Na základě dramatického poklesu populace tetřívka obecného v České republice a zjištěného obdobného trendu ve Skandinávii navázali zaměstnanci Útvaru myslivosti Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti (VÚLHM) spolupráci s Norským ústavem pro výzkum přírody (Norwegian Institute for Nature Research, NINA). Součinnost byla zahájena v rámci první výzvy Bilaterálního fondu Norských grantů, v podprogramu „Trolltunga“. Jedním z prvních výstupů této začínající spolupráce jsou články uveřejněné v odborném mysliveckém tisku (Svět myslivosti 3, 4, 5/2020) a tento souhrnný text, v nichž je popsán vývoj populace tetřívka obecného v Norsku a možné paralely se současnou situací v České republice.První část je zaměřena zejména na systémy monitoringu populace tetřívka obecného, které se využívají ve Skandinávii. Zároveň je v něm poukázáno na roli lovců, kteří se na stanovení početnosti aktivně podílejí.
I. část: Role myslivců v ochraně a zodpovědném managementu tetřívka obecného v Norsku
Tetřívek obecný je jedním z lesních kurů z čeledi tetřevovitých (Tetraonidae), jehož populační hustota v Evropě dlouhodobě klesá, a to nejen na území České republiky. Tento fatální pokles je pravděpodobně způsoben řadou různých faktorů a současný stav populací není za aktuálních podmínek dlouhodobě udržitelný. Obecný pokles populací tetřevovitých byl v posledních letech popsán také například ve Skandinávii, kde tetřívek obecný (ale také tetřev hlušec) stále patří mezi významné druhy lovné zvěře.
Jak se v Norsku sčítají tetřevovití?
Populační hustota tetřívků je v Norsku odhadována dvěma na sobě nezávislými metodami.
První z metod je tradiční a používá se již po celá desetiletí. Index populační hustoty se stanovuje podle hlasových projevů (vokalizace) kohoutků tetřívka obecného v období toku. Monitoring se provádí na vybraných lokalitách, které jsou opakovaně používány po mnoho let. Cílem každoročních pozorování je vytvoření databáze, na jejímž základě je pak možné stanovit index početnosti pro všechny takto monitorované druhy tetřevovitých. Na území celého Norska se pro hodnocení početnosti tetřívka obecného každoročně používá přes 500 monitorovacích ploch. Početnost je v případě této metodiky stanovena dobrovolníky, zejména zkušenými ornitology či lovci (ve Skandinávii nejde o české pojetí myslivosti, ale pouze o lov zvěře, takže v textu používáme termín lovec, nikoliv myslivec. Zjištěný index početnosti tetřívka obecného je pak možné porovnat s předchozími roky a vyhodnotit, zda je trend populace stabilizovaný, klesající či stoupající.
Druhá metoda stanovení početnosti je relativně nová, k jejímu výraznějšímu rozšíření došlo po roce 2006. Početnost ptáků je stanovována cíleným procházením terénu po vytipovaných liniových transektech. Po těchto transektech obezřetně procházejí lovci a sledují přítomnost tetřívků, resp. dalších tetřevovitých. Okolní terén je současně propátráván ohařem speciálně vycvičeným k vyhledávání v hustém podrostu rozvolněného jehličnatého lesa, nejčastěji s příměsí břízy, či v otevřené krajině rašelinišť. Ohaři systematicky prohledávají obě strany transektu, což do značné míry odpovídá reálnému lovu tetřívků. Ti se v Norsku neloví na tokaništích (obr. 2, lov tetřívka v otevřené severské krajině za pomoci ohaře, archiv autorů), neboť podle názoru místních lovců je tento lov příliš snadný a lovec by tak mohl postupně ulovit velké množství tokajících kohoutků. Zároveň by mohlo dojít k narušení průběhu toku.
