.jpg?s3=1)
Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank
Rodiče však mohou sáhnout po příspěvcích, které citelně ulehčí rodinnému rozpočtu
Letošní letní tábory budou podle předběžných odhadů o něco dražší než v loňském roce. Organizátoři hlásí nárůst cen v řádu jednotek procent – nejčastěji do 5 %. Zdražení je však oproti minulým rokům mírné a nečeká se žádný dramatický skok.
Hlavními tahouny mírného zdražení jsou především rostoucí náklady na potraviny, zejména na mléčné výrobky – jogurty, sýry nebo mléko, které tvoří základ dětské stravy. Dochází tak ke zvýšení tzv. stravovací normy, tedy částky, kterou organizátoři vyčleňují na denní jídlo pro jedno dítě.
Vedle potravin hrají roli také náklady na pronájmy tábořišť, pořízení vybavení či materiálu. Naproti tomu ceny energií a dopravy – faktory, které v minulých dvou letech citelně zdražovaly – letos zůstávají relativně stabilní a do kalkulace tábornického rozpočtu zasahují jen minimálně.
Navzdory mírnému zdražení zůstávají letní tábory jednou z cenově dostupnějších forem prázdninového vyžití pro děti. I tak ale představují tábory pro mnoho rodin určitou finanční zátěž. V období, kdy inflace postupně ztrácí dech, ale zároveň reálné příjmy mnoha rodin stále nestačí na návrat k předpandemickému životnímu standardu, přichází vhod možnost čerpat různé příspěvky.
Nejvýraznějším zdrojem úlevy jsou zdravotní pojišťovny. Šest z nich letos poskytuje příspěvky v rozmezí zhruba 500 až 1500 korun na dítě. Podmínky se liší – někdy je nutné, aby šlo o sportovní tábor, jindy musí pobyt trvat alespoň pět či sedm dní. Nejštědřejší jsou Česká průmyslová zdravotní pojišťovna a Revírní bratrská pokladna, které nabízejí až 1500 korun, zatímco pojišťovna ministerstva vnitra přispívá 500 korun v rámci svého letního programu.
Kdo si navíc dobře stojí u svého zaměstnavatele, může využít i firemní benefity. Některé podniky totiž přispívají na tábory buďto přímo, nebo mají uzavřené dohody s pořadateli. Výraznou pomoc mohou nabídnout také odborové svazy. Pokud je alespoň jeden z rodičů členem některého z nich, zejména těch sdružených pod ČMKOS, může rodina čerpat slevy, které konečnou cenu tábora sníží o stovky korun.
Zdražení táborů v řádu jednotek procent nepředstavuje zásadní zásah do rodinných rozpočtů. Pro ty, kteří využijí dostupné příspěvky od pojišťoven, zaměstnavatelů či odborů, může zůstat výsledná cena prakticky stejná jako loni.
Mezinárodní ostuda pro Česko na stránkách Reuters
ČR záměrně oddaluje odstřižení od ruské ropy, není s to zbavit se návyku na ni, kritizuje Českou republiku komentář nově zveřejněný agenturou Reuters
Česká republika má potřebnou infrastrukturu, rezervy i přístup k alternativním dodavatelům a mohla by tak eliminovat svůj dovoz ruské ropy. Přesto tak však ani po třech letech od ruské invaze na Ukrajinu neučinila. V kritickém komentáři (zde), který tento týden uveřejnila celosvětově sledovaná agentura Reuters, to uvádí Martin Vladimirov, ředitel pro oblast geoekonomiky bulharského Centra pro studium demokracie.
Podle komentáře se Česko není s to zbavit návyku na ruské ropě. Loni podle analýzy Centra pro studium demokracie Česko dovezlo 2,7 milionu tun ruské surové ropy, a to odhadem za 1,5 miliardy eur. I když se jedná o třicetiprocentní pokles oproti roku 2023, ten prý byl z velké části dán třemi zásadnějšími technickými výpadky v toku suroviny ropovodem Družba, k nimž loni došlo. Podle analýzy dovoz ruské ropy do Česka pokračoval i v prvních měsících roku 2025, takže Kreml každý měsíc za tyto dodávky inkasuje více než 100 milionů eur.
Podle uvedené analýzy, na niž agentura Reuters odkazuje, ještě před finální certifikací zvýšení kapacity transalpinského ropovodu TAL (projekt TAL plus), jenž má Družbu plně nahradit, český podnik MERO ČR potvrdil, že využitelná dodatečná kapacita potrubí je dostatečná, aby pokrylo potřebu ropy v ČR. Navíc, strategické rezervy ČR v objemu 3,6 milionu tun mají pokývat takřka polovinu roční spotřeby ropy v Česku.
