Legionářský almanach: Čeští dobrovolníci ve Francouzské armádě – Cizinecké legii

Emil Ulrych (Vyprávění účastníka)

V této stati pojednám o těch legionářích, kteří toto jméno první dostali, neboť bojovali v Cizinecké legii a odtud nazývání byli už legionáři v roce 1914, a později jméno to rozšířeno bylo i na ostatní.

Čtenáře zavedu do Paříže, kde se první revoluce vytvářela hned na začátku francouzské mobilizace, a česká kolonie se jí plnou měrou účastnila.

V obrovské Paříži bylo rušno, živo a hlučno ve všech čtvrtích města; průvody jak Francouzů, tak i cizinců se všech stran shromažďovaly se na prostorném náměstí Republiky, odkud odcházely po velkých boulevardech až na náměstí Concorde, kde vzdávaly hold památníku Štrasburku, smutkem zastřeného. Jeden z takových hlučných momentů, 26. července r. 1914 – pozorovali jsme už od časného rána, velké shromáždění cizinců v Palais Royal, odkud pod červenobílým sokolským praporem a za zpěvu českých písní ubíral se na boulevardy k Velké opeře a k náměstí Concorde, kde rozestavil se v půlkruh – s praporem před sochou a počal zpívati fran. marseillaisu. A poté slyšíme „Kde domov můj“ a „Hej Slované“! Za této dojemné chvíle cítíte, kterak krev ve vašem těle tuhne, pěsti se svírají – cítíte se silnými a nerozbornými. Po této ceremonii odejdou ve vzorném pořádku ve čtyřstupech do Rue Varenne, kde se průvod zastaví u jednoho paláce, se kterého vlaje prapor černožlutý. Netrvalo to dlouho – naši hoši obklopí budovu vyslanectví rakousko-uherského a za křiku „Pryč s Rakouskem“ „sláva Francii a Srbsku“ strhávají onen prokletý prapor, na kousky roztrhají a v bláto zašlapou. Za zpěvu „Hej Slované – ještě naše Slovanská řeč žije“ – odcházejí.

**

 Druhý moment francouzských Čechů odehrál se 22. srpna r. 1914, zase v Palais Royal, a po známé už cestě celý průvod ubíral se k obrovské esplanádě Invalidovny, kde už ten den tisíce a tisíce cizinců čekaly na odvod. Náš průvod zastavil se nejblíže u vchodu, nedaleko vystavených děl a zdí. Jediné přání bylo u každého z nás: dobrovolcem být a Rakousko rozbít. Velmi zajímavý obraz nastal ve chvíli, kdy nám byly podány dotazníky k vyplnění a podepsání smlouvy. Naši Sokolíci upisovali „angažmá“ po dobu války na starých kanonech, vydobytých Napoleonem. Půjde-li někdo kolem této budovy, nechť si vzpomene, že zde byli první průkopníci revolucionáři, kteří se zapisovali skoro svou krví, aby plnili konečně přání a ideál nás všech – vydobýti naší svobody. A za zpěvu odešli – ověnčeni kvítím, s klidem v očích a spokojeni, že splnili svoji povinnost!

**

Tito první dobrovolníci odjeli z Paříže 23. srpna 1914 do posádky bayonneské, pod pyrenejské kopce u hranic Španělska. Veškeré obyvatelstvo brzo se spřátelilo s námi a nejen v Bayonně, ale i v krásném pobřežním městě Biarritzi a před odchodem věnovali naší setnině hedvábný praporek, na který jsme 13. října 1914 přísahali: „Ve jménu volnosti, rovnosti a bratrství a v důvěře v Republiku slibujeme, že budeme bojovati pro práva Republiky a lidskosti až do posledního muže a do poslední krůpěje krve.“ Po této slavné přísaze – jako když bouře z dáli přichází – zazněl náš „Kde domov můj“ a zpěv sílel z našich hrdel čím dále tím více, až jsme se domnívali, že vánek donese ozvěnu do našeho českého kraje k našim milým a drahým, a je posílí k další vytrvalosti v odboji proti monarchii.

