Max Brod byl český židovský německy píšící spisovatel, překladatel a skladatel, člen Pražského kruhu. Zasloužil se o publikování literární pozůstalosti Franze Kafky a významnou měrou přispěl k jeho celosvětové proslulosti. Zasloužil se též o propagaci díla Franze Werfela. Byl mentorem Friedricha Torberga. Má rovněž zásluhy o šíření české kultury v zahraničí. Wikipedie.
Z jeho knihy Život plný bojů otiskujeme kapitolu věnovanou okupaci zbytku Československa nacistickými vojsky a jeho odchodu do tehdejší Palestiny. Rozhodně stojí za přečtení a zamyšlení.
***
Bouřkové mraky kolem malého československého státu den ze dne temněly a houstly. O letech, kdy jsem pracoval v německo-liberálním „Prager Tagblattu“ a kdy se stále prudčeji hlásila ke slovu atmosféra zániku, jsem leccos zaznamenal ve svém románu „Odbojná srdce“. Není to román autobiografický, nicméně je v něm básnicky zašifrováno mnoho autobiografických dat.
Pak přišel rok 1938 a s ním obsazení Vídně, zbabělé jednání v Mnichově, klamná naděje, že se dosáhlo „míru pro naši dobu“, odstoupení pohraničních oblastí Čech (se silným opevněním) jako cena míru, která sice byla zaplacena, ale nevedla k míru, nýbrž jen k dalším Hitlerovým požadavkům. Můj český přítel dr. Bléha, mladý, kvetoucí veselý člověk, který pro mne objevil Haška, zemřel na chřipku; jeho smrt nesouvisela s touto krizí, ale přesto s ní byla v nějakém tajemném vztahu. Jeho opravdové vlastenectví (podobně jako vlastenectví Karla Čapka) nechtělo utonout v temnotách, které se valily na jeho vlast. Byl jistě příliš hrdý, aby si tuto souvislost přiznal, a zůstal navenek veselý až do konce. Ale chtěl umřít. A já mu mlčky rozuměl.
Hned po mnichovské dohodě, ponechávající Československu ještě jakési zdání svrchovanosti, jsem se s několika přáteli rozhodl vystěhovat se do Palestiny, která tenkrát ještě byla pod britskou mandátní správou. Domnívali jsme se, že nemusíme zrovna spěchat. Hitler veřejně prohlásil, že od chvíle, kdy mu Československo odstoupilo značnou část Čech (přesněji řečeno: celé sudetské území), dosáhl cíle svých přání a nemá v úmyslu dostat pod svou moc jediného Čecha. Byli jsme tak naivní, že jsme těmto slovům věřili; ale přesto jsme se připravovali na emigraci. Za prvé to byl vždycky náš životní program, jen otázka, kdy k tomu dojde, nebyla celá ta léta zodpověděna; za druhé: duchovní ovzduší takzvané „druhé“ republiky, vzniklé mnichovskou dohodu, nám připadalo nesnesitelné, neboť jsme byli doposud zvyklí svobodně žít. Nyní se však dostaly ke slovu reakční české vrstvy, a svobodomyslnost, která v první republice (i když ne vždycky, i když mnohdy jen navenek) řídila stát, rychle vyprchávala. Necítili jsme se sice ohroženi na životě, ale přesto jsme na všech stranách naráželi na nepříjemné překážky a přehrady. Docházelo ke směšným anomáliím. Já například na pokyn české vlády nesměl najednou psát o německém divadle, nýbrž jen o českých scénách, ač jsem byl celá desítiletí kritikem „Prager Tagblattu“ pro česká i německá divadla. Česká vláda se totiž snažila vytvořit stav, který by co možná odpovídal norimberským zákonům. Tuto servilnost mocný soused ovšem nehonoroval.
Byli mezi námi i nedůvěřivci. Upozorňovali na divné spodní tóny, které jim připadaly hrozivé. Tak třeba okolnost, že prý u Litoměřic, na nových hranicích okleštěného Československa, se už staví na české straně celní úřad, kdežto sousední hakenkrajclerský stát že si se stavbou příslušné celní budovy dává na čas. Nedůvěřivci z této skutečnosti vyvozovali, že Hitler má další anexní chutě. Většině lidí se to zdálo fantastické, ba dětinské. Cožpak nejvyšší pán právě výslovně neslíbil, že nechce mít jediného Čecha v „Říši“?
