Nemějme to člověku za zlé. Jisté však je, že zatímco jiným tvorům udělil hanlivá jména jako lenochod tříprstý, korovec podezřelý, smraďoch obecný nebo sup mrchožrout, sám k sobě byl mnohem taktnější a ohleduplnější. Nazval se homo sapiens (člověk rozumný). Aniž zde míníme s tímto laskavým hodnocením polemizovat, domníváme se, že by nebylo obtížné najít přízvisko daleko výstižnější. Například: člověk mlsný. Nebo ještě lépe: člověk prožraný. Protože i toho konstatovaného a nepochybně existujícího rozumu bývá ve valné míře používáno (nebo zneužíváno?) k získání hodnotné potravy a jejímu náležitému vylepšení.
Člověk je jediným tvorem a této planetě, který se zabývá krmí s doslova hříšným zaujetím, v němž si rozum i vášně přijdou na své. Veverka si rozlouskne ořech, aniž přemítá o jeho možném okyselení či popepření, opice slupne banán bez dalších požadavků na zdokonalení chutí, kos sezobne žížalu bez velké oblohy a hyenu ani nenapadne, že by si před zdechlinkou měla střihnout aperitiv. Všichni tvorové této planety, s výjimkou člověka rozumného, konzumují potravu víceméně proto, že je jednou z hlavních podmínek jejich další existence. Nemají zapotřebí si ji vylepšovat nějakými rafinovanostmi a fantaziemi. Trvají toliko na kvantitě a kvalitu za jistých okolností sice přijímají, leč neovlivňují. Člověk naopak přikládá zchutňování pojídaného mimořádný význam. Každá nám známá civilizace to v plném rozsahu potvrzuje.
Kuchařské umění se skvělo vždy po boku umění válečného, nebo jen v těsném závěsu za ním. Uveďme malý příklad za mnohé: Římský vojevůdce, esét, spisovatel a politik Lukullus se vyznamenal v řadě oborů a byl ve své době rozhodně výraznou, mimořádnou osobností. Ale co z jeho talentu, statečnosti a agilnosti se zachovalo až po naše časy? Přiznejme si, že jedno jediné! Skutečným pojmem pro nás zůstaly „lukulské hody“. Kdyby Lukullus žil střídmým, ukázněným životem a nevěnoval tolik pozornosti výstřelkům soudobé kuchyně, patrně bychom o jeho existenci už vůbec nevěděli. Těžko říct, jak by na tuto křivdu nahlížel on sám. Byl jistě příliš ctižádostivý, než aby dokázal lhostejně spolknout fakt, že přežil toliko jako poživačník, rozkošník a organizátor velkolepých hostin. Ale kdo ví? Nepatří také k velikánům lidé, kteří obohatili naši tabuli pokrmy tak znamenitými, že se kolem nich přehnala století plná válek, revolucí i náboženských bouří, aniž je smetla mezi nepotřebné haraburdí? Změnilo se mnohé. Vzhled stolů i jídelen, vzory ubrusů, jídelní příbory a především společenský původ strávníků. Na faraónově oblíbeném jídle si dnes pochutnává vedoucí z Mototechny a čínského mandarína bez problémů nahradil třeba učení z rukavičkářských závodů. Bez rozpaků mlsáme to, co vzniklo ve světových kuchyních po celá tisíciletí. A přiznejme si, že často za podmínek, které nelze označit jako ideální. Takový čínský kuchař byl ctěn, vážen a řazen mezi dvorskou elitu. Ovšem jen do chvíle, kdy se poprvé spletl. Zkazit jídlo znamenalo prohrát bitvu a za to se samozřejmě platilo. Stačilo, aby kuchař špatně vykostil rybu, a mohl se loučit se životem. Byl okázale a veřejně popraven; k oblíbeným atrakcím toho druhu patřilo stažení z kůže zaživa.
Jiné civilizace si počínaly mírněji, patrně proto, že nedisponovaly takovým množstvím kvalifikovaných odborníků. Nicméně ani sto ran býkovcem nebylo pro římského šéfa kuchyně nějakým obzvláště příjemným zážitkem. Kuchařství patřilo k rizikovým povoláním a jedině skuteční mistři svého oboru sklízeli vavříny, obdiv i úctu labužnických špiček.
