Legionářský almanach: Z deníku starodružiníkova

Úryvky z r. 1914 – Napsal J. K.

Nepamatuji tak překrásného podzimu, jako jest letošní. Rudozlatý září objímá něžně a laskavě dumnou Ukrajinu… A letos je přece veliký rok, letos vyhlásili si lidé navzájem obrovitou válku! Vpravdě obrovitou, neboť zástupy vojska, jež jdou z Ruska na západ, jsou nepřehledné. Jdou, jdou, jdou, silnice je nesou, vlaky je chrlí, parníky odkudsi z jihu přinášejí, a to vše je asi málo, stálo více je zapotřebí lidí, stále větší má býti ten vojenský „sapog“, který má rozdrtit německý všesvětový plán.

Ten podzim, který nás zde na vrších kijevských, na stráních naddněprovských pozdravil „s prijezdom“ do staroslavného Kijeva, je k lidem laskavě přítulný, prostý a bez závisti. Tak se alespoň zdá. Lidé však teď nerozumějí.

Nebo snad je proto tak šetrným, aby lidé – kteří mají za několik chvil zemřít – odnesli si ve zhaslých očích odlesk jeho jasu na onen svět? Aby mohli ostatním za mlčenlivou Lethou vyprávěti, jak radostně a slavnostně bylo na zemi, když za zvuku podivné hudby ji opouštěli… Jak božsky svítilo slunce na lidské šílenství!

Často na svém kavalci v Michajlovském monastýru přemýšlím o sobě a svému duševnímu „já“ chci dáti odpočet o tom, co koná rozvášněné tělo.

Rozum praví: I já propadl jsem v tenata šílenství.

A malé tělo odvolávajíc se na cit dodává:… a dobře jsi učinil; proto jsi mlád, bys nebyl otrokem. Usmívám se chytře, neboť se mně zdá, že jsem ani nikdy nebyl otrokem. Ale jiní byli – a ty nutno osvobodit. Když na to jeden mladý život praskne – tak ať – snad to někdo někdy ocení.

A přece je škoda mladého těla. Kůže je tak pružná, svaly pevné, postava štíhlá. Jen tak mělo by někde shnít? Ó, ne milý – Osude, jen za velmi drahou cenu… Všiml jsem si dobře, jak včera, když přijímal jsem sluneční lázeň u Slobodky na Dněpru, dvě mladá děvčata skrytá mlázím – podivovala se mému tělu – až výkřikem svůj obdiv prozradila. Zdálo se mi, že dokonce v jejich zracích skryt byl úžas – ha, ha – asi to bylo ze síly, jež vyzařovala z linií mého nahého těla, určeného k velkému životnému dobyvatelství!

S jakým pocitem šel jsem tehdy po písku břehu domů… Popěvoval jsem si a výskal. Jsem tak rád na světě!

Chápu nyní slova, jež nám říkali filosofové, a po nich učitelé i jiní dobří lidé: Život je boj, velkých věcí lze dobýti jen velkými boji a těžkými vítězstvími.

Ano.

A my všichni, jak tady jsme, jdeme do těžkého boje s písněmi. Mučí jenom to, že doma, na Moravě a v Čechách o tom nikdo neví. Ostatně snad je to i lépe; moje máti, při vší své husitské srdnatosti, by se jistě pro svého chlapce utrápila.

Venku je podzim tak zlatý, že bylo by – hm – přímo hříchem teď zemřít. Tolik života ještě nepředu, stavba armády, stavba a příprava k budoucímu samostatnému státu. A těch skvostných žen na dnešní Funduklejevské ulici! Zdá se, že jejich pleť je teď jakoby něžnější, byť i po celé léto vystavovaly svá těla paprskům slunce na svých dáčách. Jsem prostý voják, šedivý a ubohý, nejsme vlastně nic, uniformované nic! Všimne-li si některá z nich mých mladických výbojných očí, jistě potom její pohled sklouzne na epolety, jaký to jsem vlastně „muž“, a kmit v jejich očích mi praví, že nejsem muž, nýbrž že jsem pouze ruský voják.