„Jak dlouho vlastně chcete ještě čekat?“ poznamenal jednou svým suchým způsobem Ludwig Winder, vynalézavý autor „Židovských varhan“ a románu o „Následníkovi“, ve kterém s úchvatnou věčností vypráví baladu o Sarajevu 1914. Welsch, Baum a já jsme ho přijali do úzkého kruhu „čtyřky“ takříkajíc namísto Kafky; ukázalo se, že Winder dovede být znamenitým přítelem, byl blízký především Oskaru Baumovi, projevoval však i vůči nám oběma tolik pochopení a srdečností, že jsme si ho poznenáhlu zamilovali a mohli jsme být k sobě všichni navzájem naprosto upřímní (což je vzácný dar). Po dlouhé přestávce jsme se zase začali pravidelně scházet střídavě u toho nebo onoho z našeho čtyřlístku. Četli jsme si navzájem své práce a pokoušeli jsme se řešit básnické i politické nesnáze. Bylo to příznačné, jiné než s Kafkou, a přesto nám to připomínalo krásné zašlé časy. Jednou nás Winder požádal, abychom přišli na zvláštní schůzku do kavárny hotelu Palace; abychom přišli bez žen; že se chce s námi poradit o něčem důležitém. „Musíme pryč, co nejrychleji.“ Psal se prosinec 1938. Myslím, že to byl Winder, kdo přišel s tou odkládanou stavbou celní budovy u Litoměřic. Ale i jinak jako redaktor „Bohemie“, o něco nacionálnější, než byl „Tagblatt“, měl dobré informace, které nás překvapily. Přesto ani jeden z nás nevěřil, že by hrozilo bezprostřední nebezpečí. Uvědomovali jsme si ovšem, že v novém státě, který tak horlivě pošilhával po přízni nacistických sousedů, se nedá nadále žít, ale s vpádem nepřátelských tanků se pro nejbližší budoucnost nepočítalo, protože Češi dělali všechny možné ústupky, jen aby byl zachován mír, diktovaný rozmary souseda. Co jsme měli dělat, co jsme měli soukromě podnikat? O povolení k odjezdu jsme u své vlády už požádali, a anglická mandátní správa v Palestině nám slíbila vstupní vízum. Začali jsme tedy vyřízení „urgovat“, jak zněl dobrý výraz ze staré rakouské praxe. Nebylo ovšem možno dělat víc než běhat po úřadech a snažit se, aby se řízení urychlilo. Ale teprve tehdy jsme jaksepatří poznali, co to jsou úřady. Navlas stejně jako v Kafkově „Zámku“ byl svět jen nekonečná řada překážek. Musili jsme vyplňovat v pěti nebo desíti vyhotoveních přesné, sáhodlouhé soupisy; dotazníky obsahovaly spoustu důležitých a podružných otázek; obzvláštnímu zájmu vyšetřujících úředníků se například těšil počet stříbrných příborů, které žadatel měl a chtěl vzít s sebou. Jenom počet? Taky přesná váha. Nakonec jsem musil předložit osvědčení, orazítkované tolika a tolika úřady, že nedlužím daň ze psů. Nikdy jsem psa neměl.
To byly české úřady. Anglická úřední místa s nimi co do zdlouhavosti a uvážlivosti závodila. Celkem bylo k dispozici 2500 certifikátů (povolení k vjezdu do Palestiny) pro ony Židy, kteří se do zbývajícího území českého státu nahrnuli ze sudetské oblasti, obsazené nacistickou mocí. Ale certifikáty se přidělovaly tak vleklé, že do dne, kdy Němci vpadli do Prahy a obsadili celý okleštěný stát, čímž byly až na jednotlivé výjimky ochromeny všechny další možnosti vystěhování – že do toho osudného dne bylo vydáno teprve 1000 těchto spásných povolení. Údaje o tom čerpám z dodatečného přehledu dra Fritze Ullmanna, který se jako zástupce Židů velmi aktivně podílel na vedení celé akce a udělal všechno, co bylo v jeho moci. Ti, kdo trčeli v tomto soukolí, vůbec nevěděli, co se děje „nahoře“, ti se jen ptali: a co se stane se Židy v Praze a v českých krajích? Nebyli jsme uprchlíci jako takzvaní „sudetští Židé“, kteří byli vyhnáni v říjnu ze svých majetků a domů, ale byli jsme ohroženi stejně jako oni. Začaly tahanice o kozí chlup. Konečně Britové povolili pro Pražany (tj. pro ty z nich, kteří byli nejvíc ohroženi a politicky exponováni) celých deset (slovy deset) certifikátů, ač bylo zřejmé, že tisíce lidí je vydáno na pospas krutému osudu, obsadí-li Němci Prahu. Tuto situaci, kterou si nedovedeme dnes už vůbec jasně představit, zmírňoval jen neochvějný iluzionismus, kterému propadli skoro všichni. „On“ do Čech nevpadne, ani ho to nenapadne, nač by to dělal, vždyť Češi se snaží vyplnit všechna jeho přání ještě dřív, než je vysloví.