V případě vyhledání tetřívka dojde sčítač na místo, na kterém byl tetřívek loveckým psem nalezen a nejprve co nejpřesněji zaznamená pozici GPS. Mezi další evidované údaje patří pohlaví či stáří jedince (subadultní jedinec či dospělec). Přímá vzdálenost záznamu od transektu se dopočítá automaticky, výpočet vzdálenosti provede specializovaná mobilní aplikace, ve které jsou zaneseny transekty, jimiž je zájmové území rozčleněno. Sčítač přehledně vidí na displeji mobilního telefonu, jestli je přímo na vytyčené linii. Zjištěná početnost příslušného druhu tetřevovitých je následně automaticky přepočtena na celou plochu zájmové území. Aplikaci vyvinula instituce NINA, do jejíž centrály jsou výsledky z mobilní aplikace zasílány.
Sčítání tetřevovitých na transektech (metoda „distance sampling“) probíhá na různých stanovištích, jako jsou mladé či starší lesní porosty, mokřady či rašeliniště. Zahrnutí více stanovišť na jednom území je důležité zejména kvůli minimalizaci rizika zkreslení výsledků. Data o populační hustotě jsou shromažďována na území celého Norska, avšak pouze v případě, že je tato činnost uhrazena vlastníkem půdy (poplatek je však symbolický), který na území „myslivecky“ hospodaří. Majitelé pozemků pak mohou údaje o početnosti využít ke stanovení počtu licencí (výši kvót) na lov tetřevovitých pro dané území v konkrétní lovecké sezóně. Licence jsou následně prodávány lovcům. Monitoring se provádí v období od 4. do 20. srpna, v případě tetřívka tedy před loveckou sezónou, která začíná 10. září a končí 23. prosince.
Management lovu tetřevovitých v Norsku
Lov a jeho regulace podléhají v Norsku v porovnání s Českou republikou odlišným principům, což je zakotveno i v legislativě obou států. V Norsku jsou státními nařízeními regulovány druhy zvěře, které je možné běžně lovit, ale i druhy chráněné. Doby lovu platí celostátně. Lovci nejsou organizováni ve spolcích vázaných na konkrétní území (honitby). Model hospodaření s tetřevovitými je založen pouze na lovu každoročního přirozeného přírůstku, tím je role lovců v sezóně vyčerpána. Česká myslivost by oproti tomu měla být chápána jako ucelený soubor činností směřujících k péči o zvěř, a k vytváření vhodných stanovišť cílenou úpravou ekosystémů zejména v otevřené zemědělské krajině. Rozdílné způsoby hospodaření v obou státech jsou dány odlišným politickým vývojem, charakterem krajiny a vývojem vztahů k vlastnictví půdy.
V Norsku mohou prodávat licence k lovu tetřevovitých všichni vlastníci půdy bez ohledu na výměru svých pozemků. Minimální rozloha území je státem regulována pouze pro druhy spárkaté zvěře. Menší území s nižší početností zvěře však nejsou pro lovce mnohdy dostatečně atraktivní, a proto mohou vlastníci půdy své pozemky slučovat ve větší celky. V případě tetřevovitých je možné počty vydaných licencí k lovu každý rok přehodnotit podle relativně přesného stanovení početnosti ptáků před začátkem lovecké sezóny (sčítání se provádí zejména pro tetřeva a tetřívka), neboť vlastníci půdy mají přehled o úlovcích v předchozích letech. Počet vydaných licencí a případná omezení jsou plně ponechávána na vlastnících. Obecně by měla být podle norské legislativy zajištěna dlouhodobá udržitelnost a zachování stabilní populace tetřevovitých, což je i v zájmu vlastníků půdy. Ti mohou mít díky tomu dlouhodobě zajištěn přínos nezanedbatelných finančních prostředků, neboť k lovu se vážou i další poplatky, např. za pronájem loveckých chat. Podobný systém je v Norsku uplatňován i v případě spárkaté zvěře. Vlastníci půdy se tak snaží udržovat početnost v rozmezí od hodnot nutných pro zachování druhu, po únosné poškození lesních porostů. Poškození lesních porostů v severských podmínkách způsobuje zejména los evropský, jelen evropský či srnec obecný.
