Max Brod: Dobrý voják Švejk

Ještě dřív než „Dobrý voják Švejk“ vyšel knižně, upozornil jsem na něj článkem, který otiskuji o něco dál. Za to, že jsem poznal Švejka, který tenkrát mezi obyvatelstvem koloval jen v sešitech na pokračování, děkuji svému dobrému kolegovi dru Bléhovi v tiskovém odboru, kde jsem tenkrát působil jako divadelní kritik. Na našich nekonečných cestách z kanceláře domů mi Bléha s rozkoší a znalecky vyprávěl epizodu za epizodou ze Švejka, tenkrát ještě neznámého. Švejk je pacifista z omezení, ale skrze jeho omezenost probleskuje zdravé cítění lidu, který chce především žít a bez pohromy vyváznout z války. Je to pražský Sancho Panza. Jeho laskavá zlomyslnost je neobyčejná. Švejk představuje protipól programatického revolucionáře (jak ho později pojal Piscator). Dělá správné věci, protože se mu to tak hodí, protože je tomu tak zvyklý, protože mu to přikazuje jeho instinkt. Nikoli nějaká teorie.

Tenkrát jsem napsal článek (který jsem pak zařadil do své knihy „Hvězdné nebe“, vyšlé v roce 1923).

Dobrý voják Švejk

Pražský český lidový spisovatel dosáhl toho, oč se stovky literátů celý svůj život marně pokoušely: vytvořil postavu, která je jedinečným člověkem a zároveň lidským typem. – V hodnocení se nesmíme dát zmást zdánlivě všední sférou, ze které toto dílo s takovým zdarem vzniklo. Haškovo dílo – i když autor sám o tom možná neví – je čin prvního řádu. Víc umělec nemůže chtít; je to postava, která se vynořila z nejtemnějších hlubin ducha lidu a kterou lid skoro ihned uznal za pravou a přijal do svého povědomí – a my můžeme takřka s jistotou předpokládat, že taková postava vypovídá cosi nevypověditelného nejen o vlastním národě, nýbrž že má nadto co činit s nejtajemnějšími základy bytí všeho lidstva. Nejinak než bláznivý rytíř de la Mancha, který sice napřed karikuje jen Španěla, ale který se mimoto stává něžně hýčkaným symbolem veškeré šlechetné blouznivosti, v dobrém jako ve zlém.

Těmito velikými slovy nemluvím o ničem jiném než o „dobrém vojáku Švejkovi“. Se svou neotřesitelnou služební horlivostí a mudrlantským rozumem, který se neomylně vždycky strefuje vedle, sloužil tento dobrý voják Švejk vlasti už dlouho před světovou válkou. Už tenkrát nechal skladiště prachu shořet až do základů, protože hasiči neznali heslo a on jako stráž nesměl bez hesla nikoho pustit blíž. Jeho ctnosti se však rozvily k plné slávě teprve ve světové válce, kterou přes všechnu chuť bojovat a uplatnit se prožil většinou v lapáku, kam se dostával pro všelijaká nedorozumění.

Komorní scéna „Adria“ měla dobrý nápad, když Haškův originální sanchopanzovský typ, vybavený grandiózním duševním klidem, uvedla na scénu. Neznám nic půvabnějšího než tento klid, než tuto naprostou lhostejnost vůči jakékoli politice. Diplomati zbrojí, králové zuří, arcivévoda František Ferdinand klesá pod vražednou kulkou v Sarajevě – a dobrý Švejk, pražský obchodník se psy, na to všechno reaguje s laskavou účastí, nemá to však pro něho větší lidský význam než mrtvice, na kterou nedávno zemřela jeho sousedka. Jak smířlivě působí tato lidová perspektiva! Nemohla by se ve chvíli, kdy teoretický pacifismus podle všeho selhává, stát účinným korektivem horkých politických vášní oněch státníků, kteří se mylně domnívají, že to, co zajímá je, musí zajímat i všechen lid? – Zatímco excísař Karel stál s armádou před Budapeští, přihlíželo třicet tisíc diváků fotbalovému utkání Střední Německo-Maďarsko. Bylo slyšet střelbu, ale přes „rozhodující bitvu“ nebyl „rozhodující mač“ přerušen. Maďaři se radovali nad každou brankou svých střelců víc než nad návratem – nebo útěkem – svého krále. Tento zápas v kopané zaslouží, aby byl zaznamenán v dějinách lidové psychologie. Lid má až po krk všeho toho povídání o dějinném významu událostí, potentáti jsou na scestí, jestliže pořád ještě předpokládají, že jejich „velké“ aféry jsou pro lidi tak důležité, jak se jeví jim. Nechť si oficiálně kutí své, lid se už nedá rušit ve své soukromé kopané, které skutečně a opravdu rozumí.

