Výstava Mistrovská díla Obrazárny Pražského hradu v Císařské konírně navazuje na stejnojmennou výstavu, kterou Správa Pražského hradu v roce 2020 představila ve slovinské Národní galerii v Lublani. Sestavení výstavy se i v tomto případě ujala mezinárodně uznávaná odbornice na rudolfinské umění paní Eliška Fučíková a rozšířila ji o další obrazy, které z technických nebo prostorových důvodů v Lublani nebyly.
Řada obrazů byla mezitím restaurována, větší prostor Císařské konírny umožnil udělat výstavu podstatně rozsáhlejší. Je zde více než polovina obrazů původně vystavených v Obrazárně Pražského hradu (68 z původních 128 děl). Zárukou kvality a také největším magnetem této výstavy jsou jména jako Hans von Aachen, Bartholomeus Spranger, Joseph Heintz, Joos van Cleve, Peter Paul Rubens, Lucas Cranach, Hans Holbein, Tiziano Vecelio, Paolo Caliari zvaný Veronese, Jacopo Robusti zvaný Tintoretto a mnoho dalších. Do sbírek Pražského hradu se po 220 letech vrátily dva gotické triptychy od Joos van Cleve a Geertgena tot Sint Jans které byly v roce 1797 zapůjčeny Společnosti vlasteneckých přátel umění, na jejíž sbírkách vznikla po roce 1918 Národní galerie.
Počátky Obrazárny Pražského hradu sahají do přelomu 16. a 17. století, do období vlády císaře Svaté říše římské, českého krále a rakouského arcivévody Rudolfa II. Od roku 1583, kdy Rudolf II. požádal české stavy o příspěvek na zvelebení Pražského hradu, došlo nejen k nákupům obrazů a soch po celé Evropě a k vytváření uměleckých děl na zakázku pro tuto sbírku, ale i k dostavbě několika sálů pro jejich vystavení. Prostor byl vybrán, nad již dříve postavenými Konírnami mezi dnešním II. nádvořím a Jelením příkopem a také v budově oddělující dnešní druhé a třetí nádvoří. Největší ze sálů, dnes nazývaný Španělský, byl dostaven v roce 1606. Celá sbírka v roce 1612, kdy Rudolf II. umírá, obsahovala kolem 3000 děl. Během následující Třicetileté války byla část obrazů odvezena do Vídně. Podstatná část se několik dní před koncem války stala kořistí cíleného výpadu švédských vojsk. Ten byl nařízen královnou Kristýnou na popud Jana Amose Komenského, který chtěl uchránit poklady českého království před katolickými Habsburky. Švédové měli konkrétní popis sbírky v podobě císařského inventárního soupisu z roku 1647. Přes 500 obrazů se tak dostalo do Švédských sbírek, kde jsou většinou dodnes
V roce 1649 byl na Pražském hradě pořízen nový inventární seznam, který zahrnoval jen dva obrazy a mnoho prázdných rámů. Protože Pražský hrad měl nadále sloužit Habsburkům jako reprezentativní sídlo, došlo jednak
k zpětnému převozu části obrazů z Vídně, jednak k nákupům dalších obrazů. Ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu je velká část Rudolfovi kunstkomory vystavena v sále, v jehož středu je busta císaře z roku 1603 od císařova dvorního sochaře Adriana de Vries. Jeho 32 bronzových soch ze zahrady Valdštejnského palác ukradli Švédové na konci 30.leté války. Ve Vídni jsou i práce (poháry, číše a misky) Dionýsia Miseroniho, správce pokladnice na Pražském hradě. V roce 1648 švédskému generálu Königsmarkovi vydal klíče od pokladnice, ale většinu artefaktů stihl před lupiči včas ukrýt. Za své postoje a zásluhy byl v roce 1653 povýšen do českého rytířského stavu. Obraz Karla Škréty Podobizna řezače drahokamů Dionysia Miseroniho a jeho rodiny z roku 1653 je ve sbírkách Národní Galerie. Obnovená obrazárna pak nejpozději v roce 1656 obsahovala