Vývoj úlovků tetřeva a tetřívka se po dramatickém propadu v letech 1992 až 2006 ustálil (obr. 4, graf, úlovky tetřevů a tetřívků v Norsku uplynulých dvaceti letech). Po roce 2016 je možné u obou druhů dokonce pozorovat mírný nárůst, což je znamení, že se stavy po výraznějším poklesu podařilo stabilizovat. Je třeba říci, že na pokles úlovků a celkové početnosti tetřeva a tetřívka v posledních letech zareagovali vlastníci půdy, kteří začali lov omezovat. Lovecké licence byly limitovány počtem ulovených tetřívků na jednoho lovce a den, případně byla snížena týdenní či celosezónní kvóta úlovku. Dalším často používaným postupem je omezení doby lovu v územích s menší zjištěnou početností tetřevovitých. Uplatnění těchto opatření je na dobrovolnosti a zodpovědnosti vlastníků v konkrétních loveckých oblastech. Jedním ze současných cílů ochrany tetřevovitých je proto stanovení společných pravidel udržitelného lovu tetřevovitých na celém území Norska. Přijetí takového opatření je chápáno jako zásadní možnost pro udržení vyrovnané populační hustoty tetřevovitých, která oblast od oblasti výrazně kolísá podle ochoty uplatňování regulací lovu konkrétními vlastníky půdy.
Co si z norského příkladu může vzít česká myslivost?
Jak je možné na výše popsaný monitoring početnosti tetřevovitých nahlížet z naší české perspektivy? Současný systém managementu lovu v Norsku nabízí hned několik aspektů, které bychom mohli využít i u nás. Jedním z nepřehlédnutelných faktů je vnímání značné části norských lovců odbornou veřejností jako partnerů, s nimiž je možné efektivně spolupracovat. S místními lovci tak velmi úzce kooperují nejen výzkumné instituce, ale i organizace zabývající se ochranou přírody. Norští lovci jsou schopni pracovat s moderními postupy monitoringu zvěře s využitím mobilních aplikací. Výsledné údaje o početnosti populací zvěře stanovené celosvětově uznávanou metodou „distance sampling“ se velmi blíží reálným hodnotám. Nejde pouze o často vysoce podhodnocené (zkreslované) číslo uvedené v myslivecké statistice. I proto mohou být tyto údaje zahrnuty do vědecké práce organizace NINA, která na základě vygenerovaných dat vyvíjí systém udržitelného managementu tetřevovitých. Na lovce, kteří jsou do monitoringu zapojeni, se tak pohlíží jako na důvěryhodné spolupracovníky, což jednoznačně napomáhá pozitivnímu vnímání problematiky lovu zvěře ze strany většinové společnosti. Podobně lze hodnotit velmi zodpovědný přístup našich myslivců v době výskytu afrického moru prasat v okolí Zlína. Tamní myslivci byli bráni jako seriózní partneři Státní veterinární správy, která postup a návaznost činností směřujících k eradikaci tohoto virového onemocnění koordinovala ve spolupráci s Ministerstvem zemědělství a dalšími organizacemi.
Současný stav hospodaření se zvěří ve Skandinávii poukazuje na možný trend ve vývoji lovu a myslivosti, který může v následujících dekádách zasáhnout také státy střední Evropy. Tento posun by mohl částečně změnit všeobecné vnímání myslivosti směrem k ochraně přírody a pomoci předcházet stále častějším konfliktům mezi zvěří a aktivitami člověka.
