval si Šiškule potravu, aby mu vydržela aspoň na dvakrát. A paní Montágová musila vařit polévku jako kaši a do kávy nasypat dvojnásobné množství cikorky, aby ten lakomec nepolykal jen čistou vodu. Ale dělala to ráda. Jsou děti, myslívala si, každý krejcar jim jednou bude dobrý. Šiškule má jen synovce a toho nenávidí. Co kdyby…?
A Šiškule ji ve zbožných úmyslech podporoval: „Věřte, paní, nebudete toho litovat. Pán Bůh vám to oplatí.“
Copak Pán Bůh, táhlo hlavou paní Montágové, hlavně kdybys ty, dědečku, na nás nezapomněl.
I přišlo starému zle.
„Měl bych zavolat notáře na poslední pořízení,“ šeptal Montágovi, muži poctivému, „ale ještě počkám, ať nejsou výlohy.“
Počkal a do rána umřel.
Synovec se stal dědicem pěkného kamenného domu a sbírky spořitelních knížek. Ten den, kdy se to dozvěděl, byl u Montágů strašný křik: Paní Montágová vyčítala muži, proč nepřivedl notáře na vlastní útraty. Poctivec Montág mírně kýval hlavou: „Ženo, ženo, mamon tě zaslepuje. Nebude nás víc než všechny pozemské statky blažit vědomí, že jsme nešťastnému a opuštěnému člověku dosloužili až do poslední chvíle, aby neumřel jako to boží zvířátko na prochladlých kamnech?“
Co řekla paní Montágová, není možno opakovat.
„Vážení přátelé,“ napsal jim po čase synovec Šiškulův, „vím, jak jste se o milovaného strýce starali, vím, jak jste ho milovali, jako by byl váš a ne můj příbuzný. Často mně v dopisech vás kladl za vzor. Přemýšlel jsem dlouho, jak bych se vám odvděčil. Kdybych vám nabídl peníze, jistě byste se urazili. A proto vám z pozůstalosti věnuji to, co vašemu srdci bude nejbližší. Zesnulý ještě za svého života postavil nádhernou hrobku, v které také spočinul. Ta hrobka je vaše! Ne, prosím, nemusíte mi děkovat, s těžkým srdcem se od ní odloučím, ale vím, co je má povinnost. Užijte ji ve zdraví. Váš oddaný…“
Ačkoliv hrobka byla ze vzácného kamene i kovu, každému bylo zřejmo, že si synovec ztropil pustý žert. Ale pan Montág řekl:
„Má pravdu, ženo, nehubuj. Když jsme se o něho starali dřív, budeme i teď. A jednou nám ten dar přijde vhod.“
Od těch dob pan Montág před úředními hodinami zaléval kytičky, myl kameny a ošetřoval světlo. Paní Montágová mu nejdříve lála, pak s ním nemluvila a nakonec k němu pojala nepřekonatelný odpor.
Nastal hluboký rozvrat v manželství a došlo k rozvodovému řízení. Manželka tvrdila, že Montág vyhazuje těžce nastřádané peníze na opravy. Jednou dá pozlatit nápis, po druhé koupí nové květiny, po třetí vymění drolivý kámen. Výchovu dětí zanedbává, je u Šiškuleho víc než doma.
Pan Montág s rozvodem souhlasí. Domov se mu stal peklem, pořád mu hrobku otloukají o hlavu.
Vypadalo to zle. Takoví, prý jinak hodní lidé a najednou se rozejdou pro kus kamene a kovu. Pan soudce musil vynaložit všechnu svou výřečnost, aby ukázal, že tohle přece není důvod k rozvodu. Ať dar vrátí, občas si zajdou spolu na hřbitov, kytičku za mírný peníz položí a bude všechno v pořádku. Naznačil, že kdyby snad paní nebyla na zálibu svého manžela tak zlá, že on by se také umoudřil. A pan Montág kýval, že jako ano.
Paní Montágová vedla svou: Když manžel zanechá toulek a zase bude pořádný jako dřív, na všechno zapomene. Tak se přece jen usmířili. Požádají šťastného dědice, aby si dar vzal nazpět.
Nehýbejte s postelemi!
Dva manželé se chtějí dát rozvést pro nepřekonatelný odpor. Takových případů je na tucty. Ale ne vždycky je tak jasně vidět, z jakých maličkostí ten požár povstal. A přece je třeba zjistit tu maličkou prapříčinu, toho bacila nelásky, aby se dala choroba léčit.