**

Pobyt našich hochů prodloužil se až do 23. října, kdy jsme roztomilý kraj opustili po úplném výcviku vojenském a odebrali se na frontu k Remeši, kam zanedlouho dostavili se i hoši z Anglie a k nám byli zařazeni; radost jsme měli i z našich dvou českých důstojníků, nadporučíků V. Dostála a Audritzkého, kteří byli uznáni francouzskou vládou, a tak docílili jsme toho, že nás úřady nepovažovaly za „poddané Rakouska“, nýbrž francouzská vláda i úřady užívaly oficiálně jména Čech. Naším vystoupením byli též zachráněni všichni Češi od jakéhokoliv internování, a i jiných výhod dostalo se nám od francouzské vlády.

**

Remeš! Pamatuji se na dny 13. a 14. července 1914, kdy naši borci Sokolíci z pařížské jednoty zúčastnili se veřejného cvičení za ohromné účasti cvičenců francouzských přátel (10 000 v Remeši), odkud si naši cvičenci odnášeli první cenu. V těchto slavných dnech nikdo z nás netušil, že po době asi čtvrt roku znovu přijdeme k Remeši jako dobrovolníci, a že budeme chrániti ono světoznámé město, a že budeme nuceni se dívati na systematické zpustošení nejen města samého, ale i nevinné umělecké katedrály po celých šest měsíců. Jak smutno bylo v duších – cítících pro umění – viděti stále černý kouř nepřátelských granátů vystupovati nad městem, celé čtvrti města rozbíjeti v sutiny. Jak bylo Francouzům bolno, tak i nám cizincům. Kolik takových zámků, kostelů, měst, vesnic a památek uměleckých padlo v oběť německé surovosti!

**

S krásným údolím vítězné Marny, kde na všech stranách zůstaly dosud stopy včerejší rozhodné bitvy o záchranu Evropy, a s hornatým champagnským krajem rozloučili jsme se koncem dubna 1915 a novou cestu jsme nastoupili kolem Paříže, na kterou alespoň z dálky některý bratr z nás se díval a rozkoší kochal naposledy; a jiní zase s nadějí ji uvidět ve vítězoslávě a ji obejmout; vždyť nemohli jsme se pokochati zlatou Prahou – tedy jsme se alespoň radovali s Paříží. Dojeli jsme do severní Francie na velké pláně artoiské. Věděli jsme dobře, že brzo budeme na francouzské půdě – cediti českou krev.

Dne 9. května 1915 jsou zákopy zaplaveny slunečními paprsky. Začíná horko. Někteří hoši vystupují na malé schody, které vedou na planinu, a odtud pozorují střelbu našich děl. „Podívejte se, jak je to krásné!“ volá Bernard. V německých zákopech metr za metrem dopadají naše granáty a zdvihají celé kytice země. Uprostřed těchto kytic poletují rozličné věci: celé trámy, prkna a možná i lidská těla. Vidíme stoupati dým. Miny pomalu vyletují k oblakům a na konečné cestě ztrácejí se zraku, kdy dopadají různá místa. Jejich výbuchy nelze přirovnati k dělovým střelám: pokračují po celé nepřátelské linii, vystupují jako motýlové volně nahoru, jako roj včel ztrácejí se rychle ve výši, ale druhé následují, pokračují - - - Hřmot podobá se nekonečnému, rychlému víření na bubnech. Na poli poletuje červená mlha, která zastiňuje slunce. Připadá nám, že nastává zatmění slunce. Posice „Ouvrages blancs“ (bílé práce) zdají se nám nezdolné. Někteří hoši jsou už na povrchu mezi dráty, jiní sedí a klidně hledí kupředu. Druzí zase nervositou hrabají půdu, až nehty počnou krváceti. Snad do té chvíle nikdo nepoznal tak dobře své duše. Přichází sama, aby dodávala energie a posily. V tom přichází plukovník Cot – rozhlédne se klidně po řadách svých legionářů, kteří už počínají vstávat, a pronese: „Kupředu, moje děti, kupředu.“ Hlas jeho se ztrácí v hluku, a čeští dobrovolníci už přeskakují neb přestřihují dráty a ztrácejí se v německých zákopech. Zde nastává práce: vyčistit skrýše a proto do všech podzemních děr házeli granáty, odkudž ozývají se výbuchy, křik, sténání… kouř valí se otvory do zákopů, ale hoši nečekají dále – šíleně ženou se stále vpřed – na druhé zákopy, na třetí, na vesnici Targette – a dále k Neuville St. Vaast.

