Loni dluh Česka narostl nejvíce v historii

Komentář Lukáše Kovandy

Letos chce vláda tempo razantně zbrzdit. Zatím se však příliš nezdá, že se jí to podaří, schodek letos může být až poblíž úrovně 400 miliard.

Veřejné zadlužení České republiky loni narostlo v nominálním vyjádření nejvíce v historii, a to o 430,4 miliardy korun. Nárůst zadlužení tak překonal nárůsty z pandemických let 2020 a 2021, které činily zhruba 413, resp. 417 miliard korun.

Na růstu zadlužení se podílela hlavně ústřední vláda, neboť obce a kraje loni vykázaly přebytek, a to dokonce třetí nejvyšší v historii. Tento přebytek, odpovídající, 32,8 miliardy korun, na němž se z poloviny podílí přebytek metropole Prahy, 15,5 miliard korun, tak poněkud vylepšuje celkový stav českého veřejného zadlužení, který je však i tak již třetí rok v řadě neutěšený. Důvodem přitom není ani tolik samotná výše zadlužení, které je v poměru k HDP v rámci EU stále citelně podprůměrné, ale tempo jeho nárůstu.

Klíčem ke stabilizaci veřejného zadlužení je tak náprava hospodařen í ústřední vlády, tedy státního rozpočtu. Jenže zatím se nezdá, že se tato stabilizace podaří, či že se k ní alespoň nakročí. Tedy rozhodně ne letos.

Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka sice minulý víkend v televizi uvedl, že neočekává, že by vláda předkládala Sněmovně novelu letošního státního rozpočtu. Důvodem je podle něj to, že se sice vládě nepodaří zajistit příjmy z mimořádných daní a odvodů v plné plánované výši 100 miliard, zároveň však díky dramatickému poklesu cen energií a burzách EU budou významně nižší kompenzace související se zastropováním cen energií domácnostem i firmám.

Přestože Jurečkův argument zní logicky, pohled do historie ukazuje, že vládě se s největší pravděpodobností nepodaří „vejít“ do schodku 295 miliard korun, jejž si pro letošek vytyčila jako maximální možný. Musela by v takovém případě nakonec stejně rozpočtový zákon novelizovat. Novelizace tohoto zákona tak má nyní značnou pravděpodobnost a nelze vyloučit, že schodek za letošní rok bude dokonce blíže k úrovni 400 miliard korun než k úrovni 300 miliard.

V tomto miléniu, počínaje rokem 2001 a konče loňskem, totiž vlády v těch letech, v nichž celoročně nakonec hospodaří schodkově, vykazuje za první tři měsíce roku v průměru deficit, který odpovídá patnácti procentům celkového celoročního schodku státního rozpočtu. Uvedená průměrná hodnota patnácti procent platí také pro zúžené, novější období let 2010 až 2022. V těchto výpočtech nejsou zahrnuty roky 2016 a 2018, kdy tehdejší vlády hospodařily s celoročním přebytkem státního rozpočtu.

Letos za první tři měsíce roku činí schodek už 166,2 miliardy korun. Jestliže vláda plánuje mít schodek maximálně 295 miliard, už tedy „vypotřebovala“ 56 procent této maximální částky. Přičemž, jak už jsme si řekli, dlouhodobý průměr činí za první tři měsíce pouze patnáct procent celkového celoročního deficitu. Pokud by vláda měla být letos za první čtvrtletí na této dlouhodobě průměrné úrovni patnácti procent, musela by ke konci března mít schodek nejvýše kolem 44 miliard korun. Ve skutečnosti jej má o zhruba 122 miliard vyšší.

Samozřejmě, letošní rok je vzhledem k mimořádné situaci na energetických trzích – loňské i letošní – specifický. Přesto se zdá být s ohledem na historický vývoj krajně nepravděpodobné, že by se vládě podařilo opravdu stlačit schodek pod 300 miliard korun. Citelně vyšší pravděpodobnost má to, že bude hospodařit s deficitem citelně nad úrovní 300 miliard korun, nejpravděpodobněji kolem 320 miliard korun, v extrémnějším případě dokonce s deficitem v pásmu 350 až 400 miliard korun.