II. část: Preference stanovišť tetřívka obecného v Norsku: inspirace pro management jeho biotopů v České republice
Tetřívek obecný (Tetrao tetrix) je druh hrabavého ptáka z čeledi tetřevovitých, vyskytující se plošně v celé severní Evropě. V ostatních částech evropského kontinentu tvoří izolované populace zejména ve vyšších polohách (např. v Alpách; v České republice se zbytkové populace vyskytují v hraničních pohořích, nejvíce v Krušných horách). Tetřívek často vyhledává lokality v sukcesním stadiu lesních porostů bohaté na brusnicovité či vřes v bylinném patře. Tyto rostliny představují důležitý zdroj potravy dospělých jedinců a zároveň poskytují vhodný úkryt po kuřata, která jsou pod porostem brusnicovitých méně nápadná pro predátory.
V místech výskytu, kde tyto příhodné lokality chybějí, je tetřívek nucen osídlovat také louky, pastviny, popřípadě lesní porosty s otevřenými holinami (Svobodová, 2005). Signorell et al. (2010) popisují vhodný biotop pro tetřívka jako „travnaté křoviny s roztroušenými stromy“ a dodávají, že v případě zapojení stromového patra se biotop stává nevhodným. V Norsku najdeme lokality vyhovující tetřívkovi na většině jeho území, a to zejména díky méně intenzivnímu obhospodařování lesů. Kladnou roli sehrává i hustota zalidnění, která je tam více než devětkrát nižší než u nás (naproti tomu je rozloha Norska v porovnání s Českou republikou téměř pětkrát větší).
Tetřívčí stanoviště v Norsku
Kromě bylin jsou důležitým zdrojem potravy tetřívků jehlice jehličnanů či jehnědy bříz. Březové jehnědy a pupeny nahrazují chybějící zdroje potravy v zimních měsících, kdy je bylinné patro pokryto hlubokým sněhem. Vhodný biotop však netvoří pouze jeho biologické složky, ale také klid, a to zejména v období toku a hnízdění. Časté rušení tetřívků během tohoto období (způsobené např. turistikou) velmi negativně ovlivňuje úspěšnost toku a následné vyhnízdění (Baines & Richardson, 2007).
V ideálním případě se příhodný biotop skládá z lokalit, kde probíhá tok, ochranného pásu rozvolněného lesního porostu, který je lemuje, rašelinišť a skupinek vzrostlých stromů. Pro tok jsou vhodné otevřené lokality, v nichž je naprosto vyloučeno jakékoliv zneklidňování tetřívka lidskou činností (např. rašeliniště, příklad foto 1). Tyto otevřené plochy jsou obklopeny řídkým lesním porostem s brusnicovitými v bylinném patře, který poskytuje dostatečnou ochranu pro tokaniště. Takové stanoviště umožňuje tokajícím kohoutkům mít téměř dokonalý přehled o svém okolí a dává jim dostatek času na reakci v případě útoku predátora. Na rašeliništích pak mláďata najdou dostatečné množství hmyzu, který je pro ně v prvních týdnech života nenahraditelným zdrojem potravy.
Tetřívčí slepičky hnízdí zpravidla nedaleko tokaniště. Ve studii Warrena et al. z roku 2012 je uvedena průměrná vzdálenost hnízda od tokaniště přibližně 600 metrů. Rašeliniště v blízkosti tokaniště je pro tetřívka velkou výhodou. Skupinky rozptýlených stromů poblíž těchto lokalit zaručují potravu v zimních měsících a také možnost vhodných úkrytů před predátory. Tento mozaikovitý „systém“ rozdílných typů stanovišť, která na sebe úzce navazují, by měl být ideálně v okruhu 1–2 km a propojen vhodnými biokoridory, aby byla tetřívkovi zajištěna dostupnost všech důležitých prvků prostředí (Rolstad et al., 2009; Ludwig et al., 2009; White et al., 2015).