Dobrý voják Švejk cítil takto od počátku. Je samo sebou – jakpak by ne – vlastenec. Ale z celého atentátu v Sarajevě ho zajímá především konstrukce revolveru. Nemá zkrátka žádné veřejné, nýbrž jen prosté lidské a věčné zájmy. Zato samozřejmě putuje pro velezradu do kriminálu. Nechápe proč, ale také se tím nikterak neznepokojuje a drží se své devízy „pořádek musí bejt“. Ve vězení má radost z toho, jak čisté tam jsou chodby a jaká je tam disciplína. Anzengruberovské „nic se ti nemůže stát“ se vznáší nerušeně nad jeho osvícenou omezeností, kterou má však přece jen vrch nad chytráky, neboť cosi jako hluboká lidová moudrost, neotřesitelný fundament, prosvítá celým jeho žertovně přízemním povídáním. Všechny odzbrojuje zdvořilostí, s kterou se staví na jejich stanovisko. Zaujímá vždycky jaksi stanovisko proti sobě, stanovisko druhých. Na policii mu například předloží protokoly se všemi možnými urážkami Veličenstva, jichž se dopustil. „Je toho hodně,“ usuzuje objektivně. A potom: „Jestli si přejou, vašnosti, abych se přiznal, tak se přiznám, mně to nemůže škodit. Jestli ale řeknou: „Švejku, nepřiznávej se k ničemu,“ budu se vykrucovat do roztrhání těla. Pořádek musí bejt!“ A takto prochází dobrý voják Švejk, který si dá všechno, ale naprosto všechno líbit, hotový antipod Michaela Kolhaase, bez újmy zlovolným světem, kdežto vpravo i vlevo kolem něho se hroutí opatrníci, a rozčilenci končí nejhůř. V každé situaci mává devótně a radostně kloboukem, nacpává si dýmku a bodře rozvádí svou netečnou filosofii, jejíž nivelizující duševní klid má pro všechno pohotově vhodné analogie a příklady z vlastní zkušenosti. „Člověk je dobrý?“ Ne, to zní nepravděpodobně. Ale opouštíš divadlo s krásnou jistotou: „Člověk je nezničitelný.“

***

„Trhlinami vidíš propasti,“ touto větou v jednom svém dopise opsal Flaubert dostatečně strukturu našeho lidského bytí, jakož i strukturu každého uměleckého díla. Proto jsem nikdy nesnášel plakátové okázalosti, proto jsem opustil expresionalismus. Mám rád, když se jednou jedinou větou, jediným gestem anebo anekdotou obnaží podstata osoby, ba celého časového období.

Právě takové bylo mé setkání s Jaroslavem Hašem. Dr. Bléha mi vyprávěl, že Hašek prodal všechna autorská práva jednomu divadelnímu řediteli za sklenici plzeňského. To byla první zpráva o Haškovi, která ke mně pronikla.

Brzo nato jsem slyšel, že se chce účastnit volebního boje. Mladá Československá republika, vyvolaná v život v roce 1918, se tenkrát vášnivě vrhla do stranických bojů. Hašek se nedávno předtím vrátil z ruského zajeti. Ostatně s novou manželkou, prý kněžnou Lvovou. A aniž se dal rozvést s první ženou, která se synkem zůstala v Praze. Protože všechny paragrafy plesnivěly, nebylo proč se starat o paragraf proti bigamii. – Haškovy novely „Dva tucty povídek“, lokalizovaných do Karpat mezi huculské loupežníky, rumunské zloděje, mladé a staré cikánky a chytré medvědy, nevzdušily žádnou pozornost. Čteme-li je dnes, díváme se na ně jinak a přáli bychom si, aby jejich smělá, ano krutá, úsporně a vtipně vyprávěná dobrodružství našla překladatele. Přesto Hašek zůstane vždycky jen tvůrcem jediné knihy, Švejka. A Švejk nebyl tenkrát ještě napsán. Co měl mladý navrátilec dělat? Vrhl se do politiky, namíchal i zde ironicky karty a založil s několika kumpány novou „Stranu mírného pokroku v mezích zákona“. Jménem této strany táhl zemí, pronášel volební řeči v zahradních pivnicích, kabaretech, v začouzených putykách. Při jedné takové řeči, uprostřed bouřlivého smíchu, kterému Hašek hlasitě přizvukoval, jsem poprvé – a naposled – viděl toho bledého muže s malým špičatým nosem a tváří kulatou jako úplněk. Na hlavě měl kozáckou beranici.