Centrum pro studium demokracie, které vzniklo koncem roku 1989 a za svoji klíčovou misi si vetklo potlačování škodlivého ruského vlivu, též kriticky uvádí, že v posledním loňském čtvrtletí stoupl dovoz ruské ropy do ČR meziročně o 30 procent, na 970 tisíc tun, což byl největší čtvrtletní objem dovozu od vyhlášení embarga EU na ruskou ropu roku 2022. V letošním roce pak Česko podle stejných údajů dovezlo dalších 220 tisíc tun ruské ropy.
Důvodem do letoška pokračujícího dovozu ruské ropy jsou podle komentáře zejména finanční ohledy polské společnosti Orlen, která vlastní český podnik Unipetrol a provozuje tedy tuzemské rafinerie. Ruská ropa totiž měla být předloni a loni o zhruba pětinu levnější než ropa ázerbájdžánská. Ceny pohonných hmot v ČR však takový rozdíl údajně plně neodrážejí, pročež Centrum pro studium demokracie konstatuje, že Orlen Unipetrol těží z relativně vyšší marže.
Částečně se pak „dělí“ o marži s českými motoristy, čemuž pak tleskají někteří vládní politici v ČR.
To by evidentně potvrzují zjištění Evropské komise. Podle ní jsou letos pohonné hmoty v Česku třetí nejlevnější v EU, po Bulharsku a Maltě, což je věru nezvyklé. Dokonce i Polsko vykazuje vyšší cenu pohonných hmot než ČR. Mnozí čeští politici nyní rádi vyzdvihují láci pohonných hmot v ČR. Podle Centra pro studium demokracie je ovšem tedy tato láce evidentně umožněna pokračujícím dovozem ruské ropy.
I když letos v březnu došlo k přerušení tohoto dovozu, možná trvalému, může trvat několik měsíců, než se plný přechod na ne-ruskou ropu fakticky na českém trhu projeví, například kvůli předzásobování, a než se tudíž též promítne do koncových cen v ČR. Navíc, jak si dále všímá analytik Vladimirov v komentáři uveřejněném agenturou Reuters, Česko nadále pokračuje v dovozu ropných produktů, tedy ropy zpracované třeba do podoby nafty, ze Slovenska a z Maďarska, kde tamní rafinérie stále zpracovávají ruskou surovou ropu.
Česko ovšem podle Centra pro studium demokracie jenom svým dovozem surové ruské ropy přispělo od začátku invaze Kremlu na jeho daňové inkaso takřka třemi miliardami eur. Od února 2022, kdy invaze začala, pak Česko vydalo za ruskou ropu a zemní plyn celkem 8,4 miliardy eur, což je šestkrát více, než kolik poskytlo pomoci Ukrajině (1,32 miliardy eur). Navíc, loni Česko mělo podle Centra pro studium demokracie navýšit též dovoz ruského zemního plynu, a to o takřka 400 procent.
K tomu je třeba říci, že zmíněná částka 1,32 miliardy eur pomoci ČR Ukrajině zjevně vychází z dat Institutu pro světovou ekonomiku v německém Kielu. České úřady ovšem tuto částku zpochybňují. S tím, že pomoc Ukrajině citelně nadhodnocuje. To by ovšem znamenalo, že Česko vydalo za ruské energetické suroviny v daném období, od začátku ruské invaze, ještě znatelně více než „jen“ šestinásobek objemu své pomoci Ukrajině.
Česko by si podle komentáře mělo vzít příklad z Bulharska o odstřihnout se jak od dodávek ruské ropy, tak produktů z ní. Česká vláda k tomu prý má potřebné pravomoci a zároveň Česko disponuje dostatečnou infrastrukturou a kapacitou k takovému kroku, uzavírá Centrum pro studium demokracie pro Reuters.
Čína v odvetě zvyšuje clo na dovoz z USA na 125 procent
Stojí Peking i za pádem amerických dluhopisů, který Trumpa přiměl k odkladu většiny cel?
Stále živá je spekulace mezinárodních investorů, zda se Čína mstí Spojeným státům za jejich prudce gradující cla (viz graf) nejen jejich odvetným navyšováním, na 125 procent, ale i výprodejem amerických dluhopisů.