Po tříhodinovém útoku nezdolných „Bílých Prací“ opanovali jsme úplně celé nepřátelské posice: všechny troje zákopy byly v naší moci, vesnice Targette i Neuville St. Vaast, až k lesíku La Folie, kde už skupina as 50 hochů s jedním důstojníkem rozstupovala se na návrší 140, aby vzali poslední bod les La Folie.

„Nyní jen ještě jeden pluk nebo pouze jeden český prapor a kde by Němci byli!“ povzdychne si český důstojník nadporučík Dostál, který se dívá dalekohledem k lesíku. Vidíme ho státi jeho sochu, ačkoliv kolem kulky sviští  - nepohne sebou. „Lehněte si“ – zvolá na nás, - on však dívá se dál – „nyní je musíme dostat z toho les ven.“ – „A potom?“ – „Jsme pány roviny, táhnoucí se na 30 km až k německé hranici –„ Zvolna pozvedá ruku, jako by chtěl říci „kupředu,“ ale my jsme už vpředu, za námi je několik bratří raněno. „Na kolena“ – povídá nám – „a teď máme jen as padesát kroků a vítězství bude dovršeno! Pomstíme všechny ty hochy, kteří zůstali na pláních mrtví ležeti, kteří byli minou v zákopech zahrabáni při útoku, kteří byli falešně od Germánů zezadu zastřeleni, všechny ty čestné hochy pomstíme –„ a jeho čistý oholený obličej zářil – usmíval se, z očí šlehaly blesky, když prohlížel si revolver a rozhlížel se po svých desíti věrných, zbylých dobrovolcích. „A nyní, hoši,“ pravil Dostál, - „na ně - -„ - -  „kulky sviští kolem nás, Dostál je vpředu, my nemůžeme mu stačiti v běhu, když pojednou zpozorujeme, jak rozpaží ruce a jako podťatý strom klesá - - klesl s prostřelenou hrudí, vedle něho Fišer podepírá mu hlavu, rozpíná kabát – on těžce dýchá, jeho oči jsou zarosené – ústa otvírá a tiše pronáší: „Pomstěte mne, hoši! Pozdravujte ode mne všechny Čechy - -„ a na věky usnul. Jediný důstojník, který dovedl své hochy tak daleko z celého pluku, - - padl nyní – a neuzřel onoho vítězství, kterého si přál a o kterém tak často snil.

**

Po tomto útoku, kde jedna třetina našich hochů padla a na pláních artoiského kraje jest pochována jako „soldats inconnus“, „neznámí hrdinové“, odešli jsme na krátký odpočinek a 16. června 1915 znovu jsme útočili nedaleko Souchez. Zde též dosáhli jsme svého cíle, ale i zde naše řady řídly ztrátou mladých životů.

