.jpg)
Generál Otakar Husák
Vyšly v Památníku odboje pod č. 15; otištěny se svolením autorovým
I.
Jste v očistci! – My to víme a víme, že očistec potřebujete! Mnozí z Vás chtí k nám, ale málo jest těch, kteří mohou býti našimi bratry. – Každý z nás musí býti z křemene. – Pak budeme vojskem netušených sil. – A proto nesmějí mezi nás ti, kteří chtí svůj krutý osud změniti. Varujeme i všechny geniální reformátory před vstoupením v naše řady. I mezi námi čeká je osud všech geniů: budou umlčováni, námi umlčováni! Budou mluviti, až bude dílo dokonáno!
Ale dnes mluví jícny děl, dnes chrlí olověná slova kulomety. Dnes sliby neplatí a smlouvy píší bajonety!
Přijde doba, kdy Vy budete a musíte mluviti. Ale dnes nepřekážejte našemu šiku v pochodu, Vy nestačíte našemu železnému kroku. My pro Vás nemůžeme míti ani úsměvu politováni, Vy visíte přítěží na hrdých křídlech sokolích!
Vás však, kteří zapomněli jste, že jste byli studenty, úředníky, učiteli, důstojníky, Vás, kteří jste krví a kostmi národa, Vás voláme v naše řady, v mezery po padlých našich bratřích.
Vy, jichž mozky nikdy nezrodily myšlenky, že by naše historie mohla býti lží, Vy, kteří nebojíte se sudby, že po Vašem prachu, po Vašich kostech nebudou choditi volní Čechové, protože snad neumřete na půdě vlasti, Vy, kteří nebojíte se prokletí Vám blízkých těch, kteří zradili to, v co my věříme, Vás zveme v náš ocelový šik!
Vlast, máti naše, už nás volati nebude. – Má provaz na krku. – Náš úkol, zardousiti její katy tímtéž provazem“ A víte, kdo nám stojí v cestě?
Ano, Vy víte, že střílnami rakouských zákopů dívá se mnoho českých očí! Mnoho jich jest zoufalých, ale také dosti chladných, netečných.
Osud postavil tyto zákopy před náš ocelový šik! Německá a maďarská perfidnost postavila bratry proti bratrům a nadělala z bratrů zrádce, četníky i katy. Náš šik vezme útokem tyto okopy, krev naše bude mísiti se s krví našich bratří-hrdinů i s krví krajanů otroků! Vy to víte!
Váháte?! – Zpět do očistce! Závrať se Vás zmocňuje ve vzduchu volnosti, v obzoru Svobody, která před Vašimi zraky tak náhle se otevřela?! – Příliš dlouho jste byli otroky!
„Čechoslovan“ ze dne 1. května 1916, č. 7., roč. VI.
II.
Hlas polnice Blanických rytířů volá:
„Do zbraně!“ Hlas polnice těch, kteří se již probudili - - -
Vy nevíte, že jste ještě v mrákotách příliš dlouhého rakouského otroctví a netušíte, že Vy, Vy jste těmi rytíři bez bázně a hany, o kterých v mládí matky a babičky Vám vyprávěly: „Jsou tam skryti někde v hlubinách české země, ale dřímají a čekají na velké Svítání, den Svobody…!“
Srdce Vám bilo, oči svítily… Dnes brány Blaníka se otvírají a cesta vede přímo na bojiště!
Naše první falanga, hrot klínu našeho jest hotov a již bojuje! Tam jsou praví Čechové, jediní a snad poslední…
A snad skutečně jsme posledními! My však věříme, že jsme v řetězu svobodných Čechů, který byl dějinami násilně přetržen a nyní bude znovu zkován- prvním novým článkem! Zvedáme meč, vypadlý z rukou bohatýrů Bílé hory. Dlouho, příliš dlouho ležel u zdí „Hvězdy“.
A jsme-li posledními Čechy – budiž! Ale tentokráte nach krve naší bude zářivým sluncem tragického západu slavného kdysi národa v noci zapomenutí!
Nám lhostejno, budeme-li míti pomník, nám lhostejno, kde bude vířiti náš prach! Snad o nás řeknou: „Byli blázni!“ Snad řeknou: „Byli hrdinové!“
Ale my víme, že vlast, národ a jazyk nezapřeme, že lháři, lháři nebudeme!