Definitivně se to dozvíme až 30. května, kdy Peking příslušná data zveřejní. Nyní jsou k dispozici dílčí indicie. A ty hovoří spíše pro to, že Čína za nečekaným výprodejem amerických dlouhodobých dluhopisů není. A Japonsko, o němž se v dané souvislosti spekuluje též, už vůbec ne.
Jde přitom o podstatnou věc. Výprodej dlouhodobých amerických dluhopisů, jenž s sebou tento týden táhne dolů i dolar, totiž podle všeho zásadně přispěl k tomu, že americká administrativa prezidenta Donalda Trumpa ve středu rozhodla platnost svých navýšených cel pozastavit – na všechny země s výjimkou Číny.
Přitom Čína je po Japonsku druhým největším zahraničním věřitelem Spojených států. Má tedy možnost svým případným rozprodejem amerických dluhopisů jejich cenu srazit, zvýšit tím náklady obsluhy masivního dluhu Spojených států a potenciálně vyvolat širší paniku na globálních dluhopisových trzích. Jejím výsledkem by mohlo být to, že i další významní držitelé by se začali amerických dluhopisů houfně zbavovat, což by dále zhoršilo podmínky financování chodu Spojených států.
Potíž tkví v tom, že pokud by se Čína (nebo i Japonsko) chtěla pokusit takovouto zkázonosnou vlnu vyvolat, musela by se zbavit podstatné části amerického dluhu, který drží. Poškodila by tím navíc samu sebe, neboť zbylé americké dluhopisy, které by si ponechala, by pochopitelně ztratily na ceně také.
Analytici největší americké banky, JP Morgan, spočetli, že každý pokles zahraniční držby amerických dluhopisů o 300 miliard dolarů má potenciál zvýšit výnos – tedy náklad dluhu Spojených států – na pětiletém dluhopisu USA o zhruba 0,33 procentního bodu. To je zhruba rozsah, v jakém se výnos pětiletého amerického dluhopisu zvýšil v tomto týdnu, kdy narostl nejvíce od března 2022. Pro Ameriku by tedy takové navýšení výnosu samo sobě závažnější problém nepředstavovalo, neboť je v mezích sice celkem výrazného, ale nijak extrémního kolísání dluhopisového výnosu, resp. nákladnosti jejího dluhu.
Čína sama přitom oficiálně drží americké dluhopisy za zhruba 700 miliard dolarů. Peking tedy sám o sobě nemá sílu zvednout Američanům náklad dluhu ani o jediný procentní bod. A kdyby se o to pokusil, sám sebe střelí do nohy.
Peking by se však mohl pokusit alespoň vyvolávat či živit spekulace, že se amerických dluhopisů masivněji zbavuje. V duchu spíše jakéhosi sebenaplňujícího proroctví, tak či onak právě potenciálně Pekingem živeného, by se i mnozí další věřitelé USA rozhodli amerického dluhu zbavovat. Takže americké dluhopisy by potenciálně závažně klesly na ceně prostě proto, že podstatná část mezinárodních investorů uvěřila, že se tak stane, resp. že se tak děje, neb jejich velký držitel typu Číny je právě masivně prodává.
Čína sama by jich pak fakticky ani příliš prodat nemusela, přesto by tato panika vznikla. I tak by však platilo, že Čína sama si živením takové zlovolné spekulace snižuje hodnotu vlastního majetku, tedy právě amerických dluhopisů, které drží. S nejbližším zveřejněním příslušných dat by pak stejně vyšlo najevo, že Peking tolik neprodával, což by zájem o americké dluhopisy mohlo celosvětově opět obnovit. A střednědobě a dlouhodobě by tak Spojené státy žádný vážnější problém se svým financováním stejně neměly. Zato Čína by mohla utrpět minimálně reputační újmu.
Navíc, Peking v posledních letech nákupy a držbu amerického dluhu snižuje, takže durace (průměrná doba potřebná ke splacení všech budoucích hotovostních toků z dluhopisu) jím držených dluhopisů USA se pravděpodobně zkracuje. Pokud by se Čína tedy masivně amerických dluhopisů zbavovala, klesala by i cena těch krátkodobých, s kratší dobou splatnosti. Tak tomu ale v tomto týdnu příliš nebylo, neboť výprodej primárně zasáhl americké dluhopisy dlouhodobé.
