Městské muzeum ve Františkových Lázních má svůj počátek v roce 1912, kdy se prostřednictvím sbírky mezi františkolázeňskými občany začaly shromažďovat historické předměty pro budoucí městské muzeum.
Po podpoření této iniciativy tehdejším starostou Františkových Lázní Eugenem Loimannem, se v červnu roku 1913 přenesla celá záležitost do kompetence města. Muzeu byly společně s městskou knihovnou vyhrazeny první skromné prostory v domě „Aeskulap“ v Karlově ulici. (dnes Americká ul., dům č. 131/9). Po skončení první světové války se vedení muzea ujal významný regionální badatel Alois John, jenž nashromážděné předměty proměnil ve skutečnou muzejní expozici. Během druhé světové války muzeum fakticky zaniklo, a větší část sbírek byla ztracena.
Sbírková činnost byla obnovena teprve roku 1957 a expozice nově otevřena o čtyři roky později. V říjnu 2008 se muzeum přestěhovalo do někdejšího "Hasičského domu" v Dlouhé ulici poblíž Labutího jezírka. Původně byla vila č. p. 194 vybudována jako lázeňský dům pro členy Německého zemského hasičského spolku v roce 1908. Dle architektonického pojetí stavby je velmi pravděpodobné, že architektem domu byl nejvýznamnější františkolázeňský architekt Gustav Wiedermann.
.jpg)
Současná muzejní expozice dokumentuje dějiny lázeňského města od doby odhalení Františkova pramene až po 20. století, místní architekturu a vývoj balneologických metod. Krom mnoha dalšího zde návštěvníci mohou shlédnout historické pohledy lázní, dřevěný svod Františkova pramene z poloviny 18. století nebo původní sochu „Františka“ od Johanna Adolfa Mayerla z roku 1923. Mayerl se narodil v Chebu jako syn hrnčířského mistra a keramika. Vystudoval sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze u J. V. Myslbeka.
Pod správu městského muzea patří ministeriální hrad Seeberg (opevněné sídlo ministeriálů – nesvobodných služebníků, z kterých se později stala nižší šlechta) a také Národní přírodní rezervace Soos.
Muzeum pořádá pravidelně výstavy, my jsme navštívili výstavu s názvem Neprakta v muzeu, která probíhala od května do října. Výstava měla dvě části. V první byly představeny ilustrace a kresby, ve druhé byl prezentován Neprakta (vl. jménem Jiří Winter) jako antropolog. Málo známá, a přitom neobyčejně záslužná je Winterova činnost antropologická. Neboť antropologie společně s historií, orientalistikou a přírodovědou byla dalším oborem, v němž měl tento vpravdě renesanční člověk neobyčejné znalosti, které aktivně užíval při své práci. Byl i vynikajícím sběratelem, jeho sbírky si často půjčovalo Národní muzeum i Náprstkovo muzeum k vystavení. Dlouholetá spolupráce s naším předním antropologem světového formátu, profesorem Emanuelem Vlčkem vedla k sérii antropologických portrétů našich historických osobností (např. Přemyslovců), jejichž kosterní pozůstatky profesor Vlček zkoumal. Jedním z nejzajímavějších děl z této oblasti je portrét Zdislavy z Lemberka, který Jiří Winter vytvořil na přání papeže Jana Pavla II.
V mládí Nepraktu ke sbírání lebek přivedl známý český vědec a spisovatel Vojtěch Frič, který mu základ pro sbírku věnoval. Na výstavě byly dva exponáty z této sbírky – dvě pravěké lebky z Jižní Ameriky, které byly uměle deformovány. Zvláštností byl arabský amulet vyřezaný ve tvaru obličeje z lidské kosti. Jiné lebky zase nesou stopy po zhojených či nezhojených zraněních. Celkem bylo na výstavě 23 lebek. Jeden vzácný exponát pochází z Budče a spadá do období vlády knížete Václava. Pravděpodobně se jedná o lebku muže knížecí družiny, zřejmě patřila bojovníkovi, který svatého Václava chránil. Sbírku lebek měl uskladněnou doma v popsaných krabicích. Na pracovním stole měl pak pár nejoblíbenějších. Jeho čtvrtá manželka Daniela Winterová, která s ním prožila posledních deset let jeho života, řekla: „Kdo má doma kolekci čítající několik stovek lidských lebek? Nevím o nikom. Když ji viděl pan doktor Vítězslav Kuželka, antropolog Národního muzea, byl konsternován. Prohlásil, že to neměl doma ani pan profesor Vlček.“ „Kamarádi Jiřímu přezdívali chodící slovník naučný a jeho život by mohl být námětem na hollywoodský trhák,“dodala.