„Čechoslovan“ ze dne 8. května 1916, čís. 8., roč. VI.
III.
Šli jsme bez slibů a bez záruk. Slova „díky“ a „odměna“ jsou nám prázdným zvukem. Na svůj štít nad heslo „Rovnost, Volnost, Bratrství“ na místo prvé napsali jsme „Zodpovědnost.“
To budiž naší jasnou odpovědí snílkům, všem nerozhodným a chabým!
Za mrazivých nocí, kdy dým našich ohňů dusil nás a štípal oči, kdy sušili jsme vlhké pláště a zápachem promočených našich podešví bylo naplněno okolí – my rozmlouvali o těch heslech. A výsledek? Byl ten: „Nám třeba soudce, bez lítosti, bez smilování!“
My všichni víme, proč - -
A takových nocí bylo mnoho - -
I my jsme byli snílky a budeme jimi zas.
Ale ne dřív, dokud neumlkne třeskot kulometů. Teď chvíle činu! Zítra bude pozdě!
Snít budeme po práci, u teplých českých krbů a v něžných loktech žen.
„Čechoslovan“ ze dne 15. května 1916, č. 9., roč. VI.
IV.
Našim střelcům!
Ústa, důstojná líbati Vaše stopy nejsou ještě zrozena! Vy, dobří, prostí hoši, bratří bez nároků, Vy, kteří cítili jste, že jinak nelze, že nemůže býti jinak, Vy epigoni, slavných předků, v rozbitých botách, v zedraných rubáších, však se zbraní v ruce, jste krásnější než všechny krasavice světa!
Vám není třeba opakovati: „Vytrvejme!“ Vždyť nemohlo býti jinak a nebude,“ hřmí Vaše odpověď. Kupředu, zpátky ni krok!
Váš pohled sokolí zná jen jeden směr. Vy neohlížíte se na svůj počet padlých a mezer v řadách nevidíte.
A v tvrdých českých lebkách Vašich tato myšlenka: „Krev Ruska sílí naše svaly, polibky Francie, úsměvy Italie živí naši duši, rámě Anglie je nám podporou, mohyly padlých Srbů ukazují cestu. Tam, doma, řetězy již ani řinčet nesmějí. Kupředu! Rozrazit okovy českého lva a vstane z bláta, jako bájný Fénix vyletěl z ohně – náš úder po nich bude strašný a vstane lev, třeba s přeraženou nohou! Však ostanou mu zuby!“
„Čechoslovan“ ze dne 15. května 19+16, čís. 9. roč
V.
Lidem bez víry a živlům podvratným
Stupnice lidského pohrdání pro Vás nestačí. – Jste prachem, který otrocky poslouchá rozmary větru. Jste menší bláznů, horší otroků. Jste slepí. Nevidíte, že pracujete pro Rakousko! Jste chudáci. –
Však přijde doba, Vy lehkověrní, kdy svaté dílo bude zralé, ne dřív! – Kdy pravice, která dnes Vás bije, přitiskne Vás na svou hruď!
„Čechoslovan“ ze dne 15. května 1916, čís. 9., roč. VI.
VI.
Hymna nenávisti
Nenávist musí mozkem naším blouditi jak tygr džunglemi, jak hroznýš ležet v srdcích našich. – Nenávist musí být modlitbou jitřní, večerní, musí být písní naší práce!
Panenská ňadra našich skal, hladiny tůní, dna našich řek, propasti šachet, dech našich dětí ještě nezrozených musí dýchat nenávist! Zrnka sazí, vyletujících z komínů našich klidných obydlí musí sít a plodit nenávist! Atomy kovadlin v radostných křečích svíjeti se i písek pod kořeny lesů tesknit musí po slasti, kdy budem v stěnách pecí tavit železo a ocel na vraha!
Pak k smíchu bude hledat zbraně, stavět barikády. Hrdlo vraha žilnaté – tam místo našich čelistí!
– – –
A potom škrtnem slovo nenávist ze svých slovníků – otřeme rty a budeme líbat čela českých dětí!
„Čechoslovan“ ze dne 15. května 1916, čís. 9., roč. VI.
VII.
