Projev předsedy bavorské vlády Franze Josefa Strausse dne 8. 9. 1980 v Mnichově
Jako předseda vlády této země Vás co nejsrdečněji vítám v bavorské metropoli, v Mnichově. Naplňuje mne radostí a my všichni to pociťujeme jako čest, že dnes se zahajuje v areálu olympijských her z roku 1972 jedna z nejvýznamnějších světových konferencí. Světová energetická konference již jednou zasedala na německé půdě. Bylo to přesně před půl stoletím v Berlíně, hlavním městě tenkrát ještě nerozdělného Německa. Dnes se nacházíte ve městě, které je mnohými, kteří mají Bavorsko rádi a Mnichov ctí, označováno za tajné hlavní město Německa.
Vyslovuji přání, abyste se proto, kromě mnohostranného rámcového programu, který byl zde pro Vás sestaven, dali získat kouzlem tohoto města, půvabem této země, bavorskou kulturou a způsobem života.
Doufám, že se dovíte a zažijete
- jaké Bavorsko je a jací jsou Bavoráci,
- že „savoir virre“ se po bavorsku řekne „žít a nechat žít“ a
- co znamená příslovečné „Liberalitas Bavariae“
také ještě v moderním průmyslovém státě Bavorsku.
V posledních padesáti letech se problémy, jimiž se má dnešní Světová energetická konference zabývat, ani nezmenšily ani jich není méně. Naopak. Tato Světová energetická konference se setkává proto na počátku osmdesátých let – třetího obzvláště kritického desetiletí tohoto století – s mimořádnou pozorností odborného světa, avšak rovněž širokého publika.
Pod heslem tohoto zasedání „Energie pro náš svět“ se skrývá ohromná politická výbušnina. Zatím co se dosavadní konference zabývaly s věcnou vědeckostí technickými otázkami otvírek ložisek, logikou dopravy energie a mnohotvárnými možnostmi používání energie, jde dnes rovněž a velmi podstatně o to, aby byla rozumně a uváženě připravována politická rozhodnutí, která by dbala o to, aby
- závody v získávání zdrojů ropy a ložisek surovin,
- jejich rozvážné využívání,
- problémy jejich rozdělování,
- přizpůsobení se změněným strukturám,
- zhoubné účinky stoupajících cen energie na země třetího a čtvrtého světa,
- přerozdělení ohromných příjmových zdrojů a relativní ochuzování průmyslových států politikou zemí OPEC
nevedly k válečným střetům, nepřinášely smrt a zkázu, ale aby byly řešeny mírovými prostředky cestou dohody a rozumu, vzájemného respektování důležitých životních zájmů.
Dovolte mi, abych vyzvedl některé z těchto právě uvedených okruhu problémů, aniž bych tím chtěl snížit význam jiných aspektů nebo přehlédnout jejich vzájemnou vazbu.
- Nepodaří-li se zaopatřit si energii v dostatečném množství a za přijatelné ceny,
- a nepodaří-li se uvést podíl jednotlivých druhů energie v zásobování energetickými zdroji do vyvážené rovnováhy,
- nepodaří-li se nám uplatnit uhlí v zesílené míře jako nositele energie, ale především jako zušlechtěnou alternativní surovinu pro výrobu minerálních olejů a zemního plynu,
- nepodaří-li se dále snížit prováděním politiky „pryč od ropy“ v malých krocích, ale přesto zřetelně podíl ropy, aby pomocí ropy nemohla být prosazována mocenská politika,
- nepodaří-li se nám rozvinout jadernou energii jako zdroj energie a používat ji zejména jako levné teplo pro technologické procesy (také využitím vysokoteplotního thoriového reaktoru a rychlého množivého reaktoru),
pak budeme postaveni, protože již v několika málo letech bude schodek energie tak velký, že nedostatek nebude moci být regulován prostřednictvím ceny a již vůbec ne byrokratickým přidělováním, před alternativní problém:
- buď bude vedena o zdroje ropy a ložiska surovin podvratnými prostředky nebo otevřeným střetem válka a silnější si vezme, co potřebuje,
- nebo se všichni pokusíme žít v nedostatku a společně zažijeme, že se zhroutí vnitrostátní řády a že zaniknou v revoluci nespokojenosti.
Musí být poznána souvislost mezi zásobováním energií v dostatečném množství a za přijatelných cen a hospodářskou silou, materiálním blahobytem širokých vrstev obyvatelstva a politickou stabilitou v demokratických průmyslových masových společnostech.