Ztráta vhodných lokalit v České republice
Pravděpodobně nejvýznamnějším důvodem úbytku vhodných lokalit pro tetřívka v České republice, a tím i dramatického poklesu jeho početnosti, byly změny charakteru krajiny. Vhodná stanoviště nejsou na většině lokalit finálním stadiem sukcese. Pro udržování příhodného prostředí je tak zapotřebí citlivý zásah člověka. Lesní ekosystémy se totiž postupně zapojují a vytvářejí husté porosty, které tetřívkovi nevyhovují. Příkladem mohou být rozsáhlé holiny v horských polohách severní až severovýchodní části České republiky po imisní kalamitě v 70. letech minulého století, které zarostly a postupně ztratily pro tetřívka význam. Některé kdysi vhodné lokality pokryly během druhé poloviny 20. století hospodářské lesy orientované na produkci dřeva. Vhodná primární stanoviště, kterými byla zejména rašeliniště, byla v mnoha případech odvodněna a přeměněna na lesní či travní porosty.
Tetřívek se v České republice vyskytuje výhradně v horských oblastech hojně navštěvovaných turisty a velmi důležitým negativním faktorem úspěšnosti zachování jeho populací je potenciální rušení toku či hnízdění. Zdroji nepříznivých vlivů jsou zejména provozování lyžařských vleků, úprava a užívání běžkařských tras, skialpinismus či freeriding (volný sjezd lyžařů lesními porosty mimo sjezdovky), který je často provozován nelegálně. Například v Krkonoších se počet návštěvníků běžkařských tras odhaduje na milion ročně. Klid v zimním období je přitom pro tetřívky velice důležitý, opakované rušení spolu se sníženou dostupností potravy může vést k jejich špatnému zdravotnímu stavu. Mimo zimní sezonu jsou zdrojem zneklidňování v těchto lokalitách další sportovní aktivity, například cyklistika.
Vliv okolního ruchu však pravděpodobně není tak významný, pokud je konkrétní populace tetřívka stabilizovaná a v krajině jsou dostupné vhodné biotopy. Na začátku 20. století, kdy se tetřívek vyskytoval i v nižších polohách na hranici se zemědělskými pozemky, zřejmě docházelo k intenzivnějšímu kontaktu s lidmi bez výrazného vlivu na jeho početnost. Částečným důkazem může být i fakt, že v Norsku je povolen volný pohyb osob mimo vyznačené cesty, a to i v národních parcích, taktéž bez výrazného dopadu na populace tetřívka.
Možnosti zlepšení současné situace
Ztráta vhodných lokalit pravděpodobně spustila celou řadu jevů, které způsobily strmý pokles početnosti tetřívka v České republice. V současnosti je vkládáno nemalé úsilí do úprav prostředí v místech výskytu zbytkových populací. Jako příklad lze uvést projekty revitalizací rašelinišť na Šumavě, v Krušných horách či v Krkonoších, projekty přeshraniční spolupráce národních parků Šumava a Bavorský les či aktuálně běžící projekt pro posílení krkonošsko-jizerskohorské populace tetřívka. Tyto aktivity se však dotýkají zájmů více skupin (lesníci, vlastníci půdy a lesů, developeři a další), a stabilizace a obnova populací tetřívka je tak podmíněna jejich vzájemnou komunikací a postupnou systematickou přeměnou prostředí. Nedílnou součástí úprav prostředí pro tetřívka je také přístup k predátorům. Touto problematikou se budeme zabývat v příštím čísle Světa myslivosti.
III. část: Vliv predátorů na početnost tetřívka obecného v Evropě
Populační dynamiku tetřevovitých (Tetraonidae) v celé Evropě charakterizuje dlouhotrvající pokles. Na populace zvěře obecně působí řada biotických a abiotických faktorů a je velmi obtížné alespoň některé z nich v krátkém časovém úseku cíleně ovlivnit. Ve vybraných oblastech s výskytem tetřívka obecného v České republice sice postupně dochází k úpravám biotopů, ale tyto změny jsou pozvolné a lokální a jejich dopad na početnost bude možné pozorovat až časem. Možnosti úprav prostředí a monitoringu tetřívka byly podrobně popsány v předchozích dvou částech. Kromě ztráty vhodných stanovišť je nejčastěji zmiňovanou příčinou poklesu početnosti tetřívka predace dospělých jedinců, kuřat a hnízd. Tento faktor je možné v cílových lokalitách do určité míry ovlivnit důsledným loveckým tlakem na predátory.