Šílená touha spáti nedá. V ledovcích věčných chtěl bych najíti teplý k srdcím Vašim tón, najít tam hlínu na dílo nesmrtelné, najít tam myšlenku „jak?“
Jak najít cestu k strunám Vašich srdcí, by zazpívala naši „Hymnu nenávisti“, byste věřili, že ji zpívat musí póry všech těl, kamenů všech, že jak v mléce Popea, tak musíme se koupat v boji, rvačkách pouličních, pomluvách nízkých, v špíně klevet, by rozum uznal Váš a jasně uviděl, že doma, v Čechách, slz moře bude před i za námi, že každé ráno, každý patník nové zrodí vůdce a že být musí vůdce jeden, třeba špatný, že tisíckrát on jeden lepší celé kopy vůdců dobrých, že kázeň menšiny musí být nejdřív dobrovolná a důvěra znát hranic nesmí!
VIII.
Vy nebojíte se chvil strašných pochybností? Jste už připraveni na všechno?
Vy víte, že v řevu boje, v kalu všedních dnů a rozhovorů Vám stéblem tonoucích jen výkřik „Vlasti volnost“ bude?
Vy víte, co jsme dneska? Jsme dneska štvanou zvěří, a přijdete-li k nám, i Vás štvát budou jako zvěř! Tam, na druhé straně okopů, byli jste masem pro děla a v našich řadách zvěří budete, honěnou Rakouskem, protože jemu nebezpečnou. Cena těl Vašich v našich řadách bude, i ve Vašich vlastních očích musí býti nepatrná. –
Přec však Rakousko ceny na Vaše hlavy ta, jak na nás, vypíše. Vy v ceně pro Rakousko stoupnete – dříve měli jste pro ně pouze cenu ovcí. –
IX.
Zrcadlo chci postaviti před oči Vaše – Zemljáka (česky krajan, naši dobrovolníci tak nazývali všechny Rusy a ti to prostodušně přijímali). Já vím, že pušky Vaše v oblaka i písek střílely – neb sami cítili jste, že v ně střílet není možné.
Snad viděli jste, jak oni umírají – umírají oni všude v pustinách Syrie, vinicích Francie i lukách vlasti! Jak milují, jste neviděli! Vy neviděli jste pohled lásky, obdivu i věrnosti psí, Vám nikdy zmrzlé nohy nehřály jich prsa vychudlá, Vy neslyšeli a necítili nikdy z nadávky směs nevědomé i rodící se lásky k Vám!
Věřte, že není dláta, není ruky dosti schopné postavit ve volných Čechách Zemljáku pomník dosti krásný! Moře všech ametystů, rubínů jsou příliš bledá, příliš chudá před těmi srdci v šerých šinělích!
„Čechoslovan“ ze dne 22. května 1916, čís. 10., roč. VI.
X.
Za cizím jdeme povelem, svíráme v kapsách pěsti, zuby zatínáme a jako hříšníci obracíme oči před leskem bajonetů na manlicherovkách.
Účast naše v dnešní epopeji je velmi, velmi neslavná.
Stokrát denně cítíme bolest řícení se našich snů, zříme, jak se národ v pěnu tříští a rve pro fábory – národ slabý, chudý – avšak svůj!
A hrdi musíme býti na svou bídu národní, na své rány, jako Krésus na své poklady!
Ozlatí-li zahanbené čelo naše lesk odboje, půjdem-li za pochodní vzpoury, nenávisti, na pole slávy, kde být jest naší povinností, svět znovu zázrak uvidí, msty zázrak, jak z rabů, otroků stali se volní, hrdí Čechové!
Být v této vojně víc než vojáky, ó jaké štěstí!
Být nejdřív nevolníky, ovcemi, pak proroky msty a svobody a na konec pít volnosti nektar z číše, z níž otcové vždy jenom žluč a vlastní slzy pili – na to můžem býti hrdi!
Hrdi můžeme býti na práci titánů, která nás v Čechách čeká. Vstříc poletí nám nevděk, nepochopení i kletba nerozumná, vlastní tělo budeme řezat, pálit. Tvrdi budeme jak soudci skály Tarpejské: vše slabé, pěkné, ale ne svrchovaně krásné, dokonalé, musí dolů, do propasti!