Nakonec jsme po nějakém čase přece jen měli pohromadě všechny nutné dokumenty, abychom mohli odjet do ciziny a vzít s sebou část celkem skromného majetku, získaného poctivou prací za desítky let a teď tedy získaného podruhé všelijakými triky, jako kdyby to byl majetek nezákonně nabytý anebo pouze darovaný. Jenže stát, ze kterého jsi pocházel, nepokládal za svůj úkol ulehčit ti únik ze smrtelného pásma nebezpečí, když už tě nedokázal bránit, nýbrž s pohodnickou zdlouhavostí rozestíral ve svých předpisech nové sítě, v kterých ses mohl chytit a ze kterých tě ti „druzí“ mohli velmi lehce vylovit a ubít.
Konečně jsme těmito nebezpečnými sítěmi přece jen proklouzli. Ale počkat – chybělo ještě jedno razítko, jedna nálepka, kterými měl úředník anglického konzulátu vybavit naše pražské pasy. To míním doslovně. Zásoba oněch nálepek byla náhodou vyčerpána – a prostě je nebylo možno v onom kritickém čase celé týdny sehnat. Možná že se londýnská zásilka s těmito nálepkami na poště ztratila. Na konzulátě naše žádosti a prosby, aby nám konečně pas vydali, zdvořile a s náležitým odůvodněním odmítali („Nálepky ještě nedošly“). Nakonec odjel jeden úředník britského Veličenstva do Londýna, aby drahocenné kousky papíru přivezl. Žádný básník si nedovede vymyslit tak nepravděpodobné překážky, jaké si vynalézá život. – Ostatně je třeba historii naší záchrany číst v dvojí perspektivě. V první se nám jeví takto: V noci, kdy Němci okupovali zbytek Československa, jsme jako zázrakem právě posledním vlakem, který odjížděl ze svobodného území, opouštěli svou starou vlast – spíš o hodinku později než příliš brzo, jak vyplyne z toho, co ještě povím. Českou pohraniční stanici Moravskou Ostravu totiž už obsadila nepřátelská vojska. Hned potom, co jsme odjeli z Ostravy, byly hranice uzavřeny. My to ovšem nemohli předvídat; nepozorovali jsme nebezpečí ani ve chvíli, kdy se to všechno dálo. Alespoň já jsem v blažené hlouposti nic neviděl. Druhá perspektiva, kterou jsme – mylně – považovali za celkovou, byla taková: odjížděli jsme s největším klidem a ani zdaleka jsme netušili, že sedíme zrovna v posledním vlaku, kterým bylo ještě možno odjet. – To, že chyběly ty zpropadené nicotné nálepky, mohlo náš odjezd oddálit, jinými slovy: mohlo vést k naší smrti. Ale protože jsme se domnívali, že můžeme beze všeho chvatu pohodlně a nikým netísněni skončit své přípravy, neboť nás ani ve snu nenapadlo, že bychom mohli být zaskočeni nepřátelskými kolonami postupujícími přesně podle kalendáře, nebyli jsme ani trochu nervózní. Cestovali jsme doslova tak jako ten známý rytíř přes zamrzlé Bodamské jezero.