Mortalita tetřívka v České republice
Mortalita dospělých tetřívků byla v minulých letech relativně dobře prostudována. Údaje o příčinách mortality jsou proto částečně dostupné i z území České republiky, kde byly ověřovány pomocí radiotelemetrického sledování kohoutků odchycených ve východní části Krušných hor, konkrétně v okolí města Litvínov (Svobodová et al., 2011). V období, kdy tato studie probíhala, žila v zájmovém území (a v současné době tam stále ještě žije) jedna z početnějších subpopulací tetřívka v České republice. Kohoutci byli odchytáváni na tokaništích a poté opatřeni krční vysílačkou.
Na základě výsledků telemetrického sledování bylo možné označit za hlavní důvod mortality predaci: z 12 sledovaných kohoutků jich osm usmrtili predátoři. V sedmi případech šlo o savčího predátora, jehož přesné určení však nebylo možné. Z těchto zjištění je nicméně možné usuzovat, že jestřáb lesní nepředstavuje v oblasti Krušných hor pro dospělé tetřívky tak významné ohrožení. Hlavními predátory jsou kuny či lišky. Proto by myslivci měli věnovat náležitou pozornost jejich lovu.
Příčiny mortality tetřívka v Evropě
V různých oblastech Evropy se příčiny mortality dospělých tetřívků liší v závislosti na mnoha faktorech, např. na početnosti populace tetřívka, stavech a druhovém složení predátorů či charakteru biotopu. Jako příklad může posloužit studie z centrálního Finska. V tomto případě byly radiotelemetricky sledovány tetřívčí slepičky. Ve zmíněném regionu byla jako nejvýznamnější příčina mortality zjištěna predace dravci (51,8 % případů), savčí predátoři byli zodpovědní za o něco více než čtvrtinu uhynulých tetřívků (26,7 %) (Pekkola et al., 2014). Nejvyšší míra predace byla zjištěna na jaře. Výsledky tak potvrdily narůstající sezónní mortalitu slepiček, která je úzce spjata s obdobím toku a následným sezením na hnízdech v období od konce dubna do poloviny května. Studie zároveň potvrdila výrazně větší šanci na přežití starších jedinců v porovnání s odrostlými kuřátky, která v čase prvního přezimování ještě nemají dostatek zkušeností.
Podobná zjištění o nižší míře přežívání mladých tetřívků v porovnání se staršími ptáky v zimním období byla publikována v Anglii. V této studii bylo sledováno celkem 70 jedinců a klíčovými predátory mladých tetřívků se ukázali být lasice hranostaj a dravci, pravděpodobně sokol stěhovavý. Liška obecná byla prokázána jako méně významný predátor. Téměř 13 % tetřívků uhynulo po nárazu do drátěného oplocení (Warren a Baines, 2002). V tomto ohledu se nabízí možná paralela s Českou republikou, neboť oplocení se u nás velmi často používá jako ochrana výsadeb lesních dřevin před spárkatou zvěří. V našich podmínkách přitom může každý uhynulý dospělec, který se nezapojí do reprodukce, znamenat citelnou ztrátu pro stále fragmentovanější subpopulace tetřívka.
Zmíněná studie pocházející ze severovýchodní části Anglie zároveň poukazuje na téměř nulovou mortalitu dospělých tetřívků v průběhu letních měsíců, kdy je pro predátory snazší vyhledat dostupnější kořist. Tato skutečnost však opět zdůrazňuje riziko predace v období toku a sezení na hnízdech, což je zásadně ovlivněno charakterem stanoviště a dostupností míst vhodných k hnízdění.