V slzách otců myjem sobě ruce. Na dílo své, na nový, hrdý, jako dřív kdysi byl a jakým tenkrát plné právo býti měl, na svůj národ český, jsme hrdi!
Nám známo je, že jedno království, království křivdy, šibenic bez počtu, hluchou ozvěnou orkánů vzdechů se stalo!
Nám známo je, že štěstí nesmírné, čekané otci po staletí, nás potkalo! My smíme vzíti si zase Svobodu, vrátiti duši svému národu, ploditi bytosti hrdé, s páteří!
My můžeme dotknouti se Svátosti, jak Tomáš boku Krista! My smíme opět dýchat svým dechem, my smíme býti volnými!
To všechno můžem, ale svýma rukama!
„Čechoslovan“ ze dne 29. května 1916, čís. 11., roč. VI.
XI.
Přísaha
Sudičky nám v kolébku položily zmiji, která měla spáti 21 let. Pak zmiji vzbudily a ona zasyčela rozeklaným jazykem – dvěma k nebi zdviženými prsty – „der Eidschwur.“
To měla býti přísaha! Jak zelené hadí oči hypnotizují slabá ptáčata, tak hypnotisuje tento „Eid“ ještě mnohé slabé povahy.
Celá česká pokolení předurčil osud k „Eidu“, ale přísahat, oni nepřísahali!
Přísaha ta musí býti dobrovolná! Musí býti čistá jako pramének, prýštící z ledovce, nedopouští ani vzniku pochyby o pravosti, musí srdce hřáti jak vzpomínka stínu milých hlav a v žíly musí líti svatý oheň nadšení.
V knize osudu našeho pokolení napsáno: „26. července na sv. Annu léta Páně 1914 (rakouská mobilizace proti Rusku) utněte jazýčky zmije proklaté, utněte oba prsty a jak jedovaté žihadlo vrazte je z těla těm, kteří trůn svůj postavili na rakvích reků Bílé hory!“
Nám sudba jiná psána! Spadly šupiny s očí našich! My dobrovolně přísahali! Však naše přísaha k nebesům hledí jak svlačce kalich bílý a v srdcích našich žije jak oheň před oltářem věčné lampy! Poutem milovaným, dobrovolným jest naše přísaha, vzájemná láska i společná nenávist.
Naše těla budou ležet jako svadlé lipové listí u nohou naší krasavice svobodné vlasti. A komu nedají jazýčky hadí klidně spáti, sáhni po toporu! Teď jde nám o vše.
Dosti dlouho bez pomoci zuby naše skřípaly! Stokrát denně nás bodalo slovo „pes“ a teď to všechno oplatíme!
„Čechoslovan“ ze dne 5. června 1916, čís. 12., roč. VI.
XII.
Padlým v rakouském otroctví
Slyšel jsem jména dětství mému drahá, slyšel jsem, že jich není víc.
Dech se mi zatajil, výčitka hořká, nesmírná letí za nimi: „Co řeknete kantoru, který nás učil deklamovat Nerudy „Matičce?“
Vy nešli jste na smrt s písní na rtech, jako předci Vaši pod Tachovem, Vás nelákala aréna, ni zápach krve… Vy šli jste jako stádo ovcí.
Mlha tížila mozky Vaše a jen myšlenky půl, jako bludička tam v koutku živořilo: „Být špatným vojákem a snad – – „
V mlze ku propasti jste šli, šli a … šli.
Jak věčného žida nechal bych Vás bloudit před branami ráje!
Vždyť zemřeli jste nevolníky, otroky!
„Čechoslovan“ ze dne 5. června 1916, čís. 12., roč. VI.
XIII.
Kijev, 8. června 1916
Dav, který tak bouřil na Příkopech a hrdinně demonstroval své právo na slovíčko „Zde“, tentýž dav poslušně šel bránit své policajty z Příkopů. Několik infanteristů z Chebu i dragounů z Brandýsa stačilo na zkrocení. Výsledek: lokálka v novinách, v parlamentě interpelace, pár měsíců vězení, několik zkažených studentských životů – zdálo, se že to bylo vše - -
Až přišel den, kdy přišili všem na límce kousek sukna, sem tam někomu hvězdičku, kasino z Příkopů dodalo vůdce a šlo se do Srbska i do Haliče. – Pravda, jak směšné je to slůvko „zde“!? Říci „hier“ je přec tak lehké.