Konečně jsme nadobro opustili artoiský kraj a odvezli nás do Alsaska, kde dostalo se nám odpočinku v zákopech. Ale i zde nezůstali jsme věčně, neboť jsme byli zpraveni, že 25. září 1915 budeme útočiti v Champagni směrem k Vouzières; útok též byl proveden. – Ze Champagne odcházeli jsme do Sommy, kde nás přijal generál Žilinský jménem ruské vlády. Dekoroval dvacet bratří. Zanedlouho jsme odcházeli v nový boj, - a to mezi tím, co Němci činili nápor k Verdunu, my protiútočili na Sommě – 4. července 1916 – u vesnice Belloy en Santerre, kde jsme způsobili těžké chvíle nepříteli – odnášeli jsme si odtud palmu vítězství, kterou nám generál Mangin přiřkl v armádním rozkaze: „Jsouc složena výhradně z Čechů, projevila při útoku na Belloy en Santerre od 4. do 10. července 1916 nejhrdinnější zápal a nejkrásnější nenávist k nepříteli. Když jí 5. července byla svěřena obrana jižní části okraje vesnice, vrhla se s neodolatelným rozmachem na nepřátelský prapor, který postupoval v utvořené formaci k protiútoku, srazila se s ním a odrazila jej. Nato přivedla do našich linií 60 zajatců, mezi nimi 1 důstojníka, který projevil své rozhořčení, když seznal malý počet a národnost těch, kterým se vzdal.“

**

Po různém cestování z jednoho úseku k druhému, navrátili jsme se v dubnu 1917 znovu k Remeši. Zde provedli jsme pátý útok na německé posice.

Nestačil by stránkově celý almanach na historii prvních průkopníků, měl-li bych popisovati trochu obšírněji jednotlivé scény a život našich dobrovolníků. Uvedu pouze stručně nějakou faktickou příhodu, která se stala za tohoto útoku 17. dubna u Auberive.

Po únavném několikadenním zákopovém boji hoši zaujali nové posice. Zatím snesla se noc a jeden po druhém usínal… Usínali s klidnou myslí, neboť věděli, kdo bdí, v čí rukou spočívají jejich životy, na koho, když je příroda zmůže, mohou spolehnouti.

Byl to četař Maňák, který, vida je vyhladovělé, umazané a žízní zmořené, dopřál jim tak touženého klidu. Sám zdolal spánek a únavu a bděl. Hodiny dlouze ubíhají, všude se rozhoduje klid, i dělostřelci již odpočívají, jen tady vpředu zazní tu a tam výstřel stráže.

Přiblíží se ráno, rozednívá se a našim hochům nastává nová práce - - německý protiútok. Bdící Maňák volá své muže, avšak tito jsou dosud pohříženi v tvrdý spánek. Nikdo na jeho povel neodpovídá a Němci se zatím blíží. Vzpomíná na svého nejlepšího druha a volá: „Kratino, vzhůru! Sem s granáty!“ – a sám běží ke střílně a pálí. Sám a sám hájí po delší dobu posice; tu najednou za jeho zády někdo si zanotuje zamilovanou písničku Maňákovu: „Jaké je to podívání na české vojíny - -„ Ohlíží se a vidí milou tvář Kratinovu, s čapkou posunutou nazad, nad osmahlým obličejem, kterému dodávají čtrnáct dní neholené vousy vzezření poustevníka; avšak z očí mu září klid, ba spokojenost. V rukou si pohrává několika granáty. V tom se již rozpřahá a písničku přerušuje otřes vzduchu, v zápětí jekot raněných Němců. Hlomoz probouzí ostatní hochy, chápou se pušek a granátů, a tanec znovu začíná. Němců ubývá a za chvíli odražená vlna skýtá příležitost k malému odpočinku.

**

Po tomto vysilujícím boji naložili nás na auta – bylo to v červnu – a odvezli nás na světoznámé posice Chemin des Dames a Berry au Bac, kde jsme chránili posice až do července.

Naše řady stále řidly, a dostavovali se k nám bratří, kteří byli lehce zraněni a brzy vyléčeni.

Nyní přišel na řadu Verdun. Obrovskými ztrátami a nadlidskou únavou v několikaměsíčním boji, co Němci prováděli nápor z jara v roce 1916 na Verdun, my vše jim vzali a přešli i dále, skoro za jeden den a bez velkých obětí. Byl to slavný útok dne 20. srpna 1917 u řeky Meusy na posice Mort Homme a jiné.

