S různou intenzitou se v posledních letech řeší problém migrace, uprchlíků a zejména jejich redistribuce do jednotlivých zemí EU formou kvót. Stanovisko k těmto kvótám se často stává prubířským kamenem věrnosti k politice EU, solidarity s potřebnými a zvyšuje napětí mezi členskými zeměmi.
V diskuzích, které se k této otázce objevují, není patrná výraznější účast sociálních geografů, kteří by pomohli osvětlit zákonitosti pohybů obyvatelstva a migračních trajektorií, a to nejen analýzou současné situace, ale i v historických souvislostech.
Historické souvislosti
Není náhodou, že evropské země s koloniální minulostí jsou vystaveny velkým migračním tlakům. Bývalé metropole měly dlouhodobé vztahy se svými koloniemi a proto i jejich hospodářský rozvoj byl podstatně posilován využíváním bohatství a levných pracovních sil z kolonií.
Nezmiňuji to z pozice kritika, ale na podporu toho, že imigrační trajektorie z chudých rozvojových zemí do Evropy mají letité kořeny a že africké/asijské etnické a konfesní enklávy v Evropě se trvale rozšiřovaly i v časové ose. K velkému pohybu došlo po 2. světové válce a v důsledku dekolonizace, kdy se do metropolí masivněvracel nejen bývalý koloniální aparát se svými místními spolupracovníky, ale i odborníci a jejich rodiny. Po získání nezávislosti bývalých kolonií se rychle ukázala potřeba pomoci těmto nově vzniklým zemím. Symbolickým se stal rok 1960 jako Rok Afriky, kdy OSN vyhlašuje první rozvojovou dekádu na léta 1961 až 1971.
Obnova poválečné Evropy a pozdější hospodářský růst si vynutil používat zahraniční, mzdově výhodné, pracovní síly. Jako příklad může sloužit SRN, která uzavřela příslušné smlouvy nejen s několika jižními evropskými zeměmi, ale také s Marokem, Tuniskem a především s Tureckem (1961).
Podmínky integrace
Tyto, převážně legální imigrace, byly ekonomickým přínosem pro přijímající země, avšak pod povrchem zůstával problém posilování etnických a konfesních enkláv, které se postupně uzavíraly samy do sebe a ve druhých a třetích generacích přistěhovalců se silně radikalizovaly pod vedením svých, převážně náboženských vůdců.
Lze snadno zjistit, že vztah mezi metropolemi a bývalými koloniemi, později nazývanými jen rozvojovými zeměmi, byl přerušen jen krátce v polovině minulého století pod vlivem tzv. národně osvobozeneckého boje za nezávislost. Původní averze odcházely s prvními představiteli odboje (Nkrumah, M. Keita, Sékou Touré, Sukarno, Néhrú aj.) a byly nahrazeny partnerskými vztahy, bohužel ne vždy rovnými. Výraznou roli přitom hrály jazykové znalosti a podpora jejich další výuky, neboť při množství místních dialektů to byl pouze jazyk bývalé metropole, který byl většině obyvatel srozumitelný.
Kolektivní vina členů EU?
Z mnoha příčin, na nichž zatím není shoda, dochází v rozvojových zemích k řadě krizí a ozbrojených konfliktů, které mají za následek masový únik uprchlíků do evropských zem. Pochopitelné je, že běženci přednostně směřují do států, kde již žijí a pracují jejich příbuzní a známí, kteří jim mohou pomoci, kde se snadno domluví a kde jsou navíc lepší podmínky než v jejich bývalé domovině.
Je překvapivé, že tento nejpřirozenější důvod migračních trajektorií není zřejmě považován za dostatečně validní a nebývá uváděn v oficiálních dokumentech ani médiích.
Naopak, negativní důsledky bývalého koloniálního hospodaření některých zemí a využívání levné importované pracovní síly jsou prezentovány téměř jako kolektivní vina všech členů EU a země, které mají jiný názor na řešení, jsou ostrakizovány a nezřídka jim je vyhrožováno i finančními sankcemi.
Ekonomické souvislosti
Podobný postup považuji za nepřijatelný, ba až za nemravný. Lze docela snadno dohledat, že například obchodní transfery Afriky do vyspělých zemí jsou i nyní řádově vyšší než objem prostředků těchto zemí na rozvojovou pomoc Africe. Náklady na řešení migrace lze tedy považovat za jakousi negativní dividendu.
EU dlouho řešila následky migrace místo jejich příčin a až v poslední době posiluje názor, že je efektivnější vkládat finanční prostředky do projektů na prevenci migrace v samotných rozvojových zemích. Tomu odpovídala i příprava na 5. summit mezi EU a Afrikou, který se konal koncem listopadu 2017 v Abidjanu.
Výtky EU na naši adresu až tvrdohlavě neberou v úvahu to, že kromě aktivní účasti na prevenčních projektech přijala ČR uprchlíky z válečných oblastí bývalé Jugoslávie, z kavkazských republik, z Ukrajiny, zvládla přesun vietnamských občanů z bývalé NDR a SRN do ČR, dlouhodobě se účastní misí MEDEVAC, FRONTEX a řady dalších akcí.
Podnětné jsou i interní diskuze o vytváření bezpečných zón ve válečných oblastech, o osvětové a učňovské činnosti v uprchlických táborech a o selektivním přijímání imigrantů. Nepříliš taktické se mi naopak jeví kategorické odmítání jakýchkoliv utečenců, i těch kvalifikovaných a prověřených, kteří by mohli pomoci řešit deficity na našem pracovním trhu.
Závěr
Uvědomuji si, že tento příspěvek je příliš otevřený a neodpovídá rutinní politické korektnosti. Nicméně, byl bych rád, kdyby zahraniční kritici ČR konečně respektovali skutečnosti a zaujali objektivní přístup.
Josef Fukan