Jak daleká jest asi cesta ku cíli… Netrvalo by snad dlouho a vpadl bych do sentimentalismu našeho nebožtíka romantika Karla Hynka Máchy a napsal do tohoto chudinkého deníčku „o marném volání.“

Volání do ruské tmy…

***

Včera jsem našel dvě a dnes jenom jednu. Tedy situace na mém kavalci se značně zlepšila. Právě o padesát procent. Dokonce konstatuji, že štěnice, kterou jsem lapil dnes ráno, neměla již ani té bujné barvy havanského tabáku, nýbrž zcela jemný odstín barvy „tango“, v níž právě šílí celý zdejší ženský svět, najmě však noční kabaret „Apollo“. Štěnice ta jest jednou z posledních velkého rodu Michajlovského, který dle historických annálů kijevských má své první předky již ve století dvanáctém, tedy v době – kdy, neklame-li mne paměť, vládl v tomto staroslavném městě Svjatoslav Černigovský. Již tehdy sláva Kijevské Lávry rozšířila se po všech vlastech východoslovanských mnou právě ovládla. Jediný bdím…Všichni moji přátelé a budoucí soudruzi v utrpení přenesli se spánkem do světa jiného, jsou bezvládní, nejsou to ani oni. A já – jediný člověk na ně hledím, obdivuji jich obětavost a tím velkou lidskost, s jakou přišli do této ponuré místnosti, dívám se jim do tváří, naslouchám pravidelnému dýchání a přemýšlím: kdo mohl by mi říci, jaký bude váš osud, drazí chlapci, kdo bude z vás prvý – tam – na onom…?

Spánek jejich jistě není zdravým, neboť vzduch v této nešťastné kobce je i tak špatný, a čím dále noc pokračuje, tím stává se hustším a odpornějším.

A přece jsou to historické první české kasárny… Vzpomene si někdo po čase, až vyhrajeme velký boj, na tuto smrdutou, odpornou a přece nám všem tak drahou – díru?

Kdybych tak mohl na těchto stránečkách popsati všechny typy dobrovolníků – jaká by to byla galerie portrétů psychologických! Na příklad: můj soused Šmíd. Nyní pravidelně dýchá, má patrně nervy v úplném pořádku, neboť ráno probouze se tak, jak večer ulehl, snad ani sny se mu nezdají, nechrápe, nepřevaluje se. Působí na mě dojmem člověka positivního, zcela reálného. Je sládkem v civilu, přijel odkudsi z jihu, je nebo jistě byl – člověkem zámožným, jasné, modré a střídmé oči ozbrojené skřipcem, jeho chůze i přesný úsudek vyjadřují typ inteligenta. Zřekl se všeho, a na pohled chladný rozumový člověk přichází krotce, jako fanatický idealista, aby ulehl na tuto podezřelou postel a před spánkem kouzlil si obrazy budoucí svobodné vlasti.

Hnutí, jež právě zachvívá srdci těchto lidí, má jistě hluboký filosofický podklad; jejich čin dokazuje, že ve střídmé Evropě je ještě mnoho nadšení pro věci vyššího cítění – že kromě dobrodružnosti je v lidských srdcích ještě láska k abstraktům, jako je vlast, že altrurism jim daleko není cizím.

Ve smrduté kobce v tuto půlnoční chvíli dýše velké bezejmenné Obětování.

Buďte, drazí chlapci, pozdraveni. Já jsem teď mezi vámi jediný člověk, neboť vy jste v moci fysického neúprosného zákona a jste pouze podlidmi, spánek vám pravý život ubírá. Zdám se teď tak silným… Ruský plášť není znakem ruského raba, je to brnění rytířské – chráním vás. Ohromné boty vycpané ovinovacími hadry, jež jindy se na mé malé noze zdají směšnými, touto noční stráží získaly též mou vážnost, v nich jest symbol mé síly, jež vás chrání. Spěte zcela klidně, vstříc slunnému zítřku, vstříc slunným pozítří, jež chcete obětovati velké Konstrukci.

Vše jsou jen – stupínky svatého utrpení.

Noc jde zvolna. V monastýru bijí hodiny půl jedné, za půl hodiny přijde bratr, aby mne vystřídal. Přes kamennou podlahu přeběhla myš, a po chvilce za ní druhá. Kdosi na druhém konci místnosti sebou nervosně škube, až prkna praskají, a jiný kdesi ve tmě vpravo mluví krátká slova a ze sna povykuje.

Některou chvíli zavládne však takové ticho, že je slyšeti pod tvrdým pláštěm tlukot vlastního srdce.

Ano, Všichni teď spíme – a zdá se nám divoký bojovný sen. Jeho vír jest takový a zpestřen je právě takovými myšlenkovými nepravidelnostmi a krkolomnými skoky, jako všechny ostatní sny.

Čekáme na ráno. Ráno jde. Jde v bouři ruského hurrá… Jaké bude ráno lepšího našeho zítřku? Zatopené krvavými červánky, nebo bude to ráno šedivé, zamlžené, prostoupené smutkem a těžkou melancholií?

Již slyším z dáli zvuk nového „dněválného“ bratra. Převezeme službu, abych já mohl zamhouřit na chvíli oko. Bude hlídat tuto začarovanou místnost, v níž stojí hustý, těžký vzduch a pod hrubými přikrývkami bijí srdce Nadšených…
Dobrou noc.. .chlapci moji…