„Lidé jsou odtrženi od reality. Chtějí mít pulty zásobené dostatkem kvalitních potravin a žít vprostřed biosférické rezervace. To však jde proti sobě,“ říká toxikolog Miloslav Pouzar z Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice. Jak je to s chemickými látkami v zemědělství?
Jsou potraviny na pultech našich obchodů bezpečné?
Jedna z definic bezpečnosti zní, že jde o proces ochrany systému před hrozbami a riziky. Při debatě o bezpečnosti potravin se často zapomíná na hlavní hrozbu, jíž člověk vlastně po celou dobu své existence v dané souvislosti čelil, a tou je nedostatek potravin. V naší zemi už prakticky nikdo nepamatuje dobu či situaci, kdy se taková hrozba stala realitou. I tak jde podle mě v daném kontextu o hrozbu základní, a to i přesto, že aktuálně v Evropě trpí víc lidí nemocemi spojenými s nadváhou než s podvýživou. S trochou nadsázky by se tedy dalo říct, že pokud se na pultech našich obchodů nějaké potraviny vyskytují, je největší hrozba zažehnána.
Vy se mě ale jistě ptáte na bezpečnost ve smyslu zdravotní nezávadnosti. Zde bych si pomohl citátem: „Bezpečný je největším nepřítelem bezpečnějšího“. Bezpečnost nelze vnímat jako nějaký ideální statický stav, ale jako neustálý sled kroků, pomocí nichž dochází k vyvažování jednotlivých rizik. Pokud se jednostranně zaměříme jen na řešení vybraného rizika (např. rezidua pesticidů), zvýšíme riziko jiné (dostupnost). Největším rizikem v oblasti bezpečnosti je tedy právě ona jednostrannost.
Jak si vedou české potraviny ve srovnání se zeměmi EU a ze třetích zemí?
Systém kontroly zdravotní nezávadnosti potravin je u nás konstruován v souladu s požadavky příslušných evropských institucí. Pokud se podíváme na výstupy Systému rychlého varování pro potraviny a krmiva (RASFF), zjistíme, že v kategoriích chybně deklarované složení a přídatné látky a aromata tradičně patříme mezi 5 evropských zemí s největším počtem hlášení. V žádné z těchto kategorií však Česká republika nepatří k deseti zemím, z nichž nejčastěji problematické potraviny pochází. Zdaleka největší počet hlášení v systému RASFF pro ČR v roce 2019 se týkal mikrobiální kontaminace, následovaly mykotoxiny a alergeny, pak chybná deklarace složení výrobků a přítomnost cizího tělesa. Z výše uvedeného vyplývá, že nezaujímáme čelní místo mezi zeměmi původu problematických potravin, naopak náš systém kontroly je schopen zachytit problémy častěji než v jiných evropských zemích. Hlavní zdravotní riziko u nás představuje kontaminace potravin bakteriemi a plísněmi, chemické znečištění je méně frekventované. Tento obraz však může být do jisté míry zkreslen hranicemi jednotlivých kategorií, četností kontrol v rámci těchto kategorií a jejich rozdílnou technickou náročností.
Lidé mívají obavy z použití jakékoliv chemie v zemědělství. Je opravdu důvod se obávat?
V rámci každého procesu je třeba si vytyčit smysluplné cíle a pak používat prostředky, které skutečně k dosahování daných cílů vedou. Stanovit si v oblasti bezpečnosti potravin jako cíl nepoužívání chemie v zemědělství mi příliš smysluplné nepřijde. Hlavním zdravotním rizikům spojeným s potravinami u nás, tedy zejména mikrobiální kontaminaci, tak určitě předejít nedokážeme. V případě chemických přípravků používaných v zemědělství je třeba dávat pozor na to, aby byl vždy používán prostředek s co nejlepším poměrem účinnosti a zdravotních i environmentálních rizik. A za opodstatněnou považuji obavu, zda přijímané regulace vždy vedou právě k tomuto výsledku.
Co říkáte na mediální zkratky, že zemědělci jsou traviči krajiny?
Při provozování jakékoliv technologie dochází tu a tam k projevům technologické nekázně, které mohou mít i velmi závažné důsledky. Ty jsou mediálně zajímavé, často právě proto, že jsou málo frekventované. Další součástí problému je tradiční rivalita venkov – město. Na rozdíl od dřívějších dob dnes mnoho lidí nemá ani v širší rodině někoho, kdo by se živil zemědělstvím. A na skupinu, s níž dotyčný nemá žádné osobní vazby, je snadné nasazovat. No, a nakonec je zde faktor odtrženosti od reality v důsledku blahobytu. Ideální by bylo mít pulty zásobené dostatkem kvalitních potravin a žít vprostřed biosférické rezervace. Tyto cíle na sebe však v reálném světě narážejí. U lidí odvyklých odříkání to vyvolává frustraci. A viníkem je logicky ten, kdo něco takového nedokáže zajistit.
Měly by se omezit přípravky na ochranu rostlin či některé z nich dokonce zakázat?
Regulace dává smysl jen tam, kde dokážeme stávající přípravek nahradit jiným s lepším poměrem účinnosti a dostatečně prokázané bezpečnosti. Často totiž považujeme nové přípravky bezpečnější jenom proto, že jsme ještě jejich nebezpečné vlastnosti nestihli prokázat. Zákaz přípravku, za nějž nemáme skutečně kvalitnější náhradu, považuji za hazard.
Nová strategie EU „Farm to fork“ si klade za cíl zvýšit plochy v ekologickém režimu na 25 %. Je to správný směr?
Rád bych v tomto ohledu viděl výsledky nějaké věrohodné cost-benefit analýzy. Ekologický režim určitě snižuje zátěž prostředí vybranými skupinami chemických látek, ale jsme ochotni zaplatit veškeré náklady takového procesu? Jsme si vůbec schopni připustit, že ten proces má nějaké finanční i environmentální náklady? Umíme si výši těchto nákladů představit? Tyto otázky je ale samozřejmě nutné klást především těm, kteří takovou politiku prosazují.
Zdroj: Zprávy z Ministerstva zemědělství, září 2020 (22.9.2020)