asi 600 obrazů, a ačkoliv tehdy byla mnohem menší, svou uměleckou hodnotou nezaostávala ani za původní sbírkou, ani za sbírkami vídeňskými. Během 18. století bylo několik obrazů převezeno do Vídně a jiné zase do Prahy, ale Obrazárna jako taková zůstala zachována až do přestavby Pražského hradu za vlády Marie Terezie. Obrazárna jako samostatný prostor byla zrušena v roce 1762. Obrazy nadále nesloužily jako samostatná sbírka ve vyčleněném prostoru, ale pouze jako dekorace královských apartmánů. Velký soubor obrazů byl prodán do Drážďan, ostatní „přebytečné“ obrazy byly prodány v dražbě. Původní prostory určené pro prezentaci Obrazárny Pražského hradu se již od tereziánské přestavby pro tento účel nikdy nevyužily a dodnes slouží jako prostory reprezentační. Po roce 1918 požadovala nově vzniklá Československá republika po Rakousku navrácení odvezených obrazů. Rakouská strana sice tento nárok uznala, ale k navrácení nabídla pouze podřadné obrazy, takže k dohodě nedošlo. Následně byly prostory Pražského hradu nově vyzdobovány obrazy zakoupenými z tzv. Masarykova fondu národní kultury a část starých sbírek byla zapůjčena do Národní galerie. Samostatná obrazárna na Hradě neexistovala. V roce 1961 byla další část obrazů s tehdy „nevhodnou“ náboženskou tématikou předána Státnímu ústavu památkové péče. Tím bylo dokončeno tříštění a redukování původních sbírek. Změna atmosféry v ČSSR v šedesátých letech se pozitivně přičinila o to, že po dlouhém úsilí dochází v letech 1964–1965 k přestavbě původních koníren pod Španělským sálem a vzniká zde nová Obrazárna Pražského hradu. Pod vedením profesora Jaromíra Neumanna, z rozhodnutí tehdejšího prezidenta Antonína Novotného, došlo k obnovení původního záměru císaře Rudolfa II. Expozice, která je sice početně jen zlomkem původních sbírek, ale je významná kvalitou jednotlivých uměleckých děl, se znovu vrátila na Pražský hrad. Poprvé se tak stala bez omezení přístupnou veřejnosti, a navíc se dostala do kontextu jiných evropských galerií a některá její unikátní díla jsou dodnes zapůjčována na výstavy u nás i v zahraničí.
Po roce 1989 dochází k hledání nové tváře Pražského hradu, mnohé prostory, které byly dříve uzavřené, se otvírají návštěvníkům, mnoho věcí se rekonstruuje a mění. Snaha dát Hradu novější, moderní vzhled vedla i k rozhodnutí o proměně Obrazárny Pražského hradu. V letech 1995–1998 byly zásadně technicky rekonstruovány všechny prostory podle moderních norem bezpečnosti a klimatizace. Dále byly podle projektu Bořka Šípka, provedeny úpravy výstavních prostor, nové řešení vchodu a vybavení interiérů sedacím nábytkem. Podařilo se také zakoupit několik obrazů z původní Rudolfovy sbírky. Pro stálou expozici byly vybrány pouze nejvýznamnější kusy historického a moderního malířství. V prostorách Obrazárny byla jednotlivá díla rozmístěna podle příslušnosti k lokálním malířským školám. Vlastní prostor mají také obrazy rudolfinských mistrů a díla ze sbírek císaře Rudolfa II. Autorkou poslední koncepce Obrazárny Pražského hradu je PhDr. Eliška Fučíková, která již v šedesátých letech byla asistentkou profesora Neumanna a podílela se na výzkumech historie sbírek Pražského hradu, včetně srovnávání jednotlivých historických inventářů a dalších dokumentů, které umožňují objasnit vývoj těchto sbírek od 16. století po dnešek. Mezinárodního ocenění dostala sbírka této nové Obrazárny v roce 2001, kdy byla jako celek vystavena v Maastrichtu.