Pokud vláda letos nedokáže hospodařit se schodkem maximálně 295 miliard, jak si jej vytyčila, bude to zlý signál i do příštích let. Volby totiž budou blíže a blíže, čímž zesílí odpor vlády k opravdu razantním škrtům a dalším nepopulárním opatření. Letos příležitost existuje. Tak snad si ji kabinet nenechá vzít. S napětím proto čekejme, co zhruba do měsíce předloží v balíčku opatření, jak sliboval premiér Fiala. Slibovaných 70 miliard úspor je ale jen začátek. Dobrý, ale pořád jen začátek.

Vláda by mohla už od července zvýšit daň z nafty

Ministři to nevylučují.

Nafta v Česku dramaticky zlevňuje. Včera se litr prodával za 33,86 koruny, tedy o skoro 16 korun levněji než loni v březnu.

Vláda by tak s platností už od 1. července, nebo dokonce 1. června mohla rozhodnout u zrušení snížení spotřební daně z ní. K němu došlo loni k 1. červnu v důsledku historicky rekordního zdražení pohonných hmot v důsledku únorové invaze Ruska na Ukrajinu a souvisejících sankcí. Zatímco u benzínu vláda snížení spotřební daně s koncem září 2022 ukončila, v případě nafty pokračuje dále.

Veřejná kasa tak ztrácí miliardy. Pokud by se spotřební daň z nafty vrátila na původní úroveň, tj. o 1,50 koruny na litr výše, třeba letos k 1. červenci, veřejné kase to jen letos ve druhém pololetí vynese celkově zhruba 4,8 miliardy korun navíc. To je více než má celoročně vynášet třeba uvažované zrušení státního příspěvku ke stavebnímu spoření.

Dřívější návrat spotřební daně z nafty na původní úroveň v dnešním tisku nevylučují ministr dopravy Martin Kupka či ministr obchodu a průmysl Jozef Síkela.

Pokud ke zrušení snížení spotřební daně z nafty dojde, řidiči se musí připravit na skokové zdražení nafty o zhruba 1,80 koruny na litr, neboť z ceny navýšené o vyšší spotřební daň se ještě odvede vyšší DPH. Čerpací stanice v případě zvýšení spotřební daně promítnou takové zvýšení do finální ceny okamžitě, nebudou „otálet“ jako v případě snižování daně, kdy si obvykle alespoň po určitý čas „mastí kapsu“ na úkor řidičů tím, že nejdou s cenou hned dolu v rozsahu snížení daně, ale navyšují si marži.

Česko se zadlužuje nejrychleji v EU

Současná vláda zadlužuje zemi historicky rekordně, za rok ji stihla zadlužit zhruba o tolik jako všechny vlády dohromady od té Klausovy roku 1993 až po Grossovu roku 2004.

Česká republika se loni ve čtvrtém čtvrtletí zadlužovala nejvýrazněji v celé EU. Vyplývá to z čísel, která dnes zveřejnil Eurostat. Veřejné zadlužení Česka v poměru k HDP se zvýšilo o 2,1 procentního bodu na 44,1 procenta. Státní dluh – tedy dluh, za který odpovídá přímo vláda – stoupl na rekordních více než 2,99 bilionu korun. Poprvé v historii tak atakuje psychologickou hranici tří bilionů korun.

Vláda ČR v rámci státního rozpočtu hospodařila ke konci letošního března s nejvyšším schodkem v historii České republiky, a to více než 166 miliard korun. Ještě nikdy v historii ČR nebylo hospodaření státního rozpočtu po prvních třech měsících roku v takto hlubokém deficitu. Neutěšený loňský vývoj zadlužení se tedy protahuje do letoška.

Za tři měsíce roku tak vláda letos vytvořila schodek, který je větší než celoroční deficity drtivé většiny let novodobé historie ČR od roku 1993. Vyšší celoroční schodek než letos ten tříměsíční měla vláda pouze v roce 2009, poznamenaném ovšem světovou finanční krizí a jejím dopady, a pak také v letech 2020 až 2022, poznamenaných pro změnu covidovou pandemií a válkou na Ukrajině a jejich ekonomickými důsledky.