„Má žena, slavný soude,“ praví manžel, „je pořádná žena, to jí vždycky podepíšu. Deset let jsme žili spokojeně. Ale pak se najednou žena dočtla, že pro štěstí domácnosti je třeba, aby se každý rok v bytě nějaký kus nábytku přemístil. Máme kvartýr jako dlaň, dá se tam hýbat právě jen s postelemi. Říkal jsem jí: „S tou postelí mi hejbat nebudeš…“, ale žena se bála, aby se nám neztratilo štěstí a přemístila postele z jednoho rohu do druhýho…“
„Nu, na tom snad tolik nezáleží?“
„V tom je hrozná tragedie, slavný soude. Jako průvodčí musím brzy vstávat. Proto mám u postele budíčka, pak sklenici vody a cigaretu. Deset let to bylo po ránu vždycky stejné: Budíček hrkl, já ho zavřel. Napil jsem se vody a zapálil cigaretu. Když jsem byl v půli, zatřásl jsem ženou. Někdy také dvakrát, nerada vstává. Šla vařit snídani, já dokouřil cigaretu. V hlavě se mi vyjasnilo – a vstal jsem čile jako rybička.
Teď žena přestěhovala postele. Deset let, jak jsem se probudil, sáhl jsem pravou rukou s postele a našel budíka, vodu, cigaretu. Už se to ve mně zakořenilo, je to má přirozenost. A teď přirozenost sem, přirozenost tam – natáhnu ruku a praštím do zdi. Žena řekla, že mne bude ráno budit, sama budíček zarazí a podá mi, co budu potřebovat. Ale ona, prosím, spí, jako drvoštěp. Za deset let se člověk naučí budíka nenávidět. Ani slyšet to nemůžu. První den po tom stěhování začal řvát – a žena nic. Tak jsem se přes ni natáhl, šmatám po budíku, hledám u postele, šátrám pod postelí a nakonec jsem sáh do něčeho docela jinýho. Pak se teprve probudila.
Druhej den jsem budíka našel a hodil ho pod peřinu. Pak jsem hledal sklenici s vodou. Najdu ji, lezu zpátky – noha se mi zamotala do peřiny a vylil jsem vodu ženě na krk. Nikdo jí nevymluví, že jsem to neudělal schválně.
Třetí den, když budík zadrnčel, tak jsem rovnou vyskočil. Do zimy, slavný soude. Zavřu budíček, napiju se ledový vody a pak si zapaluju cigaretu. Dal jsem si šluka, ale to nebylo to pravý. Já nevím, jak bych to řekl: Cigareta je odznak mužský důstojnosti. Musí se jí dát, co jí patří. Ležet v posteli a kouřit, to je krása. Ale stát na kuchyňských dlaždičkách, mít na sobě noční košili, třást kolenama a při tom kouřit, to je zrovna jako kdybych šel po Příkopech nahej a měl za uchem hodinky. Dyť se mi ruce tak drkotaly, že jsem se nemoh ani do zubů strefit. Tak jsem si řek: Dost – buď zůstanou postele, kde byly, nebo bude konec. Ale žena si postavila hlavu: Domácnost je její starost, nebude si zakopávat štěstí, bude to tak, jak ona chce.
A od toho dne jsme se začali hádat. Budík jsem musil mít pod polštářem, celou noc mi tikal na klíční kost, vodu jsem přestal pít, mám z toho obtíže, a že nekouřím před snídaní cigaretu, tak si nejsem vůbec jistej. Už jsem dostal třikrát pokutu, kam by to vedlo. Chci mít svou postel, po pravý straně budíka, sklenici a cigarety.
Po levý může bejt žena. Ale když to nejde po pravici, tak to nemusí bejt ani na levici…“
Paní pláče. O tohle přece vůbec nejde. V poslední době se na ni utrhoval, nic mu nebylo po libosti, stále si něco vymýšlel a vůbec ji nerespektoval. Než takový život, to ať si raději vezme budíka, sklenici i cigarety a táhne si, kam je mu libo. Manželství musí být dohoda a ne tyranství. Nebude s ním a nebude.
Na takovýhle případ se musí jemně. Příčiny rozvodu jsou malicherné. Přechodná nechuť k druhovi v životě se může překonat, když moudrý člověk promluví. K tomu je povolán soudce. Aby se dva lidé vzali, stačí minutový obřad na radnici. Ale aby spolu zůstali i tehdy, když pán chce spát na pravé straně a nikoliv u zdi, na to musí být velká výmluvnost.
Po hodině muži vyhrkly slzy a žena přestala plakat. Opravdu, ani si neuvědomil, že se o něho deset let tak pečlivě stará, vyslechne všechny jeho stesky, drží s ním ve všem dobrém i zlém – musí se jí také někdy vyhovět.
Ještě to spolu zkusí.
„Bude nový rok, přestěhujete postele zpátky, abyste měli tedy i v příštím roce štěstí. Ale napřesrok musíte přestěhovat něco jiného. Jen s postelemi nehýbejte…“ praví pan soudní rada.
„Ale vždyť o to přece ani nešlo…“ zašeptala paní.
Vycházeli ze dveří a muž ji pustil napřed. Ano, o tohle šlo.
Z: Josef Trojan Lidičky před soudem, Praha 1939