Prohlídka výstavy
Kolekce evropského malířství zahrnuje díla starých mistrů německé a nizozemské renesance, italské renesance a manýrismu i umělců středoevropského a holandského baroka. Nejznámější osobností mezi umělci ve službách Rudolfa II byl Bartholomeus Spranger, je v obrazárně zastoupen nejpočetněji. Císařovým oblíbencem byl Hans von Aachen, většina jeho obrazů je dnes ve Vídni. Na výstavě je portrét umělcovy dcery. Z nizozemského malířství 16. st. se zachránil před Švédy obraz Poslední soud od J. Heintze st. Obraz Krajina s vodním mlýnem P. Stevense byl odvezen do Vídně a vrátil se do Prahy na konci 19. st. Zajímavý je obraz malovaný na dřevěné desce jejíž povrch je pokryt hustými svislými hřbítky. Při pohledu z jedné strany je vidět portrét Rudolfa II a z druhé strany portrét Ferdinanda I a Maxmiliána II. Autorem neobvyklé malířské techniky je Pavel Rog. Obraz sv. Kateřiny od vlámského malíře Q. Massyse je vzácným dokladem t. zv. tüchlein malby klihovou temperou přímo na plátno bez podkladu. Většina obrazů malovaných touto technikou byla nenávratně poškozena přemalováním olejovými barvami. Rozměrné plátno Shromáždění Bohů namaloval P.P.Rubens v roce 1602, kdy působil v Mantově. Malíř zde patrně přišel do kontaktu se členy císařského dvora, a tak mohla být jeho díla zaslána císaři do Prahy. Původní Rudolfova sbírka měla významný soubor německého malířství, zejména Dürrera. V obnovené sbírce po třicetileté válce zůstala pouze poškozená Růžencová slavnost a na sedm kusů rozřezaný Cranachův oltář. Nejpočetnějším souborem v Rudolfově sbírce bylo italské malířství. Nejvzácnější díla opustila obrazárnu odvozem do Vídně nebo je uloupili Švédové. Tak zmizela Leonardova Dáma s hranostajem, obrazy Raffaelovy, Tizianovy, Giorgionovy a další. Zůstala Tizianova Toaleta mladé ženy, v r. 1965 se tato renesanční kráska objevila i na známce. Obraz je stále považován za malířův originál, dnes se odborníci přiklánějí k tomu, že jde o dílenskou verzi. Některé obrazy naštěstí zůstaly, např.: Veronesův portrét zlatníka Jakuba Königa a Klanění pastýřů, Tintorettovo Bičování Krista. Z početné kolekce děl rodiny Bassanů většinou odvezených do Vídně zůstalo v Praze Září od Leandra Bassana. Italské malíře 16.st. představuje Paris Bordone s Portrétem hudebníka. Z barokních malířů je zastoupen Guido Reni obrazem Kentaur Nessos unáší najádu Deianeiru, Domenico Fetti Podobenstvím o rozsévači koukolu a florenťan F. Furini s obrazem Judita s mečem. Významnými představiteli neapolského malířství vedut byli Codazziové, na výstavě je Titův oblouk a Farneské zahrady.
Jak vypadala hradní obrazárna
Obrazy zaplňovaly 6 sálů. V prvním byla díla rudolfinských umělců. Ve druhém obrazy získané po smrti císaře Třetí místnost byla někdejší Ferdinandova konírna s italskými obrazy 16. a 17. století. Čtvrtou místností o patro výš byla Rudolfova konírna, později nazývaná Rudolfova galerie. Zde byly soustředěny nejvýznamnější obrazy – Tizian, Rubens, Veronese, Tintoretto. Do páté místnosti byly soustředěny obrazy německé, vlámské a českého baroka – Brandl, Kupecký. V šesté místnosti byly fotografie a dokumenty přibližující historii sbírky, restaurátorství.
Současnost