Mýdlo

Je pravděpodobně původem z Východu, kde se připravovalo z tuku a popelu od pradávna. Bylo však jen jedním z těchto čisticích prostředků: alkalií (získaných z popelu jistých rostlin) soli, medu, moučky z bobů, otrub, valchářské hlinky, kvasu ječmenného, pemzy, žluči, shnilé moči. Shnilou močí se pralo převážně prádlo v Římě. Obličej si v Římě umývali valchářskou hlinkou. V době císařství poznali Římané mýdlo – sapo – od Galů a Germánů, ale užívali ho, jako oni, jen k pomádování vlasů. O mýdlu jako prostředku čisticím se zmiňuje po prvé až ve 2. století po Kr. Galenos. Ve středověku bylo v Evropě proslaveno mýdlo marseilleské (od 9. století), později (od 14. století) mýdlo benátské a mýdla španělská. Nejvíce mýdla se spotřebovalo k umývání; na praní se užívalo téměř do počátku 19. století ponejvíce louhu z dřevěného popelu. Technické pokroky v mydlářství byly do poloviny 18. století pranepatrné. Až r. 1741 objevil Geoffroy vysolování kuchyňskou solí, takže se získalo mýdlo tvrdé, proti dřívějšímu mazlavému; v 2. polovině 18. století vyzkoumal franc. chemik Chaptal podstatu zmydelňování. Tím byly položeny základy k výrobě mýdla technicky dokonalejší, přispěla k tomu také levnější výroba sody ve velkém.