Člověk mlsný tedy vítězně kráčel dějinami a jen občas byl na této radostné cestě obtěžován askety, poustevníky a trudnomyslnými jedinci se špatným zažíváním. Ti pochopitelně považovali jídlo za nástroj ďáblům a k hostinám měli postoj krajně negativní. Když například Kalvín stanul v čele Ženevské republiky, skoncoval s mlsounstvím a pestrým jídelníčkem tak radikálně, že se občané nestačili divit. Postavil mimo zákon nejen obžerství, ale chutná jídla vůbec. Jeho pochopové prohledávali domy a slídili nejen po závadné literatuře, nýbrž i po sladkém pečivu, zavařenině nebo jiných boha urážejících pochoutkách. Despotů, živících se nejprostšími pokrmy a označujících tuto pošetilost za největší přednost, či dokonce ctnost, bylo v dějinách více, ale naštěstí se výrazněji a především trvale neprosadili. Ať horlili sebevíc, jejich argumenty se nezdály naslouchajícím davům s dědičnými sklony k mlsnosti přesvědčivé ani atraktivní. Žvýkání kořínků nebo chroustání kobylek inspirovalo k následování jen málokoho. I králové posedlí asketismem se spokojovali s pátečním půstem a přecpanost svých vznešených žaludků kompenzovali raději tím, že pod hermelínem nosili kajícnický žíněný oděv a čas od času se nechali zmrskat metlou.
Mlsota bezpečně pronikala i mezi osoby duchovní, jak o tom hovoří pražská pověst o emauzském čertovi. V emauzském klášteře prý totiž dělal kuchaře sám ďábel, pochopitelně v přestrojení a náležitě maskován, který se vyznamenal tím, že mnichům vystrojoval nádherné, bohaté hostiny. Zbožní mužové nedovedli odolat lákavým a vonícím dobrotám, cpali se málem k prasknutí, usínali nad plnými tabulemi a především se zapomínali modlit. Což byl pochopitelně ďáblům záměr a jenom z toho důvodu se do kláštera vetřel. Kdoví, jak by to všechno dopadlo, kdyby nepravostem nepřišel na kloub sám opat. Jednou, když procházel kolem kuchyně, zaslechl kuchaře, jak se nad přípravou rafinovaných dobrot ďábelsky pochechtává. To svatému muži stačilo, aby pochopil, s kým má tu čest. Popadl krucifix, svěcenou vodu a s modlitbou na rtech vtrhl do kuchyně. Ďábel rázem poznal, že prohrál. Zaúpěl, proměnil se v černého kohouta a otevřeným oknem vyletěl na ulici, aniž požadoval vyplacení služného. Od té doby se v klášteře strava výrazně zhoršila, ale mnichové se opět vrátili k meditacím a modlitbám, takže jejich duše byly zachráněny.
Přijatelnými protějšky asketů byli lidé pohostinní a přející, jako například Vavřinec Toulovec z Třemošné. Tento pán byl nejen sám znamenitým jedlíkem a požitkářem, ale rád viděl, když dobře jedli i jeho přátelé a pochvalovali si jím vystrojené opulentní hostiny. Pořádání hostin, pitek a veselých zábav se stalo hlavní náplní jeho života. Sám král, který se zúčastnil jedné ze slavností, prohlásil, že hodoval u dvorů královských i vévodských, ale tak znamenitě jako u pana Vavřince se ještě nepoměl! Tato slova zněla panu Toulovci v uších jako rajská hudba a při každé příležitosti je svým přátelům opakoval. Až mu jeden z nich řekl: „Cožpak král – to není jediné kritérium! Víš, co se u nás povídá? Kdybys bábu vším nejlepším hostil a to nejlepší jí snášel, přece se jí nezavděčíš!“ Pan Toulovec se rozesmál a prohlásil, že proti úrovni jeho hostiny neřekne křivé slovo ani ta nejmlsnější a nejjedovatější bába v kraji. Aby to dokázal, vystrojil hned příští neděli okázalý hodokvas pro všechny mlsné báby z širokého okolí. Dal si na něm mimořádně záležet a využil všech dosavadních zkušeností. Na tabuli nechybělo nic z toho, co pochválil sám vladař nebo některý ze vznešených velmožů, kteří se pravidelně u Toulovce scházeli. Jídla a pití bylo habaděj, vše v nejrozmanitějších úpravách, a panošové roznášeli vonící pokrmy na stříbrných mísách. Pstruzi, lososi, jeleni i selátka putovali do babích žaludků právě tak jako mnohaposchoďové dorty, orientální cukrovinky a čerstvé ovoce. Na stole stály soudky medoviny, třpytivého vína i sladkých šťáv. Báby se cpaly, mlaskaly, horečně žvýkaly a ještě si stačily krást navzájem z talířů ta nejchutnější sousta. Po nějaké době mezi ně vstoupil Vavřinec Toulovec. „Tak co, ženské?“ spustil bodře. „Byly jste s hostinou spokojeny? Chutnalo vám?“ Zpočátku nikdo neodpověděl. Báby se dívaly jedna na druhou, jako by se navzájem povzbuzovaly, až konečně jedna z nich zlostně vypískla: „Nedostaly jsme oříšky! A v dortech bylo málo mandliček!“
Tehdy pán z Třemošné zrudl hněvem. „Tak to přísloví nelže!“ zasupěl, „ale já vám ukážu!“ A promptně si vymyslel na báby nepříjemný trest. Každou z nich nechal zatlouct do velikého sudu a ten pak poručil spustit dolů z kopce za Třemošnou. Byla to podívaná, na kterou se v kraji dlouho vzpomínalo. Sudy valící se do údolí duněly, báby ječely a nadávaly a do toho všeho štěkali vyděšení psi, kteří se v té podivné situaci nedovedli orientovat. Od té doby byly všechny báby z Třemošné a okolí silně alergické na oříšky a jen zlobně pokukovaly po zámku, v němž pan Vavřinec pořádal hostiny opět už jen pro vznešené návštěvníky.