Historicky rekordní tříměsíční schodek je letos dán především citelným meziročním navýšením výdajů v sociální oblasti a na pomoc občanům a firmám s vysokými cenami energií. Projevuje se také růst nákladů obsluhy státního dluhu, související především s nutností vyplácet výnos držitelům protiinflačních státních dluhopisů.

Letošní rekordně schodkové hospodaření vlády ČR tedy varovně navazuje na loňský historicky rekordní růst jejího dluhu. Ten loni stoupl o skoro 430 miliard korun, jak plyne z dat, které nedávno zveřejnilo ministerstvo financí.

Částka 430 miliardy nominálně zhruba odpovídá nárůstu zadlužení vlád z let 1993 až 2004. Fialova vláda se za rok nominálně zadlužila přibližně jako obě Klausovy, Tošovského, Zemanova, Špidlova a Grossova vlády dohromady (viz svrchní graf níže).

Suma 430 miliard reálně, tedy po očištění o inflaci, konkrétně v stálých cenách roku 2008, zhruba odpovídá nárůstu zadlužení vlád z let 1993 až 2002. Fialova vláda se tedy za jeden rok – ten loňský – reálně zadlužila přibližně jako obě Klausovy, Tošovského, Zemanova a částečně i Špidlova vlády dohromady (viz graf níže).

Letošní i loňské údaje stvrzují, že Fialově vládě se loni, ani v prvních třech měsících letoška nepodařilo zvrátit trend dramaticky narůstajícího vládního zadlužení, který je realitou už od covidových let 2020 a 2021. Částečně lze tento nezdar vysvětlit objektivně mimořádně nepříznivými ekonomickými důsledky války na Ukrajině, zejména pak v podobě energetické drahoty. Vláda ale musí být mnohem ambicióznější ve snaze ozdravit veřejné finance.

Rekordně by tak přilily oleje do již pořádně roztopeného inflačního kotle, vláda by jim obzvláště letos proto neměla ustupovat, chce-li inflaci zkrotit.

Odbory se utrhly ze řetězu. Žádají navýšení minimální mzdy letos v červenci a pak v lednu dohromady o 2200 korun. Dohromady o takřka 13 %. Jednalo by se o nejvýraznější procentuální navýšení minimální mzdy od let 1999 a 2000, kdy ji masivně navyšovala tehdejší vláda Miloše Zemana (viz graf níže).

Jenže nyní panuje rekordně nízká nezaměstnanost, takže trh práce vytváří dostatečný tlak na růst mezd sám o sobě. Na rozdíl od doby přelomu milénia. Pravda, inflace je výraznější než tehdy. Jenže právě také kvůli enormnímu růstu mezd. A i minimální mzdy.

Jestliže začarovaný kruh mezi růstem mezd a inflací nepřetneme, inflace bude trvalejším problémem. A trvaleji bude snižovat životní úroveň nás všech.

Odbory by měly pro jednou být celospolečensky konstruktivní, nehledět jen na své úzké zájmy a vidět společnost jako celek. Pokud toho nejsou schopny, vláda by jim neměla ustoupit. Tentokrát je její neústupnost obzvláště důležitá a zásadní pro zdárný rozvoj české ekonomiky a celé společnosti.

Bez velké krize české byty výrazněji nezlevní

Vlastní bydlení v Praze je jako červené ferrari a nelze si jej nárokovat; receptem na dostupnější bydlení by mohla být výstavba „mrakodrapů“, které však brání památkáři.

Poptávka po nemovitostech zůstane letos v Česku utlumená. Hlavně v důsledku vysokých úrokových sazeb hypoték a stále poměrně vysokého úročení investičních alternativ k investičnímu vlastnictví realit, jako jsou například vládní dluhopisy. I přesto letos k určitému oživení poptávky po nemovitostech dojde, zejména vlivem lepšího než předpokládaného zvládnutí energetické krize EU a zažehnáním nebezpečí opravdu hluboké evropské recese.