Výprodej dlouhodobých dluhopisů spíše vypovídá o hlubší, celosvětové, „organické“ ztrátě důvěry mezinárodních investorů v další vyhlídky Spojených států jak v oblasti ekonomické, tak ovšem i v oblasti vnitropolitické, institucionální i geopolitické. Tuto ztrátu důvěry má předně na svědomí nikoli Čína, ale sama Trumpova administrativa a jí vyvolávaná obchodní válka.
Česká koruna a švýcarský frank jsou vítězi tohoto tolik chaotického a turbulentního týdne na světových trzích
Poraženým je dolar a americké dluhopisy, což je nečekaně tvrdá rána pro Trumpa i Ameriku.
„Dolar je obětí Trumpova celního chaosu tohoto týdne“, píše agentura Bloomberg. A kdopak je jeho vítězem? Švýcarský frank a česká koruna.
V tomto týdnu tyto dvě měny drtí dolar jako celosvětově žádná jiná (viz graf 1 agentury Bloomberg níže), ani libra, euro či japonský jen ne. Frank v tomto týdnu zpevňuje do pátečního dopoledne vůči dolaru o 5,1 procenta, koruna pak o 4,1 procenta.
Síla franku překvapivá není, neboť jde o tradiční bezpečné útočiště pro celý svět. Odolnost české koruny je zato poměrně nečekaná. Zvláště po přihlédnutí k tomu, že Česko má být jednou z nejpoškozenějších zemí EU, rozhoří-li světová obchodní válka trvaleji.
Navíc, pokud bychom brali v potaz pouze dosavadní dnešní obchodování, koruna drtí dolar ještě silněji než sám švýcarský frank. Vůči dolaru totiž koruna posiluje nejvíce ze všech měn světa (viz graf 2). Jen v pátek si koruna vůči dolaru připisuje 1,2 procenta, druhé euro pak 1,1 procenta.
Ani v nejmenším se zatím nepotvrzuje obvyklé sýčkování zastánců rychlého přijetí eura v ČR, že v čase globálního ekonomického otřesu budeme plakat, že jsme jej dávno nepřijali, a že koruna „shoří jako papír“ – zvláště právě v porovnání s držákem jménem euro.
Povážlivé slábnutí dolar vysvětluje, proč americký prezident Donald Trump se svými cly couvnul tak nečekaně, že to nečekal ani on sám… Naráz mu padaly akcie, dolar i dlouhodobé dluhopisy, jak zachycuje graf 3 Bloombergu níže. Takové sešikování je historicky mimořádné.
Po 11. září, při světové finanční krizi, ani když Americe zhoršili rating, se nekonalo. Padaly sice tehdy akcie, ale dluhopisy USA na ceně rostly. Investoři celého světa v nich totiž spatřovali pojistku právě proti akciovým pádům, čímž podporovali také dolar (jehož je ke koupi těch dluhopisů třeba).
Nikoli však po Trumpově Dni osvobození.
Americké vládní dluhopisy se nyní chovají jako dluhopisy rozvíjející se země, málem jako kryptoměna. Nejsou už onou pojistkou. Na dolar se tedy také nelze spolehnout jako na tlumič, jehož posilování bude mírnit inflační dopad cel na amerického spotřebitele, Trumpova voliče.
Pokud by americké dluhopisy přišly o status pojistky, prakticky bezrizikového aktiva, půjde o skutečnou revoluci na finančních trzích, s dalekosáhlými důsledky pro celý svět, o skutečný odkaz Trumpova Dne osvobození historii.
Byť odkaz pro Ameriku truchlivý, nikoli – jak Trump zamýšlel – povznášející.
Proč Trump se cly tak náhle otočil?
Zradil jej dolar – oslaboval, když měl posilovat.
Administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa se zásadně přepočítala. Ve středu odpoledne středoevropského času bylo stále patrnější, že obchodní válku, kterou rozjela, nemá plně pod kontrolou. Alespoň podle vývoje kursu dolaru. Americká měna ji zradila. Trumpovi lidé čekali posilování dolaru, který ovšem místo toho oslaboval. Třeba česká koruna si vůči němu ve kolem půl čtvrté odpolední středoevropského času připisovala výrazné takřka procento.