Nejmenší zájem na snižování hospodářské síly a na s tím spojené politické a sociální destabilizaci těchto průmyslových společností mohou mít země třetí a čtvrtého světa.
Bylo by osudné považovat současný přebytek v těžbě států OPEC a s tím spojené momentální uvolnění napětí na trzích za konec hrozby po druhém ropném cenovém šoku. Ve skutečnosti jde jen o chvíli oddechu.
Současná převažující nabídka, pokles cen na ropném trhu a plné sklady jsou pouze reakcí na druhou cenovou vlnu ropy z roku 1979.
Tři fakta vysvětlují toto ochabnutí:
- Vysoký stav zásob vzhledem k očekávání další, třetí cenové vlny ropy a obavy z politicky motivovaných přerušení dodávek.
- Šetrnost vynucená cenou u jednotlivců jakož i u národních hospodářství sužovaných nedostatkem deviz.
- Pokles spotřeby způsobený slabým růstem světového hospodářství, které směřuje k recesi.
Nejpozději v době, kdy bude bojováno s následky počínající recese několikamiliardovým konjunkturním programem, který by měl vyvolat nové poptávky, stane se nedostatek energie za přijatelné ceny a v dostatečném množství bolestivě zřetelný. Výroba, která vytváří pracovní příležitosti, potřebuje energii, která musí být placena stále dráže. V roce 1973 dovezlo devět států EHS 573 milionů tun ropy a musely za to zaplatit 25 mld. DM. V roce 1979 dovezly tyto státy EHS pouze 475 mil. tun ropy, avšak zaplatily za to již 125 mld. DM a v roce 1980 budou muset zaplatit za stejné množství dokonce 193 mld. DM. Samotná Spolková republika Německa potřebovala v uplynulém roce téměř 150 mil. tun ropy a musela za to vydat téměř 50 mld. DM. V roce 1973 zaplatila Spolková republika za zhruba stejné množství pouze 15 mld. DM. V roce 1980 to má být asi 70 – 80 mld. DM. Dovoz zemního plynu stál v roce 1979 asi 6 mld. DM a byl dokonce o zhruba 650 % dražší než v roce 1973. To znamená – a to neplatí pouze pro náš stát, ale pro všechny státy, které si nemohou zabezpečit zásobování energií ve vlastní zemi – že musíme drasticky snížit svou závislost na dovozu a nesmíme přitom ztrácet čas.
Zastávám názor – abych zůstal u příkladu Spolkové republiky – že jsme co do množství již dnes dosáhli svého cíle v úsporách, pokud bychom nechtěli se zříci hospodářského růstu, který jedině vytváří pracovní příležitosti a který jedině zabezpečuje sociální strukturu. Technické možnosti využívat ještě lépe vloženou energii jsme jistě plně nevyčerpali. Avšak zde ještě existující možnosti – bez ohledu na jejich nákladovou stránku – netvoří určitě žádné nosné, trvalé a růstové rezervy pro národní hospodářství jako celek. Rovněž výzkumné práce – i když budou dále intenzifikovány – které mají umožnit přeměnu biomasy na energii, využívání větrné a sluneční energie ve velkém rozsahu, nebudou schopny ani přibližně pokrýt předpokládanou potřebu v letech osmdesátých a devadesátých. Všechny průmyslové státy, kromě několika výjimek tzv. samozásobitelů, budou se muset, alespoň pro období strukturálních změn, tj. pro léta osmdesátá a devadesátá, jasně vyslovit pro jadernou energii. Avšak vyslovit pouhé ano ještě nestačí. Stále delší a komplikovanější plánovací příprava, rozsáhlá potřeba finančních prostředků, oprávněné požadavky na soustavné zlepšování technické bezpečnosti, otázky odstraňování odpadu a přepracování, vyhledávání lokalit a přesvědčování občana, že bylo učiněno vše pro jeho bezpečnost, vyžadují trpělivost a mnoho času.
Postavení nových dolů v hornictví vyžaduje 10 let a více. Nová ložiska zemního plynu a ropy vyžadují do uvedení do provozu dobu nejméně 8 -10 let, uhelné elektrárny 4 -5 let a jaderné elektrárny 8 -10 let. Průtahy ve schvalovacím řízení a technologická rizika nejsou přitom zahrnuta.
Některé státy zde promarnily drahocenný čas – nebudu se zabývat důvody toho – a jak se mi zdá, již nyní ztratily i kontakt. Komisař EHS Guido Brunner vypočítal minimální potřebu nových jaderných elektráren v rámci EHS: aby byla snížena závislost na ropě, je třeba podle jeho názoru nově postavit do roku 1990 minimálně 14 velkých jaderných elektráren a 25 velkých černouhelných elektráren.