Nechybělo ani poslední vyhrocení pointy. Všichni dostali své pasy opatřené nálepkami, jenom já ne. Nedalo se zjistit, co se právě u mne vzpříčilo. Odevzdal jsem jako všichni řádně všechny doklady. Byla to prostě záhada. Ve stínu této záhady, která v sobě zase skrývala jedovaté plody mučení a smrti, plynul týden za týdnem. Ve své lehkomyslnosti jsem se už vůbec nestaral, proč se mnou zacházejí jinak než s ostatními. – V tom můj přítel Weltsch svýma rysíma očima za jedné návštěvy v palestinském úřadě náhodou zjistil, že můj pas leží pohozen v jednom regálu. Zapomněli jej tam, dokumenty všech ostatních putovaly správně „ve vyrovnaných řadách“ svou cestou, moje doklady tam uvízly z jakéhosi nepochopitelného, ani později nevysvětleného důvodu. A na této nitce visel můj život. Weltsch pas vyzvedl a sekretářku na něj výslovně upozornil. Teprve pak se všechno rozhýbalo. Tiskopisy se najednou vzpamatovaly a spěšně kulhaly za ostatními.
Pod dohledem britské komise už delší dobu každý týden odjížděly vlaky s uprchlíky z pražského Wilsonova nádraží. Jeden se socialisty do Stockholmu a druhý přes Moravskou Ostravu přes Halič do Rumunska; odtud pak se z přístavu Constanza pokračovalo na lodi přes Dardanely, před Pireus podél jižního pobřeží Kréty do Tel Avivu. – Už několik týdnů jsme věděli, že naše skupina, ve které byla moje žena a několik přátel, má odjet z Prahy v noci 14. března a že se má nalodit 17. března v jednu hodinu v poledne v Constanze na „Besarabii“. Jízdenka s číslem kabiny 228 byla pěkně uložena v mé náprsní tašce. Všechno bylo v nejlepším pořádku; div jsme neměli pocit, že odjíždíme na turistickou cestu nebo na jarní výlet do Středozemního moře, jenom s tím rozdílem, že cíl byl pevný, konečný, cíl naší touhy a našeho pevného rozhodnutí už od dávných let. Toť se ví, že nebylo lehké začínat v pětapadesáti letech v novém prostředí, nezvyklém i jazykově, a někteří z nás proto nevycházeli ze starostí. Ale ani v nejmenším jsme se neobávali, že by se za našimi zády mohl zhroutit svobodný český stát, stát se všemi našimi příslušníky, vydanými napospas veškeré možné zvůli a krutosti. Ještě krátce před odjezdem jsem navrhoval ženě, abychom ještě několik dní zůstali v Praze, zařídili si v klidu některé zbývající záležitosti a použili dalšího parníku „Transsylvania“, který odjížděl z Constanze o týden později. Žena měla šťastný instinkt a protestovala proti odkladu a jen jakoby žertem zabránila tomu, že mi osud místo hezkého rumunského parníku nepřidělil člun Charonův.
Když jsme jeli na nádraží, dělala Praha dojem naprosto klidného města. V neděli předtím, 12. března, se čekaly demonstrace a výtržnosti. Pražští němečtí fašisté na tu neděli vyvěsili hakenkrajclerské prapory k jakémusi pamětnímu dni vymyšlenému jen pro tento účel. Protože tyto mohutné prapory sahající z poschodí do poschodí byly zbrusu nové a co do velikosti zcela stejné, bylo nasnadě podezření, že je dodalo nějaké ústředí, pravděpodobně zahraniční. Česká vláda, která by byla nikdy nic podobného dříve netrpěla, vydala tentokrát heslo, aby si Češi cizích praporů nevšímali. Nedošlo k žádným demonstracím. U každého praporu stál strážník. České obyvatelstvo zachovalo klid. Tak minula neděle.
V úterý sice pochodovaly čtyřstupy německé mládeže hlavními ulicemi, provolávaly v taktu „Sieg Heil“, ale policie pochodovala vedle nich a pochodové svazy chránila. Češi chtěli stůj co stůj zabránit srážce s režimem sousedního státu. Pokládali jsme tuto zdrženlivost za moudrou, zvyšovala v nás pocit bezpečí, i když poněkud stísněného. Onoho úterního odpoledne bylo u mne mnoho známých, které jsem se chystal opustit. Přišli se rozloučit; mezi nimi mnoho Němců. Někteří z nich snad věděli, co se chystá; tak si aspoň dodatečně vykládám, proč byli tak laskaví a ustrašení, ale proč zároveň přesto nic neprozradili. Tak velký byl tenkrát už strach před organizovaným terorem. Tito dobří přátelé pouze říkali: „Vy tedy dnes večer odjíždíte. To je dobře. Jsem upřímně rád – v jistém smyslu ovšem – opravdu rád. Jen se nenechte ničím odvrátit a odjezd neodkládejte.“ – Tato slova připomínala pověsti, které kolovaly v německých nacionálních kruzích a mluvily o 14. březnu jako rozhodujícím datu. Ale skoro všichni je pokládali za babské tlachy.
