Máslo v česku zdražuje suverénně nejvíce v celé EU

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank

12krát rychleji než třeba v Maďarsku. A nízkou tučností mléka to není, to si mnohem spíše řetězce s lidmi hrají „na kočku a na myš“

Zkazky o „máselné krizi“ v Česku získávají oporu v číslech. Podle nejnovějších dat Eurostatu zdražuje máslo v Česku vůbec nejvýrazněji v celé EU. Letos v září jeho cena narůstala meziročně o 42,5 procenta, což bylo více než v kterékoli jiné zemi EU. Průměr za celou EU činil pouze 13,7 procenta meziročního cenového nárůstu (viz graf Eurostatu níže).

Druhým nejvýraznějším tempem rostly v září ceny másla na Slovensku, a to o 35,2. Ve všech dalších zemích EU, kde k nárůstu ceny másla došlo, už ale byl pod 30procentní úrovní. V Německu ještě činil nárůst 29,3 procenta. Ve všech ostatních zemích EU ceny másla ale už rostly méně než polovičním tempem než v Česku, tedy tempem nižším než zhruba 21procentním. Anebo dokonce stagnovaly či klesaly – třeba v Rumunsku cena másla klesala o 10,5 procenta. I v některých Česku blízkých zemích je růst cen jen zlomkem českého nárůstu. Třeba v Maďarsku ceny rostly o 3,6 procenta, tedy zhruba dvanáctkrát pomaleji.

Příkladem země, kde ceny másla stagnovaly, je Řecko. Přitom Řecko spolu s Českem vykazuje dlouhodobě nejnižší tučnost nadojeného mléka v EU. I když je tedy tučnost českého mléka slabá, evidentně nemůže vysvětlit tak dramatický nárůst tuzemské ceny másla. Pokud by jej vysvětlovat mohla, musela by v Řecku růst také, a to výrazně. Neboť v Řecku panovaly letos v létě vůbec nejvyšší teploty v historii (zde) – a vyšší teploty mají na tučnost mléka neblahý vliv. Jenže v Řecku byla v září průměrná cena másla úplně stejná jako v září 2023, zatímco tedy v Česku stoupla o více než 40 procent.

Ve skutečnosti se tedy mnohem spíše opakuje situace známá z minulých případů prudkého zdražování v ČR. Ve světě se objeví „příběh“, kterým lze cenový nárůst zdůvodnit – lépe řečeno, lze jej použít coby záminky. Načež pak zejména tuzemské obchodní řetězce, z nichž dvě největší (obě německé) skupiny ovládají přes polovinu českého trhu, „příběhem“ vysvětlují své zdražování a šponují ceny více, než by bylo nutné a než by odpovídalo reálné tržní situaci.

Tím „příběhem“ je letos citelně navýšená poptávka po mléčných produktech ve světě, která souvisí s opadnutím inflační vlny uplynulých let. Lidé neplatí už takové „rány“ za elektřinu či plyn pro vlastní domácnost, opět jim rostou reálné mzdy, takže mohou nakupovat více nebo dražší mléčné výrobky.

Producenti mléčných výrobků tak čelí situaci, kdy intenzita nárůstu poptávky převyšuje intenzitu nárůstu nabídky. Nárůst nabídky je totiž stále relativně slabší, protože mlékárny a producenti mléka v uplynulých letech v rámci téže inflační vlny rovněž čelili růstu cen energií nebo krmiv, hnojiv a dalších vstupů. V čase slabší poptávky proto produkci raději omezili a nyní ji teprve opět rozjíždějí.

Na takto napjatém trhu musí letos více rozmýšlet, nač mléko využijí, a častěji vybírají produkty typu sýrů, v jejichž případě existuje konkurenčnější tržní prostředí, takže případná ztráta tržního podílu by se následně obtížněji získávala zpět. Méně mléka se tak dostává výrobě másla, což se v některých zemích svádí na nízkou dojivost.