Již dnes víme, že je neleze všechny postavit, jelikož výstavba uhelných elektráren naráží na nedostatek levného uhlí a na neúnosně vysoké zatížení životního prostředí v oblastech jejich soustředění a výstavba jaderných elektráren na odpor takových sil, které využívají diskuse o jaderné energetice pro svou agitaci zaměřenou na změnu systému. Jedno je jisté, že ty státy, které jsou vnitropoliticky prozíravé, mají sílu, odvahu a schopnost prosazovat, aby již dnes vsadily na jadernou energii, se stanou zítra významnými obchodními a průmyslovými národy. Tak jak politika cen ropy a jejího množství zvrátila rovnováhu platebních bilancí tohoto světa, to znamená, že učinila rozvojové země ještě chudšími, západní průmyslové země relativně chudšími a země OPEC bohatšími než kdy jindy, tak zvrátí selhání či úspěch v politice využívání jaderné energie přímo revolučním způsobem pořadí průmyslových a obchodních národů, vytvoří nové závislosti a nová mocenská centra.
Závěry setkání na nejvyšší úrovni v Benátkách – šestého setkání hlav států a vlád sedmi velkých průmyslových států, USA, Kanady, Japonska, Velké Británie, Francie, Itálie a Spolkové republiky Německa – se vybíjejí, obdobně jako pět předcházejících vrcholných setkání hospodářského světa, v deklaracích úmyslů, které nejsou bohužel následovány činy. V roce 1979 bylo dohodnuto v Tokiu, že spotřeba ropy bude přiškrcena a že bude zmražena na úrovni roku 1978. Výsledek: kromě USA zvýšily všechny státy vedoucí špičky opět podstatně svou spotřebu ropy. Přesně stejné to bylo s tehdejším celosvětovým bojem proti inflaci. Ve všech zemích se tempo inflace podstatně zvýšilo. V USA se vyšplhalo na 15 %, ve Velké Británii dokonce na 20 %.
V Benátkách si stanovili ještě ctižádostivější cíl: do roku 1990 se má podíl ropy na zdrojích energie snížit z dnešních 50 % na 40 %. Má-li však být do roku 1990 dosaženo tohoto cíle a podíl ropy klesnout na 40 %, pak přesto nebudou průmyslové země spotřebovávat co do množství ani o kapku méně než dnes. Vyjádřeno jinak: celkový rozvoj národních ekonomik mezi lety 1980 a 1990 – asi 3 % v ročním průměru – by musel být zabezpečen nasazením jiných druhů energie, kdyby se závěry z Benátek měly proměnit v činy. Jasně řečeno to znamená: i když klesne podíl ropy v zásobování energií západních průmyslových zemí,
- budou i do roku 1990 přetrvávat dnes známé problémy s množstvím a cenou,
- závislost zemí dovážejících ropu se tedy nesníží,
- výkonové bilance národních ekonomik se sotva podstatně zlepší,
- nebudeme ani v blízké budoucnosti ušetřeni hospodářských krizí, jelikož bude zachován stejný rozsah závislosti na dovozu ropy ze známých rizikových oblastí.
Politikou „pryč od ropy“ dosáhneme krátkodobě těchto tří výsledků:
- Totální výpadky dodávek bude možno jednodušeji překlenout při vyvážené paletě zásobování,
- politický prostor pro jednání se tím poněkud rozšíří a zlepší a
- s ropou pak již nebude muset být spojována také otázka naší bezpečnosti, naší svobody a našeho přežití.
Zápolení o ropu, o ropná ložiska a zásoby nebude již probíhat jenom podle pravidel hry burzy a trhu. Obchod s ropou se stal pevnou součástí politiky, která udržuje Východ a Západ, Sever a Jih v napětí, a která se, doufejme, nevymkne kontrole.
První ropný šok, který postihl země OECD ještě zcela neočekávaně, který zastavil v roce 1974 jejich národohospodářský růst a vedl v roce 1975 ke skutečné recesi, který vyhnal inflaci v některých zemích vysoko přes 10 % a který způsobil dodnes trvající nezaměstnanost, nebyl, nehledě na několik výjimek v dílčích oblastech, pro průmyslové země dostatečně poučný. Západní průmyslové země se pouze dokázaly sjednotit na zřízení organizace IEA (Mezinárodní energetická agentura) v Paříži. Jakkoliv může být takováto instituce důležitá v případě krize, není zřízení IEA skutečným krokem vpřed, který by mohl zabezpečit zásobování energií v dostatečném množství za přijatelné ceny až do roku 2000.
