Léčba. Léčivá síla přírody

Pojem o této snaze dosud mnohdy mezi obecenstvem bývá zmatený. Rozumný lékař musí kromě toho zápasiti s mastičkářstvím, které zvláště na venkově na újmu prospěchu chorých bují v míře rozsáhlé. Léčiti se znamená: Užívati jistých medikamentních nebo diabetických prostředků a zaříditi chování své dle požadavku léčby celou tu dobu, pokud léčba trvá. Prostředky ty jsou nejrozmanitější: minerální vody, léčivé prameny, prášky, kapky, mléko, masáž atd. Aby obecenstvo nabylo jistých názorů o rozumné léčba povolaných odborníků, chceme tu podati několik myšlének na vysvětlenou těm, kteří sami té neb oné léčby potřebují a užívají.

Lékař musí nejen nemocné léčiti, nýbrž i vypuknutí choroby dle možnosti zabrániti a v případě nevyhojitelnosti pochod, který vlekle, ale nepřekonatelně postupuje, mírniti, obmezovati a nepříjemné jeho vlastnosti potlačovati. Nejen však choroby samy spadají v působnost lékaře, nýbrž i stavy, které jsou normální, při nichž však snadno vzniknouti může nebezpečí pro tělo lidské, těhotenství, šestinedělí, provrtání zubů atd. I snaha zachraňovati osoby zdánlivě mrtvé a pečovati o umírající spadá v obor činnosti lékařovy.

Při léčbě, ať už směřuje k vyléčení nebo ku zmírnění choroby, jest nevyhnutelným plán určitý, určitá methoda. K ní vede lékaře jeho zkušenost nebo věda a nemocnému nezbývá, než s důvěrou tomuto plánu se podrobiti. Kdyby sám zasahal o své újmě v methodu léčebnou, snadno mohl by se poškoditi. Nemocný nemá tedy práva, měniti methody lékařovy, aby rozpoznání choroby, důkladné vyšetření nemocného, přesné prozkoumání příčin, průběhu, rázu a stadia neduhu nerušil, což vše předpokládá správná léčba. Jde předem o diagnosu a prognosu choroby – třebas nesla totéž jméno, musí býti léčba individuální, tj. musí se říditi vedle uvedených činitelů ještě vlastnostmi jednotlivce. Tu spadá na váhu konstituce, disposice, zděděná slabost, zvláštností citliosti atd. Jsou tedy léčebné methody všeobecné, speciální a speciálně-individuální.

Léčba kausální (dle příčin) směřuje k tomu, aby příčina choroby byla ostraněna, ať je již neduh svěží nebo ve stavu vleklém udržován příčinou trvalou. Úkolem lékaře jest, příčinu tuto vypátrati a odstraniti. Jakmile zmizí příčina, zmizí i účinek, tj. choroba. Kde možno s úspěchem provésti léčbu kausální, jest vyhojení úplné. Mluvíme pak o radikální léčbě, jakožto nejideálnějším cíli lékaře a nejšťastnějším výsledku pro pacienta. Jinak mají se věci při léčbě symptomatické. K této léčebné methodě přikročí lékař tenkráte, když nemá prostředků k odstranění příčin neduhu, když však jeví se příznaky, kterými stav se horší, nebo nemocný zvláště trpí. Symptomatická léčba mírní příznaky, nepřekážejíc nikterak snaze přírody samé, chorobu zmoci. Dosti příznivou je pak tato léčba, když nemoc sama jeví snahu ustoupiti, vystupují však jisté příznaky, které zdržují přirozený průběh nebo ozdravění v cestu se staví neb celkový stav nemocného stěžují (silný kašel, nespavost, bolesti atd.).

Vedle léčby vlastní dlužno se zmíniti ještě o tzv. léčbě dodatečné nebo následné, která jest místna, jakmile pominulo nebezpečí a ustaly příznaky  neduhu, přes to však ještě nějaký čas chorý lékařsky ošetřován býti musí, aby ozdravěl úplně. Následnou léčbou podporuje se vyloučení a odstranění chorobných zbytků, následných neduhů, zbylé churavosti nebo slabosti. Rovněž úplné zdraví a dřívější síla jí docílena býti má. I návrat choroby následnou léčbou předejdeme a mnohdy seslabíme disposici čili náchylnost, která u některých osob druhdy se jevívá. Sem patří léčba lázněmi a léčivými prameny.

Z léčby některého neduhu mohla by vzejíti jistá škoda. Proto jsou jistá pravidla čili kautely, jichž lékař má se přidržovati, aby jeho svěřenec nevzal újmy z terapie, jichž účelem jest přece léčiti, nikoli však poškozovati. Tu je třeba, aby vše dělo se v pravý čas, vše řádně a správně. Žádná polovičatost nebo nedbalost či neúplnost se nepřipouští. Síly nemocného musí býti dle možnosti šetřeny, volba léků děje se dle jednotlivých případů. Tu dlužno vyčkati, onde nesmí se ani okamžik prodlévati. Žádný zkušený lékař nechová slepé důvěry v léky a autority. Někdy bývá místna léčba, při níž jsou lékárnické výrobky věcí podřízenou.