Působil jsem tenkrát jako kulturní referent v presidiu ministerské rady nového státu. Okouzlující mladý kolega dr. Bléha, jeden z oněch vzdělaných nepředpojatých Čechů, kteří tenkrát (za Masaryka) udávali tón, mluvil ke mně celý den haškovskými obraty. Český Švejk začal vycházet v sešitech na pokračování (sešit za jednu korunu). Bléha tvrdil, že autor chodí dům od domu a prodává své dílo způsobem, jakým se prodávaly kolportážní romány; dával prý přitom přednost zadním vchodům a služkám. Býval prý často opilý a při inkasu míval drobná nedorozumění.

Oficiální česká literatura Haška nebrala na vědomí, autor Švejka jako by neexistoval. Když mi Bléha přinesl sešitky tištěné na novinovém papíře, byl jsem okamžitě uchvácen. Po čase jsem napsal citovaný článek a tím jsem vlastně zaútočil na celou českou veřejnost. Navlas stejně jsem se Čechům znelíbil několik let předtím, když jsem objevil skladatele Janáčka, protože ani Janáčka nejvyšší oficiální kritika nebrala napřed vážně. O Švejkovi jsem tedy napsal: „Hašek je humorista největšího formátu a srovnáme-li ho dnes s Cervantesem a Rabelaisem, nebude to snad pozdějším dobám připadat příliš odvážné“ (tato věta byla pak nesčíslněkrát přetištěna na obálkách 1. německého vydání Švejka v překladu Grety Rainerové).

Dvojznačnost, druhý plán, komplexnost, které vyznačují všechny nesmrtelné postavy světové literatury, opřádá i „dobrého vojáka Švejka.“ Je drsný, ale poddajný, není v něm nic výbušného, válku a militarismus uvádí ad absurdum úsměvem a horlivým přikyvováním.

Vítězí svou měkkostí, ve které vězí nenápadně zdravé cítění lidu a notná dávka paňácovské záludnosti. Slavný německý herec Pallenberg hrál tuto figuru velmi působivě, ale interpretoval ji nesprávně. První český představitel Švejka (Noll) byl mnohem víc práv Haškově představě, byl tišší, duševně zaostalejší. Člověk může být hlupák, a přesto tisíckrát chytřejší než naši váleční politikové – tato myšlenka promlouvala z každé Nollovy grimasy. V kabaretě „Adria“ se tenkrát hrálo několik skečů upravených podle románů na jednoaktovky. Bléha mě vzal na představení s sebou. Mezi herci jsem našel jednoho svého starého známého malíře Pittermanna, který vystudoval pod jménem E. A. Longen. Dlouhý Vlasta Burian hrál arcivévodu nebo vrchního lékaře (přesně to dnes už nevím) a velkolepě lámal češtinu. Švejk začal být v Praze populární.

Hašek příliš pil. Přátelé ho proto uklidili do venkovské samoty v Lipnici na Sázavě. Výpočet naprosto selhal. Hašek v Lipnici takřka už vůbec nevycházel z hospody. A když ho navštívil Longen, hýřili v jednom kuse společně. A společně mi napsali; obě pohlednice mám před sebou:

12. 12. 1921

Milý pane Brode! Děkuju Vám za Vaši roztomilou kritiku a prosím Vás, abyste mi příslušná čísla novin poslal na adresu J. Hašek, Lipnice u Světlé na Sázavě.

S mnoha pozdravy Jaroslav Hašek

Váš Logen

Posílám Vám obrázek!

(další podpisy) Longenová – Lvová

Milý pane Brode, slavíme prázdniny společně s Haškem a nechceme přitom zapomenout na nejlepšího člověka: pana Broda! A přitom se chystáme sehrát velké scény ze Švejka: polního kuráta, jak chlastá se Švejkem.

Zdravíme srdečně Vás i Vaši paní manželku a zůstáváme Vašimi přáteli.

Jaroslav Hašek – E. A. Longen

Longen napsal česky román „Herečka“, přeplněný sexem, šampaňským a horečnými uměleckými ambicemi oné doby. Líčí v něm tragický osud své ženy Xeny Longenové, která se, hlavou napřed, vrhla s okna a roztříštila se o dlažbu ulice. Byla to první skvělá „Tonka Šibenice“ ve skeči Egona Erwína Kische; hráli jej v opovrhovaném šantánu „Adria“, kde inscenovali poprvé i Švejka, kterého tenkrát až na pár lidí všichni pokládali za pouhý žvást.

Hašek sám byl na mou kritiku a na můj plán na dramatizaci Švejka velmi pyšný. Domníval se, že jeho budoucnost je takto zajištěna.

Longen mi vyprávěl, jak se vyjádřil, když četl mou kritiku. Udělal to náramně lidově: „Doposavád jsem nic neznamenal. Ale teď, když to vzal do ruky žid, teď budete koukat.“

Skvělé Piscatorovy premiéry v Berlíně v dramatizaci Brodově a Riemanově se však už nedožil.

Zdroj: Max Brod Život plný bojů, Mladá fronta, Praha 1966