Obr. Max Brod jako ředitel divadla Habima (1942, vpravo s deskami)
V úterý večer k deváté hodině jsme přišli na Wilsonovo nádraží, někdejší nádraží Františka Josefa. Vzadu vycházela pára z vlaku, odjíždějícího do Stockholmu. Na druhou kolej, kde sál náš vlak, přišlo mnoho přátel. Většina z nich hodlala v nejbližších dnech nebo týdnech odjet za námi. Těšili jsme se na shledání v Palestině. S námi odjíždělo 160 sionistických rodin, většina z německých oblastí Čech. V dlouhém vlaku bylo i mnoho dětí.
Poslední zprávy v novinách hlásily, že český president Hácha odjel k Hitlerovi. Na obzoru bylo tedy vyjednávání. A pokud se vyjednává, nemůže se nic stát. – Věděli jsme, že naše vláda s pravičáckým agrárníkem Beranem v čele se Hitlerovi nelíbí, třebaže otrocky dělala všechno, co mocipán v Berlíně nařídil. Byla pro něho pořád ještě příliš liberální. Ale ke skutečnému konfliktu mezi českou a říšskoněmeckou vládou nedošlo. Slovensko se právě odtrhlo od českých zemí. Naše vláda mlčela. Pravděpodobně tedy Háchu v Berlíně přinutí, aby propustil i těch několik málo levěji orientovaných mistrů, které měl ve své koalici. Nejhorší, čeho jsme se obávali, byla docela nová váda složená z českých fašistů. Nikoho ani nenapadlo, že by hitlerovci vtrhli do Prahy, aby vzali věc sami do ruky.
Ve chvíli, kdy jsme vstupovali do vlaku, přiběhlo několik lidí, kteří se s námi přišli rozloučit, s novou zprávou: Německá vojska prý právě obsadila Moravskou Ostravu. Od října 1938 ležela Moravská Ostrava, do té doby město ve vnitrozemí, na česko-polských hranicích.
„Nesmysl,“ říkali někteří z nás. „To přece není možné, zrovna teď, když je Hácha v Berlíně, kam ho Hitler pozval. Oba teď vyjednávají.“
Kdosi projevil názor, že německé vojsko snad jen prochází Ostravou při pochodu na Slovensko, které se právě osamostatnilo, tj. prohlásilo za satelita Německa. – To se mnoha lidem nezdálo nepravděpodobné.
Pak přišel někdo k oknům našeho vagónu a říkal, že mluvil právě telefonicky s Ostravou; tam prý o německém vojsku nikdo nic neví.
Jakob Edelstein, ředitel pražského palestinského úřadu, procházel na rozloučenou podél vlaku, s ním dr. Fritz Ullmann, předseda pomocného komitétu, a zástupce anglické vlády Mr. Stophord. Zbyl v Praze z oné Runcimanovy mise, která před Mnichovem přispěla tak vydatně k podkopání svobodného českého státu – ale teď se zabýval finančními otázkami vystěhovalců: pokyny, jimiž se řídil, byly podle všeho velmi liberální, jako se vůbec musí přiznat, že Angličané byli sice v hlavní věci tj. v přídělu certifikátů nesmírně skoupí (zřejmě proto, aby se nedotkli „citů Arabů“), ale že tam, kde šlo o peněžní předpisy a jejich výklad, postupovali opravdu velkoryse a humánně. Podrobnosti nám nikdo neřekl, ty vyšly najevo až mnohem později. Všechno se zařizovalo bez našeho vědomí. – Mr. Stophord zkontroloval ještě jednou celý transport, dal si představit vedoucího, a na otázku, co si máme myslit o pověstech o Moravské Ostravě, nás ujistil, že na těch chýrách není zbla pravdy.
Udělal to zřejmě jen proto, aby nás uklidnil. Z mnoha pozdějších zpráv vyplývá, že Angličané docela přesně věděli, co se děje v oné rozhodující noci, kdy Hitler přinutil Háchu, aby se vzdal české svrchovanosti. – Ještě před odjezdem vlaku se objevily nové pověsti: Němci prý vtáhli do Olomouce, od západu dorazili do Plzně. Lidé podle toho, jakou měli náladu nebo jak optimisticky či pesimisticky byli založeni, tyto neblahé zvěsti odmítali anebo jim věřili.