Hnízdní úspěšnost a přežití kuřat jako klíčové faktory
Pro zachování a případný nárůst populace tetřívka obecného však není důležité pouze přežívání dospělých jedinců. Jako rozhodující se podle výsledků publikovaných studií jeví úspěšnost vyhnízdění a následné přežívání kuřat. Míru jejich přežití v porovnání s dospělými jedinci zákonitě ovlivňuje mnohem více faktorů a jejich mortalita není způsobena pouze dravci či savčími predátory. Mezi další diskutované příčiny úhynu kuřat patří klimatické podmínky, především chladné a deštivé počasí v červnu. Zásadní je také dostupnost potravy, která se v prvních týdnech skládá zejména z různých vývojových stadií hmyzu. Popsané faktory dohromady určují tzv. celkovou úspěšnost reprodukce, již je možné vyjádřit průměrným počtem kuřat, která přežijí do podzimního období. Tato hodnota se obvykle pohybuje mezi jedním až třemi kuřaty na slepičku. Ve stabilních populacích přežijí letní období v průměru více než dvě kuřata na jednu dospělou slepičku. Mortalita kuřat se liší také podle celkové početnosti tetřívka v oblasti a charakteru biotopu.
Souhrnnou studii, která popisuje hnízdní úspěšnost a mortalitu kuřat, zpracovali Jahren et al. (2016). Na základě vyhodnocení dříve publikovaných dat uvádějí dramatický pokles v úspěšnosti hnízdění tetřívka v období mezi roky 1934 a 2016 v oblasti Fenoskandinávie (oblast, která v užším pojetí zahrnuje Skandinávii, Finsko, Karélii a poloostrov Kola – pozn. red.), a to z 90 na 55 %. Zároveň popisují snížení průměrného počtu kuřat na jednu slepičku z 3,5 v roce 1967 na 1,6 v roce 1987. Mortalita kuřat se lišila podle charakteru prostředí a početnosti populace tetřívka v dané oblasti.
Na britských ostrovech byl pozorován opačný trend, kdy průměrný počet kuřat na jednu slepičku stoupl mezi 40. a 70. léty minulého století z 0,8 na 2,3. Během 90. let však opět poklesl, a to z 2,0 na 1,3. Pokles byl pozorován také v kontinentální Evropě, kde počet kuřat na jednu slepičku klesl mezi roky 1971 a 1988 z původních 3,3 na 1,2. Zvýšení jejich mortality způsobil plošný pokles početnosti tetřívka, přestože úmrtnost dospělců je dlouhodobě stabilní. Tato souhrnná studie, podobně jako ostatní, uvádí jako nejvýznamnější důvod tohoto vývoje změny ve využití půdy, ale také zmiňuje vysoký predační tlak.
Úspěšnost hnízdění je pro zachování populace tetřevovitých naprosto zásadní. Proto je nutné vytvářet vhodné prostředí v okolí tokanišť tak, aby stanoviště kuřatům poskytovalo dostatek krytu a potravy. Podle dostupných poznatků jsou hnízda tetřívků rozmístěna v okruhu do 0,5 km od tokaniště (Warren a Baines, 2002). Na tomto relativně malém cílovém území je tudíž žádoucí zintenzivnit lov predátorů, což je běžná praxe například ve Skotsku, kde se takto loví lišky. Jedním z mála zbývajících predátorů tak zůstává kuna, která je ve Skotsku chráněna zákonem (Jahren et al., 2016).