Přitom podle učebnic platí, že země, která uvalí nová cla, se dočká zpevnění své měny. Protože cla vylepší obchodní bilanci. Trumpův ministr financí Scott Bessent při slyšení v Kongresu u příležitosti svého schválení do funkce uvedl, že dodatečné desetiprocentní průměrné efektivní clo zpevní dolar o čtyři procenta. Takže nyní, když USA chtěly průměrné efektivní clo uplatněné na svět zvednout podle odhadu, jejž uvedla agentura Bloomberg, nad 25 procent, dolar měl posílit o nějakých deset procent. A pomoci tak svým zpevněním tlumit inflační dopad cel na amerického spotřebitele.
Jenže dolar místo toho oslaboval. Takže inflační dopad cel naopak umocňoval…
Jedním z důvodů, proč dolar neposiloval, jak Trumpova administrativa předpokládala, mohl být protitah Číny. Ta se podle spekulací trhu zbavovala amerických dluhopisů, tedy klíčového dolarového aktiva. Tyto spekulace v přímém přenosu či takto bezprostředně nelze ověřit. Peking ovšem ještě navíc ve čtvrtek čínským státním bankám v podstatě přikázal, aby omezily své nákupy dolaru, což rovněž vytváří tlak na jeho oslabení.
…s postupným šponováním celních sazeb se navíc ovšem jak Spojeným státům, tak Číně tak jako tak zužuje prostor, jak protivníka v obchodní válce zasáhnout. Podle kalkulace Bloombergu už celní sazba kolem 100 % zastaví většinu čínského vývozu do USA. Zvýšení sazby dále, na nynějších 125 %, tak už rozsah vývozu Číny do USA omezí méně, než, řekněme, hypotetické navýšení z 75 na 100 %. Protože už navýšení na zhruba na 100 % zkrátka činí většinu čínského zboží v USA neprodejnou.
To nejpodstatnější z eskalace americko-čínské celní války tedy už vlastně proběhlo.
Na řadu tak musí přijít další opatření, jak protivníka poškodit, než je navyšování celních sazeb. Bílý dům proto připravuje černou listinu investic. Americké penzijní fondy a další investoři mají mít zakázáno takto vyčernění investice uskutečňovat, protože by jejich realizací financovali „čínskou válečnou mašinérii,“ jak včera uvedl Bessent.
Ministr financí USA také Čínu varoval, aby se neuchylovala k devalvaci své měny. Čínská měna, ta v mimopevninské variantě (méně regulovaná než pevninská varianta), ovšem nyní dolaru znehodnocuje na své historické minimum. Takové oslabení alespoň zčásti tlumí účinek navýšení amerických cel, protože vrací čínským exportérům část ztracené konkurenceschopnosti. Bessentova výzva směrem k Číně, ke zdržení se devalvace v režii Pekingu, naznačovala právě jistou nervozitu americké administrativy, která čekala posilování dolaru, namísto jeho oslabování. Trumpova otočka o několik hodin později pak nervozitu skutečně potvrdila.
Tlak na Trumpovu administrativu byl během čtvrtečního dne značný i z odborných kruhů. Například analýze Deutsche Bank, největší německé banky varovala, že pokud probíhající nečekaný výprodej americké měny a amerických dluhopisů, který nemusela mít na svědomí (jen) Čína, ale mezinárodní investoři děsící se nevyzpytatelnosti americké administrativy i hrozby recese v USA, neskončí, bude americká centrální banka muset zahájit nouzové kvantitativní uvolňování – i přes výrazné inflační tlaky v USA. A za nově vytvářené – nově „tištěné“ – dolary pohotovostně vykupovat právě americké dluhopisy. To by patrně dále citelně zvedlo inflační očekávání v USA a také dále prodražilo náklady obsluhy amerického dluhu.
Na druhu stranu, Trumpovi lidé dlouho sázeli – a sází vlastně dosud – na to, že svými cly Čínu zasahují více než ona Ameriku těmi odvetnými. I kdyby nyní Čína „dorovnala“ své clo na americké zboží na 125 %, Trumpovo clo stejné nominální hodnoty se bude týkat daleko širšího okruhu zboží. USA totiž, vyjdeme-li z loňských čísel, dovážejí z Číny zboží za 440 miliard dolarů ročně, zato Čína z USA jen za 145 miliard.
V tomto smyslu tedy Trumpovo clo – byť číselně shodné s čínským – dopadá na čínský zahraniční obchod třikrát tíživěji než clo Pekingu na Ameriku. Náhle je obří schodek amerického obchodu s Čínou Trumpovi vlastně v určitém ohledu trumfem v ruce. Americká cla kvůli právě existenci masivního schodku zkrátka zasahují Čínu třikrát tíživěji, než je tomu naopak. Na to tedy právě vsází i nadále americká administrativa. Míní, že Čína nakonec vzájemné šponování celních sazeb utne jako první, protože jí bolí víc. Proto Trump vyrukoval s odvetou a zvýšil clo na Čínu na oněch 125 %, i když, jak víme, už tím Čínu poškodí méně než hypotetickým navýšením ze 75 na 100 %.
