Z ekonomického pohledu přišla krize z pandemie onemocnění covid-19 v momentu, kdy české hospodářství vystoupalo na kopec, uřícené a udýchané se snažilo přemoci únavu, aby se rozhlédlo a užilo si ten výhled. Místo toho jej prudce zchladilo respirační onemocnění, a tak nezbylo než rychle sestoupit do závětří a kurýrovat se.
To se snad pomalu daří, ale názory se stejně jako horské trasy dramaticky rozejdou, když si položíme otázku, zda chceme šplhat zase na ten kopec, kde jsme už jednou byli. Možná si přiznáme, že už jsme neměli za daných okolností kam růst. Jeli jsme na plnou zaměstnanost, zajištěnou levnou prací a podhodnocenou korunou, a dohadovali se tak maximálně o tom, kdo na vrcholu dostane za odměnu větší tatranku na úkor druhého.
Když ale chceme vidět dál než na ten vytoužený kopec, zjistíme, že jsme jen v podhůří a ty opravdové hory se tyčí až za ním, v řádově vyšší scenérii. Jsem toho názoru, že si máme – až to karanténní a další omezení umožní – udělat ambicióznější výlet a náš kopeček rychle obejít, abychom se pustili rovnou do velehor. V ekonomice je to trasa k vyšší přidané hodnotě, trasa postavená na reformě vzdělávací soustavy a podpoře infrastruktury pro vědu a výzkum.
Ano, zdravotníci jsou první, jejichž role by měla být nejen lépe oceněna, ale na horizontu krize systémově nastavena tak, aby se jejich reálné podmínky přiblížily tomu, jak by je ocenil trh. Hned za nimi v pomyslné frontě na vrchol pak mají být právě pedagogové, vědci, inovátoři.
Chápu politiky, že si pospíšili s příslibem mohutného nárůstu výstavby dálnic. Otázka je, kde na takový boom ještě letos vezme dostatek lidí. Jak ukazuje aktuální situace, v Česku žijí desetitisíce podnikavých lidí připravených vyvíjet a vyrábět předměty i zařízení, schopná bojovat i s tak sofistikovaným nepřítelem, jako je nová forma koronaviru. Nasměrujme tedy podporu k nim, k těm, kteří nemají ani tu nataženou dlaň, protože na to prostě pro samou práci nemají čas. Stačí jim ulehčit život, odstranit byrokracii a poskytnout prostor pro vlastní rozvoj, včetně dalšího vzdělání.
Školy hledají nyní alternativy jak fungovat, ale to hlavní poučení vlastně seslala sama praxe – moderní člověk není ten, který se vyučí jedné činnosti, kterou pak celý život vykonává. Naopak je to ten, který se umí přizpůsobovat změnám, nejen spěchat na vrchol, ale dále se učit a hledat třeba vrcholky tam, kde by to jiné ani nenapadlo.
Vítězslav Lukáš, ABB Česká republika (23.4.2020)