Obchodní řetězce v České republice jako už v minulosti opět využívají zmíněné mimořádně nízké konkurence ve své branži, zaznamenávají „příběhy“ o převisu poptávky nad nabídkou mléka ve světě či o nízké dojivosti krav, na jejichž základě navyšují cenu výše, než by musely, takže si ve výsledku navyšují vlastní zisk.

Mediální odezva na celou situaci následně uvádí české obyvatelstvo do „stavu varu“, ba paniky, kdy je ochotno řetězcům platit za máslo vyšponované ceny, protože má za to, že může být ještě hůře a že již tak navýšené ceny jsou vlastně stále ještě docela přijatelné. Což řetězcům – a zejména před Vánoci – umožňuje cenu másla jen dále šponovat. A ze zisku, který na másle mají, subvencovat slevy některých z ostatních prodávaných produktů, v jejichž případě žádná panická poptávka obyvatelstva neexistuje.

Řetězce si tak s lidmi cynicky hrají tak trochu na „kočku a na myš“, přičemž je „holí jako ovečky“.

Západ se k Číně staví pragmatičtěji než Česko, které to může ekonomicky dále oslabit

Zdroje současného mdlého výkonu české ekonomiky nelze hledat pouze za hranicemi. Byť úpadek německého průmyslu, energetická krize či válka na Ukrajině rozhodně svůj původ za hranicemi mají a českou ekonomiku přímo či zprostředkovaně poškozují. Češi si ale škodí i sami. Třeba tím, že s oblibou bývají papežštější než papež a že se neméně rádi vydávají ode zdi ke zdi.

Jedním z nejnovějších důkazů obojího je návrh zákona o kybernetické bezpečnosti, který v létě prošel vládou. Zákon má přenést příslušnou evropskou směrnici (NIS2) do českého právního řádu. Nikdo, ani Brusel, však po Česku nežádá, aby do své legislativy tak zevrubně začleňovalo například povinnost prověřování dodavatelských řetězců. Firmy totiž mají být nově povinny prověřovat z hlediska bezpečnosti nejen své přímé dodavatele, leč i ty nepřímé, tedy ty, s nimiž ani nemusí mít přímý, bezprostřední kontakt, a ty z okrajovějších částí dodavatelského řetězce, jež zase už jen z tohoto důvodu nemohou mít z hlediska kyberbezpečnosti kritický význam. To, že Češi takto chtějí být papežštější než papež, totiž bruselštější než Brusel, samozřejmě někdo zaplatí. Firmy se budou snažit přenést náklady spjaté s prověřováním dodavatelů na své zákazníky či klienty. Je to inflační tlak.

Náklady, jimž v souvislosti s českým kyberzákonem mají firmy a podnikatelé čelit, přitom Hospodářská komora vyčísluje na výrazných více než 65 miliard korun. Navíc, Národní úřad pro kybernetickou bezpečnost, a nikoli vláda vzešlá z demokratického procesu voleb, má být tím, kdo posuzuje rizikovost dodavatelů a kdo může jejich obchody s českými partnery zatrhnout. Úřad, který nepodléhá přímo kontrole voličů, tak má disponovat věru silnými pravomocemi, jimiž může zásadně zasahovat do celé české firemní a podnikatelské sféry.

To vše v době, kdy se Česko opět jednou vydalo ode zdi ke zdi. V tomto případě zejména „čínské zdi“. Ještě počátkem minulého desetiletí se česká zahraniční politika v duchu havlovské tradice vyznačovala silně protibetským postojem, který pochopitelně tuzemským firmám dveře v Pekingu a jinde v Číně zrovna dokořán neotevíral. Prakticky celý Západ se přitom v téže době předháněl, aby v Číně investoval a s Čínou obchodoval. Pak, když už pomalu odeznívala éra největšího čínského vzmachu, podepřeného západními investicemi po přijetí země do Světové obchodní organizace roku 2001, premiér Petr Nečas v památném projevu zavelel k rozlučce s „dalajlámismem“. Přepólování českého postoje k Číně dotáhl do úplnosti prezident Miloš Zeman, když v roce 2016 při návštěvě svého čínského protějšku Si Ťin-pchinga v Česku najednou létaly vzduchem přísliby stovek miliard čínských investic. Ode zdi ke zdi. A zpět.