A Vy, kteří spíte na Vyšehradě? Je to ten národ, který jste vychovali?
Jeden z Vás kdysi řekl: „Jsem Čech a kdo je víc!?“
Málo bylo v Čechách hrdel, která nebála se opakovat Vaše slova, tak málo, že několik set provazových kliček stačilo a hrdla ostatních sevřela se hrůzou, že žaludku již jenom polovinu stravy dodávají. Tak šikovně pracují ti, o kterých jste tvrdili, že jsou impotentní. – Ne dvě, ale několik much jednou ranou. Nevíte, že našli se i tací, kteří slávě vlastního národa klnuli? Ba hůře, zdálo se, že dav již ani hmyzem není, jen červi zůstali.
V tom z červů vyletěl jeden motýl, druhý, za nimi celá řada. Byly to vzpomínky na Vaše krásná slova, Nesmrtelní Vyšehradu, a vbrzku objevili se orli, kteří půjdou cestou, kterou Vy jste ukázali.
Těžko rodily se první bataliony. Těžko umírat za dav, který se degradoval na láji, který se směje nadšení, pohrdá obětavostí a bojí se podívati se na svá čela v zrcadle pravdy.
A bataliony jdou umírat za tyto otce, důvěřujíce, že děti za ně odpovědí!
Dobrovolníci, málo říci, že jste hrdiny! Prostí hrdinové bránili jen svoji vlast, ale Vy jdete jí dobývat. Jich čela vděčný národ krášlil vavřínem – Vám odměnou je hlodání a zápach červů. –
Zítra snad již Vám budou záviděti. „Tři století hledí na Vás,“ lze říci slovy Korsikána.
Najdou se někdy slova, hlína nebo tóny, které úžasnou tragedii nejlepších synů Slovanstva vypovědí?
To bude úkolem našich dětí. Dnes však otcové krásných slov víc slyšet nesmějí. Dosti zpívali mrtví Vyšehradu. Dnes potřeba je pamfletů by vytáhly svědomí červů zalezlé do peřin, sytých žaludků a hladových kapes na denní světlo. Velká doba nehledá slovy, nesmí pochlebovat a zakrývat vějířem bontonu vředy, které se musí vypálit. Krásným veršům, které děti k slzám, muže k činům pohnout nemohly, scházejí pravé rymy: rány byčem.
„Čechoslovan“ ze dne 12. června 1916, čís. 13., roč. VI.
XIV.
Za jedním z padlých dobrovolníků
Ty´s nesnil nikdy o svém jménu v bronzu.
Vidím tvář bez vousů, Tvá slabá ramena, v Tvých očích vůli muže a v čistém těle jinocha srdce dítěte i lva. Ty´s nesměle mne bratrem zval!
A v myšlenkách jsem tam, kde Ty´s mně život a já Tobě zachránil. – Bylo to v proudech Sanu. – Já viděl tam, jak rval se´s v boj! Já slyšel Tvoje prokletí, když kříkl´s mi, že Tvoje puška nestřílí. Já slyšel smích Tvůj, jak vítal´s píseň našich kulometů.
Pak šli jsme spolu klidně, loučili se s raněnými: ze spánků tek´ jim mozek a z života šla krev – tam umírali tiše a oči úsměvem nás vítaly.
A v brzku přišla Tvoje řada a muřel´s Ty! –
Ty nevíš, jak nám tenkrát štyky v rukách změkly a jak nám byly kulky líné!
- - -
Já napsal dopis.
Nedošel. Varšavu jsme tenkrát očistili. –
Půl roku přešlo. Tvého bratra listy přicházeli, až přišel jeden.
– „Ne, to není možné! Co tomu matka doma v Čechách řekne!!“
Svoji odpověď já zapomněl. – Tisíce nových dojmů, smrtí vše zhladilo.
Spát můžeš klidně. Tvoji bratři stále jdou, nesmírní, jak jsou malí.
I ve snu viděl jsem Tě: Tvá čelist byla uražena a úsměv přec byl blažený! – Ty víš, proč umřel´s!