Průmyslové země stanovily směrnice pro udržování výše zásob, pro jejich střežení a pro jejich dodržování. Jsou to opatření, která ve vážném případě mohou zmírňovat dopady ropného bojkotu a zvládat akutní nedostatek, avšak nemohou zvládnout budoucnost.
Tak jako dříve zůstává nevyřešen úkol
- změnit postupně strukturu zásobování energií tak, aby ztratila svoje zatížení ropou,
- odbourat jednostranné závislosti tak, aby se snížila možnost našeho vydírání a
- prozkoumat a odkrýt alternativní zdroje energie v takovém rozsahu, abychom se v budoucnu nemuseli potácet z jedné zásobovací krize do druhé, ale abychom byli opět schopni rozhodovat a jednat.
Od té Světové energetické konference očekáváme všichni, po tom co cíle byly formulovány v Tokiu a Benátkách, že bude nyní konečně vypracována strategie k jejich realizaci a že pro to bude především dosažen potřebný souhlas. Dále očekáváme, že země těžící ropu a zvyšující její cenu, plně převezmou svůj podíl při překonávání bídy ve čtvrtém světě, která se zhoršila v posledních měsících v neposlední řadě i cenovou politikou ropy. Musí dojít k dělbě práce při této tak často požadované zesílené rozvojové pomoci. To lze vyjádřit velmi stručnou formulací: know-how z průmyslových států a kapitál ze států OPEC. Je to jednoduchý účet: Schodkové bilance všech průmyslových států od roku 1979, které se budou ještě zhoršovat, neponechávají dostatek finančního prostoru pro dohodnutí zvýšení veřejné rozvojové pomoci minimálně na 0,7 % společenského produktu, jak je drasticky požadováno zeměmi čtvrtého světa.
Samotný argument, že průměrná návratná kvóta činí 70 % a že tím vytváří pracovní příležitosti v zemích poskytujících pomoc, nepohne vládami s prázdnými pokladnami, aby poskytovaly ještě vyšší rozvojovou pomoc. Celkově se prostor pro internacionální nákladné angažování podstatně zúžil.
Současné bilanční problémy průmyslových států nelze rovněž natrvalo řešit tak zvaným vnějším zadlužením. Zpětné použití ropných miliard formou úvěru je vlastně pouhým technicko-účetním manévrem, který problémy neřeší, nýbrž pouze odsouvá a pak je kumuluje až do jejich neřešitelnosti. Šance pro průmyslové země spočívá pouze v tom, aby při využití svých inovačních schopností a při využití svých vysokých technických znalostí udržely svůj náskok v exportu, případně získaly znovu svůj náskok v technice, aby hledaly formy celosvětové dělby práce a aby připustily propojení kapitálu a podílu, a aby především také prováděly investice v zahraničí, pokud tam je zajištěna politická stabilita. Bylo by přímo sebevraždou, kdybychom místo hledání soutěže na exportních trzích se omezovali na vnitřní trh a chtěli se chránit protekcionistickými dovozními omezeními. Co platí pro mezinárodní obchod, platí též pro energetickou politiku, totiž: překonané struktury nesmí být chráněny státní reglementací, byrokratickým dozorem a trestními opatřeními a nesmí být udržovány při životě státní finanční pomocí a subvencemi. První ropná krize byla překonána téměř bezbolestně v těch státech, v nichž se nabídka a poptávka vyrovnaly prostřednictvím ceny. Mezitím bylo přece dostatečně často prokázáno, že zespolečenštění a zestátnění dobývání energetických zdrojů a aparátů pro jejich rozdělování ještě více zatěžuje stát a tím jen ztěžuje zásobování společnosti. Často opovrhované tržní hospodářství, především ve formě sociálního tržního hospodářství, prokázalo právě v případě krize svou výkonnost, svou systémovou převahu a kromě toho schopnost jemné sociální regulace. Osvojte si tyto poznatky, budete-li v příštím týdnu hledat možnosti, jak lze zvládnout úzká místa v zásobování v osmdesátých letech, jak lze uklidnit cenové vlny a jak lze zabezpečit minimální hospodářský růst.
Přeji Vám, abyste při nastávajících poradách a při realizaci závěrů této Světové energetické konference prokázali potřebnou vytrvalost a energii, abychom my všichni zvládli těžká léta, která leží před námi.
Zdroj: 11. Světová energetická konference v Mnichově, 8. – 12. 9. 1980