O jedenácté hodině v noci náš vlak konečně vyjel. Kolem čtvrté hodiny zrána měl být na hranicích u Moravské Ostravy. Těsně předtím nás měli vzbudit, aby se vyřídily celní formality. Kdo se tedy chtěl ještě trochu prospat, musil si pospíšit. Zbývalo pouhých pět hodin. – Zakoupil jsem místa ve spacím vagóně a hned jsem tvrdě usnul. „Neboť trýzeň těchto posledních dní byla veliká.“ Ti kdož si nedopřáli malého luxusu lůžek ve spacím voze, měli špatnou cestu; na každé stanici museli vyslechnout, která města už hakenkrajceři obsadili. Já jsem byl všech těchto pověstí vzájemně si odporujících milostivě ušetřen. Nejsem jinak žádný velký spáč; tu noc jsem však spal tak klidně jako málokdy. Já přes Bodamské jezero nejen jel, já přitom i spal.
Čtyři hodiny ráno. Vstávat: ranní umívání, oblékání. Vlak zastavil v Ostravě. Vystoupil jsem se ženou ze spacího vozu, ten měl zůstat v pohraniční stanici; ještě zcela rozespalý kráčím podél vlaku k rezervovaným místům v obyčejném vagónu. Když se šplhám po schůdcích do svého oddělení, vyjde z vagónu chlapec, jakási odrůda skauta. Na paži má hakenkrajclerskou pásku. Ti si zas hrají na inspektory, pomyslil jsem si. Hákových křížů jsem viděl minulé neděle v české Praze dost a dost. Neviděl jsem v tom nic zvláštního.
Usadil jsem se v oddělení a zadíval jsem se oknem do nádražní haly. Deset kroků ode mne stál hakenkrajclerský voják v plné válečné výzbroji, přilbu na hlavě, pušku s bodákem u nohy. Kupodivu, ani to mi nepřipadalo nijak katastrofální. Ani ve snu mě nenapadlo, že Ostrava anebo alespoň nádraží je už v rukou německé armády. – Voják stál a nehýbal se. Jako socha římského legionáře, v podstatě velmi hezký. Mladé, energické, napjaté rysy ve tváři připomínaly bojovníky Julia Caesara v Galii nebo bojovníky na krajanských sloupech.
V nádražní hale, podél kolejí – všude skupiny podobných ozbrojenců. Ani v té chvíli jsem si ještě neuvědomoval vážnost situace.
Je těžko vysvětlit, proč ten pohled nevzbudil ve mně hrůzu. Snad to bylo proto, že jsem byl tak unavený a zasněně rozespalý – snad proto, že ten mladý voják kousek ode mne byl takový pěkný lidský exemplář. Je to má stará chyba: krása v každé podobě mě vždycky okouzlovala a nejednou v životě mě přivedla na pokraj záhuby.
Z mého okouzlení mě probudili čeští celníci. Spěšně prošli vlakem a vůbec nic neprohlíželi. V Praze jsme musili celé týdny zaznamenávat do nesmírně důkladných seznamů každou majetkovou maličkost, kterou jsme chtěli vzít s sebou. Teď si celní úředníci ničeho nevšímali. „Dál, dál,“ volali a na nikoho a na nic se ani nepodívali. I tato neobvyklá úřední liberálnost nemalou měrou přispěla k naší záchraně. Za několik minut se vlak syčivě rozjel, po několika dalších minutách opustil české, teď už Němci obsazené území, a uháněl svobodným Polskem. Neuvědomovali jsme si, že teprve teď jsme v bezpečí, protože Moravská Ostrava byla tenkrát opravdu už začleněna do Říše. Vojáci jen neměli dosud „pohov“. Stáli v „pozoru“, jako ten můj římský legionář. Ještě nezasáhli – a také této drobné okolnosti vděčím za to, že dnes, po dvaceti letech, sedím zde a píši tyhle řádky.
O hodinu později: Krakov. Na nádraží spousta přátel. Polské zvláštní vydání novin hlásí, že s českou republikou je konec. Stala se protektorátem německé říše. Polští průvodčí nezakrývají svou škodolibost. Netuší, jak brzo je stihne stejný osud.