„Čechoslovan“ ze dne 19. června 1916, čís. 14., roč. VI.
XV.
„Kdo“ – „s kým“.
V zemi, ve které nyní žijeme, hleděli na nás vždy jako na nejvyšší haluze slovanské lípy. Všichni zapomínali, že právě nejvyšší haluze jsou nejslabší. Zadul vichr evropské vojny a my jsme nejdříve letěli dolů. –
Nebyli jsme připraveni. Nikdo nebyl připraven! Jen Němci měli ve skladištích miliony mauserovek a baterie dvaačtyřicítek. Žili jsme v samém nitru sopky a věděli jsme, že dojde k výbuchu. Četli jsme staré kroniky, porvali se několikráte mezi sebou pro jich pravost, ale plánu, co budeme dělat, až dojde k výbuchu, nikdo neudělal. – Snad bylo něco, ale nikdo nemluvil. –
Cítili jsme všichni, že není možno bojovat za svou porobu. –
Když jsme se sešli, byl to okeán v bouři, chaos myšlenek, povelů bez síly. Okeán rozbil se v tříšť a pěnu před strašným, hloupým slůvkem „kdo?“
V den rakouské mobilizace to slůvko bylo v mozcích všech Čechů. „My,“ ozvalo se v Kijevě a Paříži několik set lidí, ač měly jich býti statisíce. –
Po půldruhém roku vojny na opětovnou otázku „Kdo“ odpovídají už tisíce hrdel „My“. Odpovídají ti, kteří cítí jednu nutnost, jeden zákon, že osud národa závisí nejenom na chtění národa žít, ale právě dnes na síle ostatních ramen.
„Kdo“ již víme.
Více než tisíc let bojovali proti jednomu a témuž nepříteli, který vždy jím zůstane, a proto otázka „s kým“ jíti je zbytečna. Víme, proti komu jdeme.
Národ ruský v této vojně celému světu ukázal, že oběti přinesené pro přátele jsou bezmezny tak jako jeho říše. Synové Ruska umírají nejen na Dvině, na Volyni, v Karpatech, ale i ve Francii, Anatolii, Mezopotamii, zítra budou umírat v Arabii a na Balkáně. Nám dosud nikdo mimo Rusko nedal nic! V Rakousku museli jsme se o všechno úporně rvát: tupili náš jazyk, snižovali na každém kroku a i české náhrobní kameny jim překážely.
Dnes jinak chápeme, proč naši buditelé hledali spásu na Rusi. Mohla přijít též odjinud? Jsme slabí počtem a budem jimi vždy. Proč hledat podporu, sílu u jiných rac, když za námi stojí ohromná Rus, sil nikým nespočítaných, Rus totožná s námi slovanskou krví, příbuzná jazykem, Rus, které patří budoucnost!
„Čechoslovan“ ze dne 3. července 1916, čís. 16, roč. VI.
XVI.
Osmadvacátníkům!
Stařec schönbrunský rozpustil Váš pluk. Sám uznal, že v rakousko-germánské armádě není jeho místo.
Osmadvacátníci! Vy víte, že to, co bylo v každé krůpěji Vaší krve, co bylo Vaší první i poslední denní myšlenkou, to nazval krvavý Friedrich velezradou!
Za to, že povinnost k národu, k vlastní krvi cenili jste nejvýš, za to, že nebodli jste v ruské dlaně, které nesou Čechům volnost, za to Vás černožlutí páni odsoudili!
Vystavěli šibenice a připravili žaláře – však postaráme se, bychom my jim a ne oni nám lámali vazy!
Denně umírají v Čechách naši bratři s nadějí, že krev jejich bude pomstěna!
„Pražské děti!“ Buďte Vy soudci vrahů nevinných obětí! Posmtěte katanované bratry! Vy první prokleli jste německou tyranii!
Osmadvacátnící!
Konfiskováno.
Vy první musíte překročiti hranice Čech!!
„Čechoslovan“ ze dne 10. července 1916, čís. 17. roč. VI.
Zdroj: Umělecký almanach legionářský, Praha, vydal Kruh starodružiníků 1921-1922
Více o našem vidění Ruska v té době viz TGM Světová revoluce, na tomto webu pod odkazem Historie/Masaryk
.jpg?s3=1)