Nabídka ovšem bude nadále omezená, což způsobí, že ceny nemovitostí výrazněji a plošně neklesnou ani při zmíněném probíhajícím ochabnutí poptávky.

Ač tedy nemovitostní trh bude nadále v citelném útlumu, na plošný a výrazný propad cen to nevypadá. Ve větších městech jako Praha, Brno či krajská města se zamrznutí trhu, které pozorujeme od loňska, týká například panelákových bytů na sídlištích. Jejich nákup je totiž zhusta financovaný hypotékami. Trh s hypotékami nyní opatrně oživuje, což právě signalizuje, že ani v případě panelákových bytů nelze čekat pokračující hlubší propad cen. Samozřejmě, ani růst cen plošně nebude jakkoli výrazný. Pozemky ale nabídnou vyšší stabilitu cen než třeba rezidenční nemovitosti.

Lidé, kteří čekali výrazný propad cen realit, se tak nedočkají. Leda že by Česko zasáhla opravdu hluboká ekonomická recese, provázená znatelným vzestupem míry nezaměstnanosti. Takovou recesi ale nyní ani náznakem nepředpokládá, žádná z relevantních institucí, ať už státních či soukromých, ať už tuzemských či zahraničních. Sílí tudíž pláč nad nedostupností bydlení, třeba v samotné metropoli.

Jenže…

Třípokojový byt v Praze není nic, co by se měl kdokoli nárokovat. Na červené ferrari také není automatický nárok a všichni to chápou. Proč ne v otázce bydlení? Praha není nafukovací a je to jedno z nejlepších míst k životu nejen v Evropě, ale dokonce na světě. Vykazuje extrémně nízkou míru nezaměstnanosti, přičemž jde o jeden z nejbohatších regionů celé EU, situovaný přímo v „srdci Evropy“, odkud je kamkoli na starém kontinentě „docela blízko“. Také disponuje vysokým podílem zeleně, kvalitní a spolehlivou MHD, bohatým kulturním zázemím, možná nejhustší sítí divadel na světě s výjimkou Broadwaye, dále pak nízkou a nadále klesající kriminalitou. A tak dále.

Spíše se lze podivovat, že tyto přednosti Prahy ještě cizinci „neobjevili“ ve vyšší míře. Ne že by v metropoli byty nekupovali, ale město má pro ně má stále ještě určitý „odér“ Východu. Jejich chyba. Přitom těžko hledat, jaké výhody má oproti Praze třeba takový Mnichov, Hamburk nebo i Vídeň. A jaké Paříž nebo Londýn, jejichž periférie se každou chvíli ocitají v plamenech, když ne doslova, tak alespoň přeneseně kvůli „zápalu“ boje tamních gangů a kriminálních živlů. Už ani velká skandinávská města neposkytnou vždy bezpečné útočiště jako dříve.

Každopádně to vše znamená, že za deset let nám dnešní ceny bytů v Praze budou připadat směšně nízké, jakkoli přechodnou stagnaci v jejich cenovém vývoji v mezidobí vyloučit nelze. Když na omezeném prostoru chce – a bude chtít – bydlet a vlastnit nemovitost více a více lidí, znamená to jedno. Nemají-li se ceny zejména vlastnického bydlení už úplně utrhnout ze řetězu, je třeba více stavět. Když nelze zastavovat nové plochy, je třeba stavět více do výšky.

Žábou na prameni jsou tedy politici a úřady a organizace typu památkářů. Politici často vlastní nemovitosti sami, takže nechtějí uvolněním stavební legislativy dopustit vytvoření tlaku na pokles cen. Památkáři jsou zase nezřídka svázáni fetišem Prahy coby skanzenu. Nemyslí to nutně špatně, jen je třeba jasně sdělit také ekonomickou stránku věci: že kdo chce z Prahy muzeum, ten za bydlení v takovém muzeu bude platit pořádný „příplatek za muzeálnost“. Bydlení ve starém domě, byť by šlo třeba o zámek, je také notně dražší než bydlení v energeticky úsporné novostavbě. (22.4.20223)