Zpět se Česko vydává právě teď. Vrací se k havlovské tradici. Ta má v nové geopolitické situaci 20. let spíše podobu vyhroceně protchajwanského než protibetského postoje a není už tak autentická, jde o určitou napodobeninu. Charakteristická je ovšem opět ona vyhrocenost a vypjatost. Je to extrémní pozice i v porovnání s mnoha dalšími západními zeměmi EU v čele s Německem, Francií nebo Španělskem. Ty všechny si samozřejmě zvýšená bezpečnostní rizika spjatá s Čínou uvědomují. Ví, že za nové geopolitické situace a v době markantního technologického vzestupu Číny je třeba vyšší ostražitosti. Avšak nehodlají s vaničkou vylít i dítko. Nenechávají se zkrátka odradit od pragmatického postoje k Číně. Uvědomují si její ekonomickou sílu, jsou však evidentně přesvědčeny, že je třeba s ní obchodovat dále, při dostatečném zohlednění bezpečnostních rizik. V Česku, zdá se, ale místo pragmatismu opět vítězí určitá vypjatá poloha. Optimista ji označí za idealismus. Realista asi poněkud jinak.

Však si jen připomeňme, jak jen letos přistupují k Číně největší ekonomiky EU. Německo v Číně letos uskutečňuje masivně navýšené přímé investice. V prvním pololetí tam proinvestovalo v přepočtu takřka 200 miliard korun. Loni za celý rok to bylo zhruba 160 miliard korun. Francouzský prezident Emmanuel Macron zase letos na jaře ve své domovině okázale hostil čínského protějška, již zmíněného Si Ťin-pchinga. Po večeři v Elysejském paláci jej vzal na výlet do Pyrenejí, do domu své babičky, kam jezdíval coby dítě. To je zcela nebývalá státnická pocta. Španělský premiér Pedro Sánchez zase po zářijové čtyřdenní návštěvě Číny překvapil, otočil a nečekaně vyzval Evropskou komisi, ať ještě přehodnotí zavedení vysokých cel na čínská elektroauta dovážená do EU. Paříž i Madrid si takto Peking předcházejí, protože usilují o další rozsáhlé čínské investice na svém území. Dokonce i v Polsku, jež bylo a je ve vztahu k ruské hrozbě obezřetnější a předvídavější než drtivá většina zemí EU, zrovna v těchto dnech převzala závod na výrobu materiálů pro elektrobaterie ve městě Konin čínská firma Ningbo Ronbay – jeden příklad za všechny.

Přechod na elektromobilitu, který nyní probíhá v EU, zvláště ohrožuje ekonomiky střední a východní Evropy, včetně Česka. V Česku v příštích pěti letech může v autoprůmyslu přijít o práci přibližně 75 000 lidí, plyne z nové studie Mezinárodního měnového fondu. Sám washingtonský MMF ale upozorňuje, že země střední a východní Evropy mohou omezit nepříznivý dopad přechodu na elektromobilitu na zaměstnanost tím, že umožní budování čínských závodů – ať už na elektrobaterie či přímo elektroauta – na svém území.

Zkrátka a dobře, Západ zastává k Číně pragmatický postoj. Česko nikoli. Což může mít pro tuzemskou ekonomiku již docela brzy neblahý dopad – jak v podobě vyšších cen a inflace, tak v podobě ztráty velkého počtu pracovních míst a růstu míry nezaměstnanosti. (15.11.2024)