V novější době velmi zhusta se píše i mluví o tzv. léčbě exspektativní (exspecto, očekávání). Methoda tato snaží se co nejlépe léčivé síle přírody nadržovati, jí pomáhati a všemožně přispívati, podporovati její vliv na průběh choroby a kde by se vlivy rušivými, překážkami od pravého směru uchylovala, opět v normální dráhu jí uváděti. Léčba tato tiší přílišné rozdráždění, povzbuzuje organismus skleslý, nepůsobí však na ústrojí mnohonásobnými medikamenty, jak dělo se často za dob dřívějších. Naprosto nesmí se však tato exspektativní methoda stotožňovati s nihilismem, který je stejně škodliv, jako přílišné přecpávání nemocného léky. Exspektativní methodu se zdarem mohou zastávati jen lékaři neobyčejně zkušení a to důkladní. Třeba se zdálo mnohdy, že lékař při své exspektativní methodě chorobu jen nečinně, pasivně pozoruje, jest přece činným, ba mnohdy s větším úspěchem se setká, nežli ten, kdo plýtvá recepty a zaplavuje žaludek nemocného všemožnými léky. Tento zdá se činným, onen jím jest. Exspektativní léčba odpouští si ovšem medikamenty pouze tenkráte, když může z neklamných známek souditi, že příroda zvítězí nad chorobou. To vyžaduje ovšem nemalého bystrozraku. Zvláště osvědčuje se methoda tato u nemocných mladých před dobou dospělosti, též u mužů, kteří nejsou zchoulostivělí a změkčili. V těchto případech by léky jenom škodu přinášely nemocnému. Rovněž osvědčuje se táž exspektativní léčba při chorobách, které příznivě končí samy, bez lékařského zakročení, ovšem nepřidružily-li se jiné obtíže. Lid o nich říká? „Příroda si pomůže.“ Jsou to choroby horečné nebo zánětlivé mírného stupně, které nezasáhly důležitý orgán. Jindy možno souditi o některé chorobě, že jiný neduh vážnější nebo náchylnost k chorobě některé je způsobilá odstraniti. I tu je léčba exspektativní na místě. Podobně za příznivých příznaků krisy, při níž nastává obrat k lepšímu a možno jednoduchou cestou další průběh neduhu říditi, zmírniti a urychlovati. Též při chorobách, jež vznikly vlivem diaetetickým nebo duševním a týmiž vlivy jsou udržovány. Když bylo by možno předpokládati, že by účinné léky zasáhly příliš rušivě v organismus a seslabovaly léčivou sílu přírody, dlužno rovněž vyčkávati. Jde-li o to, zakročiti se vší rozhodností a jednati důrazně, nesmí se váhati, nesmí se prodlévati. Tu byla by vyčkávací methoda škodlivou. Tak při zachraňování z nebezpečí života, při potlačování zárodků a nákazy, dále v těch případech, kde konstituce, stáří, zlozvyky a zchoulostivělost poukazují k tomu, že „vis naturae medicatrix“ (léčivá síla přírody) není schopna chorobu zmoci. Podobně za chorob, které obyčejně jistými prostředky zkrátiti nebo zmírniti možno. Konečně staví-li se ozdravění v cestu překážky tak mohutné, že bez umělého přispění přírodou samou odstraněny býti nemohly, je také vhod zakročiti.

Které jsou prostředky, s nimiž vede si methoda exspektativní? Jsou to vlivy život povzbuzující a léčivou sílu přírody posilující. Ovšem, mnoho tu záleží na důvtipu, zkušenosti a bystrozraku lékaře, který musí znáti život těla zdravého i chorého v té míře, aby dovedl se v pravý čas chopiti toho kterého prostředku a využitkovati jej ve prospěch nemocného. Lékař musí tu „organismus lékařsky vychovávati, zvyky uvésti na pravou míru, podmínky životní řádně upraviti a docíliti rovnováhy mezi disposicí a imunitou čili vzdorností, obrněností ústrojí vůči chorobám. Prostředky exspektativní léčby jsou teplo i zima, světlo i vzduch, podnebí a roční doby, vlivy místní a společenské, pěstování kůže, otužování, pohyb a klid, bdění a spánek, duševní stav a jeho vlivy na organismus, konečně velký vladař diaeta. V pozadí jako popelka skrývá se malá lékárna léků mírně působících a jakoby v záloze i několik prudších léčiv pro případ potřeby. Čím je lékař starší a zkušenější, tím častěji uchyluje se k exspektativní léčbě a stává se tak rozumným služebníkem léčivé síly přírody.

Ke konci chceme se tu ještě zmíniti o jednotlivých methodách, které v obecenstvu vnikly a které jsou laikům, ne-li jinak, aspoň dle jména.

Tak mluví se o léčbě hnusem, které dokonce i obecenstvo samo užívá, nevědouc vlastně o podstatě toho, ani o původu a vzniku. Léčení chorob věcmi hnusnými, nebo pouhou představou hnusnou je prastará methoda. Lékařství dnešních dob naprosto opustilo tuto methodu.

Také zhusta slýcháme o léčbě újmou, která chce docíliti zhubenění. Léčba újmou neposkytuje tělu látky výživné. Tím se ovšem organismus seslabuje. Tuto methodu získala věda lékařská pozorováním samé přírody, která nemocným při jistých chorobách, např. prudkých, zánětlivých, horečnatých chorobách, docela odnímá chuť k jídlu, aby ústrojí snáze ozdravělo, nepřijímajíc za choroby žádných živin, které by na přirozený postup a průběh neduhu působili jenom rušivě. Nemocná zvířata sama se postí a snaží se spáti. Medicina užívá tu této samovolné nechuti k jídlu, ale zavádí újmu i tam, kde chuť k jídlu neschází, ale kde přesnější diaeta může býti pacientu jenom na prospěch, např. u osob trpících jistými neduhy zažívadel. I diaeta horečková spadá pod toto záhlaví.

Z toho všeho vysvítá, jak důležito je léčení nemocných znalcem a jak uškoditi může sebeléčení neb zasahování do léčby osobami, jež nemají lékařského vědění a umění.