Pohodlí vítězí, Češi mají nejméně dětí v historii
Také rozvinutý systém sociálního zabezpečení bere lidem motivaci mít děti.
V Česku se loni narodilo 84 311 živě narozených dětí, uvedl ČSÚ. To je nejméně v historii České republiky. Dosud se nejméně dětí živě narodilo roku 1999, a to 89 471. V poměrně dramatickém poklesu počtu živě narozených se zrcadlí celá plejáda příčin, ať už sociálních, ekonomických či jiných.
Těžko však mohou být hlavní příčinou údajné sociální nejistoty, na něž odkazují například někteří politici. Česká republika patří k zemím s rozvinutým systémem sociálního zabezpečení. Realita je spíše taková, že právě rozvinuté sociální zabezpečení přispívá k určitému životnímu pohodlí podstatné části veřejnosti, které se v řadě případů následně projevuje slabší ochotou časově i jinak náročně pečovat o děti. A poměrně návykový pohodlný styl života opustit.
Často se v dané souvislosti skloňuje také údajná krize bydlení v Česku. Je pravdou, že v Česku je poměrně špatně dostupné vlastnické bydlení, a to i v rámci mezinárodního srovnání. Těžko však hovořit o krizi bydlení jako takového, neboť nájemní bydlení dostupné je. Jeho dostupnost – v tom smyslu kolik průměrných nájmů lze pořídit za průměrnou mzdu – je sice nižší než za socialismu v 80. letech, avšak nikoli tak, aby mohla vysvětlit takto dramatický pokles počtu narozených. Pamětníci vědí, že i za socialismu, včetně 70. let, v éře, kdy se rodila silná takzvaná generace Husákových dětí, situace s bydlením leckdy utěšená nebyla. O čemž svědčí třeba nutnost tehdejší hektické výstavby městských sídlišť. Situace nebyla utěšená ani v době po druhé světové válce. Tehdy přišla na svět velice početná poválečná generace, i když byly potraviny na přiděl, omezeně dostupné prostřednictvím potravinových lístků, či si Československo prošlo náročnou hospodářskou etapou, nechvalně korunovanou nutností měnové reformy roku 1953, která lidi připravila o podstatnou část celoživotních úspor.
Naopak, existuje celá řada indicií, že rozmanité možnosti, které nabízí současná moderní tržní ekonomika i nové technologie a způsoby komunikace, včetně sociálních sítí, vedoucí k poměrně pohodlnému životnímu stylu, ve spojení s pokročilými metodami antikoncepce, jsou stěžejní příčinou klesající porodnosti. Vždyť nejvíce dětí se v českých zemích rodilo před desítkami a stovkami let, kdy žádný systém sociálního zabezpečení neexistoval či byl v porovnání s dneškem slabý. Bylo to tak právě dítě, které představovalo určitou pojistku na stáří, kdy se mělo o své rodiče postarat zajištěním obživy či jinak. Lidé tak byli přirozeně motivováni mít dětí, ideálně více dětí.
Vznik a rozmach důchodových systémů ve dvacátém století přenesl zaopatřovací roli z rodin a přirozené mezigenerační solidarity v jejich rámci na stát a posléze na stát a jeho dluh, tedy solidarita se pod kuratelou státu rozšířila z rodinné mezigenerační nejprve na celospolečenskou a posléze na celospolečenskou vynuceně mezigenerační. Skrze zmíněný dluh dnes ve stáří zaopatřují cizí dětí či cizí ještě nenarození. Čímž vším rodinná mezigenerační solidarita postupně otupěla, protože zapojení státu a posléze i jeho dluhu do důchodového systému výrazně utlumilo motivaci právě k přirozené rodinné mezigenerační solidaritě.
V ekonomicky málo rozvinutých zemích dneška, prakticky bez jakéhokoli důchodového systému a sociálního zabezpečení, je porodnost zpravidla citelně vyšší než v ekonomicky a sociálně vysoce rozvinutých, pročež ovšem „zpohodlnělých“ a v daném kontextu mezigeneračně jaksi „otupělých“, zemích typu Česka. (12.4.2025)