A konečně přišel vítězný rok 1918, ve kterém jsme neměli vůbec oddechu; trochu jižněji od Verdunu útočili jsme 8. ledna ve Flirey, odkud jsme odjeli na sever k anglické armádě; zde měla německá armáda cílem rozkolit anglo-francouzskou armádu, ale její plán se nepovedl, neboť naším vystoupením 26. dubna 1918 u Bois Hangard, kde jsme překvapili nic netušícího Germána svým útokem tak prudce, že nemohl dále pokračovati, ztroskotal úplně jejich skvělý plán. Byl to pro nás druhý 9. máj 1915, neboť zde jsme ztratili naše poslední nejlepší hochy, kteří buď ze všeho vyvázli, nebo byli lehce raněni – zde padli pro záchranu Francie a pro svobodu našeho národa.

Za necelý měsíc ocitli jsme se již v novém kraji – u Soissonsu – 29. května 1918, kde jsme pohostinsky vystoupili tak, že jsme do německých praporů – válečného materiálu německého císaře – táhnoucích ku Paříži, tak silně stříleli, že před námi celé barikády německých hord se zvedly. Odtud stáhli jsme se do lesa Compiègne a po osmidenním pochodování dostalo se nám znovu radosti, vystoupiti 12. června o čtvrté hodině ranní na německé „kamarády“. Bylo to u Amblémy na Aisně. Germán nás ovšem uvítal s nemalým nadšením, ale jejich divise se rozplývaly jedna za druhou, takže po náporu učiněném s germánské strany černaly se před našimi posicemi tisíce a tisíce mrtvol. Ze čtyř divisí zůstalo jen 250 mužů v našich rukou. Po této chvíli navrátili jsme se znovu do Compiègne, abychom se trochu zotavili – avšak po dvanáctidenním stálém nepokoji vydali jsme se na pochod k bojišti Saint Pièrre Aigle, kde jsme ztrávili národní svátek v prvních liniích. Čtyři dni nato – 18. července o třetí hodině ranní – překvapili jsme nic netušícího nepřítele skvělým a odvážným útokem u Moulin Laffond, jejich posice jsme vzali, a nepřátelské čety daly se na útěk. Postoupili jsme s americkým vojskem, které obdivuhodně bojovalo, 11 km kupředu, přeťali cestu ze Chateau Thierry do Soissonsu, a přinutili jsme nepřítele k ústupu na celé frontě. Od té chvíle začal generální ústup německých vojsk.

Dne 22. července byli jsme vystřídáni z boje, a tu došlo k dojímavému loučení českých dobrovolců s cizineckou legií – kde po celé čtyři roky věrně jsme sloužili. Teprve 7. srpna plukovník Rollet nás doprovodil na poslední cestě od cizinecké legie a rozloučil se s přáním, abychom v naší vlastní utvořené formaci pokračovali tak, jako jsme pracovali ve francouzském pluku.

Pouze 29 hochů ze 600 – došlo do české brigády do Darney, kde byli rozděleni do setnin 22. pluku, a tak nastoupili další cestu ve vlastním vojsku, mezi svými bratřími. Konečně i Alsasko jsme prošli a odtud do Champagne k Vouzières a Terronu jsme přišli, kde jsme již třináctý útok prodělávali a poslední bratry pochovávali.

Od Arrasu k Sommě, od Champagne k Verdunu až k Alsasku, zaseto jest několik set našich prvních průkopníků, milých a ryzích životů, kteří už roku 1914 opustili vše, ať už rodiče či ženu, milenku nebo matku, aby se mohli věnovat boji za mladou svobodu, které za krutých a neskonalých obětí vydobyli.

Jejich nekonečná oběť bude vždy pro nás svatou památkou a nejlepším příkladem pro budoucí pokolení…

Zdroj: Umělecký almanach legionářský, Praha, vydal kruh starodružiníků 1921-1922