Toho březnového rána byla už Praha v moci německých vojsk a gestapa. Gestapáci vtrhli do redakce časopisu „Selbstwehr“, jehož šéfredaktorem byl Felix Weltsch a do kterého on stejně jako já a mladý dr. Hans Lichwitz (Uri Naor) napsal mnoho článků proti novému barbarství v Německu.
Hledali nás. Zřejmě nebylo nouze o udavače a dobře organizované kartotéky. Celou tu scénu nám za několik měsíců vylíčili v Palestině polští novináři, kteří ji zažili ještě jako neutrální pozorovatelé.
„Kde je Felix Weltsch?“ ptal se jeden z těch dobráků, kteří hlučně vpadli do redakce.
„Odjel včera večer.“
„Aha – vzal roha,“ řekl ten junák s opovržlivým posměchem do jisté míry nemístným. Byl zřejmě toho názoru, že jsme měli vyčkat, až nás odsoudí na smrt. – „A kde je Max Brod?“
„Taky včera odjel.“
„Taky zdrhl! A pan Lichwitz – samozřejmě taky.“
Ale Lichwitz byl ještě v Praze, toť se ví, že dobře schovaný. Teprve po několika týdnech se mu podařilo uprchnout pod zemí do Polska bludištěm ostravských dolů. Tak jako mnoha jiným. Většina však – zahynula nevýslovných strastech.
Já sám jsem od té doby pokládal další život za hotový dar. Nemůže se mi nic stát… Po právu přece už vlastně dávno nežiji. Po právu jsem už dávno popraven. A všechno, co se mi od roku 1939 přihodilo a podařilo, musím považovat jen za nádavek, za nezasloužený dar, za něco, co mi bylo přidáno.
Mimoto jsem si říkal: Míval jsem v celém svém životě dost a dost neštěstí. Nemohu se vůbec pokládat za dítě štěstěny, anebo jen v omezené míře. Velmi často jsem byl v situaci onoho Fréderica Moreaua, o kterém Flaubert ve své „Sentimentální výchově“ ironicky poznamenává: „Zjistil, že štěstí, jež si zaslouží znamenitostí své duše, dalo na sebe příliš dlouho čekat.“ – Ale dnes jsem toho názoru, že nepravděpodobný zásah štěstí v noci ze 14. března 1939 vyvažuje všechno, co nedobrého mi kdy osud nadělil.
V Constanzi mě zastihl bratrův telegram: „Všechno v nejlepším pořádku.“ – I ve svém nejtěžším neštěstí se mě bratr snažil uklidnit. To se mu ovšem nepodařilo. Ale jedno jsem věděl: i ve své nejhorší chvíli měl na mysli mé blaho. Starost o něho mě od té doby provázela nepřetržitě – až jsem na konci druhé světové války zvěděl o jeho smutném konci.
V Aténách mě čekala zpráva z Indie: Omar Ehrenfels ke mně poslal přítele, bratra hraběte Coudenhove-Kalergiho, průkopníka Panevropy. Bylo cosi útěšného v tom, že jsem mohl přijmout toto poselství Asie a budoucí spojené Evropy ve významné těžké chvíli, kdy jsme se návštěvou Akropole loučili s roztříštěnou a zpustošenou Evropou.
Za několik dní se loď přiblížila k pobřeží Palestiny, které se v klidném majestátu rozprostíralo před našima očima.
Vzdával jsem díky všemocnému Tvůrci, který mě sem zavedl, abych se mohl chopit práce na základní, doposud zanedbávané části svého životního poslání. Zároveň se mi svíralo srdce zoufalstvím, když jsem myslil na bratra a všechny bezbranné ubožáky, které jsem zanechal v Čechách a v Evropě. Má duše se nepopsatelně zmítala mezi tklivou vděčností a nejprudší bolestí.
Ale tím začíná nová stránka v knize mého života.
„Zemřít na válku“ – je jedno z posledních slov ušlechtilého Stefana Zweiga v Brazílii, která nám zůstavil Ernest Feder ve svých „Setkáních“. Ukazují celou bolestnou, příliš měkkou hloubku této vznešené duše.
A zatímco loď zakotvovala u břehů Svaté země, cítil jsem, že osud a mé nitro mi neodbytně ukládají tvrdý, nezáviděníhodný, ale nutný úkol „spolupracovat na zabránění příštích válek a nespravedlností.
Zdroj: Max Brod Život plný bojů, Mladá fronta Praha 1966