Výzkum hnízdní úspěšnosti v Norsku
Příčiny mortality dospělých tetřívků jsou v Norsku podobné jako v dalších skandinávských státech. Mezi nejvýznamnější predátory tetřívka tam opět patří zejména liška a kuna (Jahren, 2017). Problematika mortality dospělců je za poslední dvě desetiletí již z velké části zdokumentována. Vědečtí pracovníci Norského ústavu pro výzkum přírody (NINA) proto zahájili výzkumný projekt zaměřený na hnízdní úspěšnost. Modelovým druhem tetřevovitých se v tomto případě stal bělokur rousný, jehož areál rozšíření se ze značné části překrývá s areálem tetřívka. Cílem dosud probíhající studie je získat informace o příčinách poklesu hnízdní úspěšnosti tetřevovitých, který se jeví jako hlavní důvod celkového úbytku jejich početnosti.
Předpokladem pro realizaci hnízdního experimentu je opatření co největšího počtu bělokurů radiometrickými vysílači. Jejich odchyt a označování probíhá v zimních měsících. Bělokuři jsou v krajině vyhledáváni na sněžných skútrech za pomoci bodového světla. Vybraní jedinci (v tomto případě je pozornost soustředěna na samice) jsou pak na přelomu dubna a května telemetricky sledováni. Ke každému nalezenému hnízdu s telemetricky označenou slepičkou je umístěna fotopast, která monitoruje širší okolí hnízda. Fotopast musí být umístěna na co nejméně viditelném místě, aby nedošlo ke zbytečnému zneklidnění slepičky a případnému opuštění hnízda (obr. 6, Nenápadné umístění fotopasti monitorující hnízdo bělokura v Norsku, autor Lasse Frost Eriksen). Bělokur preferuje nejčastěji lokality na méně přístupných místech, na nichž slepička téměř dokonale splyne s okolním prostředím.
Během studie se zatím podařilo opatřit vysílačkami již více než 100 slepiček, u nichž bylo následně možné monitorovat hnízdní úspěšnost. Podle průběžných výsledků bylo zjištěno, že ta v podmínkách Norska přesahuje 60 %. Pomocí fotopastí bylo možné zdokumentovat chování slepiček. Část z nich své hnízdo před menšími predátory typu lasice aktivně bránila, takže některé snůšky predátoři zničili pouze zčásti. Za úspěšné bylo považováno takové vyhnízdění, při němž došlo k vylíhnutí alespoň jednoho kuřete.
Z výsledků je patrné, že predace představuje významný faktor ovlivňující počet vylíhnutých kuřat. Nejčastěji zaznamenanými predátory byli opět savci, zejména liška obecná. Na obrázku 8 je zachyceno plenění hnízda liškou. Dále byly fotopastmi u hnízd zaznamenány kuny, lasice, ale i méně běžní predátoři jako např. medvěd či rys.
Budoucnost tetřívka v České republice
Co se týče České republiky, asi není nutné zdůrazňovat nejistou budoucnost tetřívka, jehož početnost bohužel stále pozvolna klesá. S využitím zahraniční literatury lze definovat pravděpodobné příčiny poklesu, které spočívají ve snížené hnízdní úspěšnosti a ve zvýšené mortalitě kuřat. Na tyto skutečnosti je možné do jisté míry reagovat úpravou mysliveckého hospodaření v oblastech, kde se tetřívek vyskytuje. Úsilí by mělo být zaměřeno na intenzivní lov savčích predátorů, kteří jsou za tento pokles podle zahraničních poznatků z podstatné části zodpovědní.
Nanejvýš potřebné jsou bezpochyby také úpravy biotopů, k nimž se na některých místech výskytu tetřívka v České republice již přistoupilo (např. v národním parku Šumava, Krkonošském národním parku, v Jizerských či Krušných horách). Probíhající úpravy prostředí se projeví až se značným časovým odstupem, který může být pro některé fragmentované subpopulace devastující. Proto opakovaně poukazujeme na podstatnou roli myslivců v ochraně tetřívka v českých honitbách. Celý článek je ke stažení na webu VÚLHM. (11.8.2020)