Ještě hůř než mlsné stařeny doplatil na svou bezmeznou chuť k jídlu otylý kupec Haňka, který chodíval hodovat do Valdštejnské hospody. Jeho oblíbenou pochoutkou byla do zlatova upečená husička; tu dokázal spořádat na posezení. Jednou ovšem vstoupil do hostince žebrák a poprosil kupce o malé sousto. „Proč bych ti měl něco dávat?“ zafuněl kupec. „To si raději sám poručím ještě jednu husu!“ Což také neprodleně učinil. „Bodejž bys pukl, tlusťochu!“ zahučel nenávistně žebrák a vykročil zpátky na ulici. Snad to byla náhoda, ale možná taky ne, jisté však je, že žebrákovo přání se vyplnilo. Kupec Haňka sice zkonzumoval i druhou husu, ale ta byla jeho poslední. Jestli doslova pukl, není z výpovědi docela zřejmé, ale to, že opustil pohostinství nohama napřed, nelze oddiskutovat. Dokonce se tvrdí, že se otylý host zjevoval vždy o půlnoci ve Valdštejnské hospodě coby strašidlo a odprošoval žebráky za tvrdost svého srdce. Z této příhody vyplývá jedno velice závažné poučení. Když už nerespektujeme moudré heslo, které dříve viselo v každé škole: „Jez do polosyta, pij do polopita,“ měli bychom znát alespoň možnosti vlastního zažívacího traktu. Vychutnat dobrou krmi a nacpat se až do nemožnosti pohybu jsou dva zcela rozdílné přístupy k vymoženostem světového kuchařství. První alternativu rozhodně podporujeme a tleskáme jí. Nad druhou udiveně kroutíme hlavou, přestože i ona má své historické kořeny a nemůžeme zamlčet, že systematické přejídání nebylo mnohde pokládáno za obludnou nectnost. Takové strávníky nelze vzít na milost, protože jsou pro náš vkus právě tak nepřijatelní jako asketové. Římané lechtající se v krku pírkem, aby získali v žaludku místo pro nové lahůdky, v nás sotva probudí sebemenší sympatie.
Jestliže člověk mlsný bez větších problémů přežil řadu tisíciletí, je to především proto, že si ve své drtivé většině uchoval smysl pro míru. Jídlo je svůdné a dráždivé, ale nesmí se stát naším pánem. Jestliže člověk vládne nad celou zemí, poslouchají ho zvířata, ptáci i rostliny, nelze přece přistoupit na možnost, že se stane otrokem knedlíků se zelím nebo dršťkové polévky! I když připustíme, že dobře, chutně, ba vybraně jíst je do jisté míry vášeň, není nutné být jí cloumán, nesen nekontrolovanými směry nebo se jí dokonce dobrovolně vydat na milost a nemilost. Člověk mlsný je přece jen i člověkem rozumným, který své vášně dovede krotit a udržet je v patřičných mezích. Když to svede, bude mu odměnou nejen skutečný požitek z dobrého jídla, ale i celkově dobrá kondice, nezdeformovaná postava a především touha zopakovat si to, co nám přineslo nezkalenou rozkoš.
Zdroj: Miroslav Švandrlík, 3x99 specialit sovětské kuchyně, Lidové nakladatelství 1986 (23.7.2020)
