Mzdy v eurech jsou nesmysl. Buď je mějme v koruně, nebo přijměme euro

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank

Okruh českých zaměstnanců, kteří mohou dostávat výplatu v eurech, se od příštího roku rozšíří. Kromě těch, kteří pracují v zahraničí, ji nově budou moci inkasovat třeba pendleři nebo ti, co mají v zahraničí rodinu. Stále tedy půjde o zanedbatelný zlomek celkového počtu českých zaměstnanců, z makroekonomického hlediska nevýznamný. Ministerstvo průmyslu a obchodu si však pohrává s myšlenkou rozšířit možnost eurové výplaty na všechny zaměstnance. A to už by makroekonomický dopad snadno mít mohlo. A ne příznivý.

Pokud by výplaty v eurech využila jakkoli kritičtější masa zaměstnavatelů, podpoří to euroizaci tuzemské ekonomiky. V uplynulých letech narůstal podíl úvěrů, které si tuzemské firmy a podniky braly v eurech. Jednalo se o logické vyústění stavu, kdy úrokové sazby v eurozóně byly v nebývalém rozsahu nižší než ty v Česku. S vyhlíženým přivřením nůžek mezi úročením korunových aktiv a těch eurových může dojít k opětovnému nárůstu podílu úvěrů v českých korunách. Tato forma euroizace by pak byla do značné míry jen přechodného rázu. Jakmile však zaměstnavatel začne jednou vyplácet mzdu v eurech, jde o trvalou záležitost. Trvalá euroizace by trvale oslabovala účinnost měnové politiky České národní banky.

Co by to znamenalo v praxi? Pokud by opět mimořádně sílily inflační tlaky, jako v uplynulých letech, slabší účinnost měnové politiky ČNB znamená, že zkrocení inflace si může vyžádat delší čas. Lidem v Česku by se tak úspory znehodnotily výrazněji, než pokud bude měnová politika ČNB účinnější. Zároveň ale Česko tedy stále nebude členem eurozóny. Takže se ocitne v situaci, kdy nebude těžit ani z výhody koruny, ani z výhody eura. Bude čelit vleklejší inflaci, než pokud by jeho korunová ekonomika nebyla tolik euroizována, a zároveň přitom třeba bude muset čelit vyšším úrokovým sazbám – například na státním dluhu –, než pokud by plně přešlo na euro.

Dánové dobře vědí, proč legislativně vyžadují výplatu v dánských korunách, ačkoli pohyb kursu dánské koruny a měnová politika jejich centrální banky jsou s děním na euru, resp. v eurozóně svázány těsněji, než je tomu v případě české koruny a Česka. Ostatně, Dánsko je členem mechanismu fixování kursu k euru ERM II (ač má z eura vyjednánu trvalou výjimku), v němž Česko ještě ani není. A přesto tedy Dánové plošně výplaty v eurech neumožňují.

Ti čeští politici, kteří chtějí plošně umožnit výplatu v eurech, jednají alibisticky – na rozdíl od svých dánských kolegů. Bojí se rázněji hájit přijetí eura, neboť si nechtějí popuzovat tu valnou většinu české veřejnosti, jež si přijetí eura nepřeje. Takže to zkouší „přes firmy“. Doufají, že ty prostřednictvím popsané trvalé euroizace de facto přijmou euro za ně a oni pak už jen vše formálně stvrdí. Jenže daní za toto mezidobí, které nemusí být krátké, bude to, že česká ekonomika nebude mít funkční měnovou politiku. Měnová politika ČNB totiž bude oslabována popsanou euroizací, přičemž měnová politika Evropské centrální banky v tuzemsku nebude plně uplatnitelná, jelikož Česko stále eurem platit nebude. Ocitneme se ve stavu, jakémsi „limbu“, kdy nebudeme v eurozóně, leč naše vlastní měnová politika – stěžejní výhoda setrvávání mimo eurozónu – bude zásadně oslabována.

Alibismus politiků by tak zplodil polovičaté řešení, jež je horší než platit naplno eurem, tedy coby řádný člen eurozóny, a jež je zároveň horší než platit naplno korunou, tedy bez pokročilé euroizace tuzemské ekonomiky.  Půjde o podobně nešťastně polovičaté řešení, jako je vstup do ERM II bez závazku přijmout euro (nebo vyjednání trvalé výjimky na dánský způsob), které někteří čeští politici rovněž navrhují. Vymýšlíme kulaté čtverce.

Navíc, výhodou přijetí eura, jak jeho zastánci často argumentují, má být větší transparentnost a porovnatelnost cen a mezd, u nás a v zahraničí. Jestliže by ale část českých zaměstnanců byla placena v eurech a část nadále v korunách, transparentnost, ani porovnatelnost to nezlepší, naopak. Se systémem mezd dvojích měn může být navíc spjat nárůst administrativní zátěže nebe nákladnost jejich státního a statistického sledování.

Systém dvojích měn navíc neobstojí ani z hlediska ekonomické teorie. Klasicky liberální ekonomové typu Friedricha Augusta von Hayeka, laureáta Nobelovy ceny, sice volali po systému více měn, v němž si zaměstnanec a zaměstnavatel – či jakékoli jiné strany toho nebo onoho kontraktu – budou moci svobodně zvolit měnu, v níž kontrakt uzavřou. Hayek ale horoval pro „volný mezinárodní trh s měnami“. Ten by znamenal, v kontextu naší debaty, že český zaměstnanec by klidně mohl být vyplácen třeba i v americkém dolaru, britské libře, švýcarském franku, ba dokonce ve zlatě. A možná i v bitcoinu, který ovšem za Hayekova života – zemřel roku 1992 – ještě neexistoval.

Soutěž mezi měnami a aktivy – ale ne pouze dvěma, nýbrž mnoha a mnoha – podle Hayeka povede k tomu, že státy budou nakonec usilovat o to, aby měly zdravou, inflačně neznehodnocovanou měnu, o niž bude na onom mezinárodním volném trhu zájem. Hayek preferoval úplné osvobození peněz před vytvořením měnové unie, jež by vyžadovala mezinárodní monetární autoritu, jakou je dnes ECB. Zašel až tak daleko, že ve svém ideálním světě v podstatě odmítal měnovou politiku jako takovou.

Zkrátka a dobře, Hayekova idea paralelních měn nemá vlastně nic společného se situací, v níž by se mělo poněkud svérázně ocitnout Česko, kdy si bude volit mezi dvěma měnovými politikami, z nichž ani jedna nebude moci plně reflektovat jeho potřeby. Protože ČNB bude oslabovat trvalá a výrazná euroizace, přičemž měnová politika ECB v Česku efektivní být moci také nebude, i kdyby chtěla, neb Česko prostě nebude členem eurozóny.

Buď tedy vstupme do eurozóny přímočaře, naplno, bez oklik polovičatosti, nebo setrvejme se vším všudy při koruně a jejích výhodách.

Ceny pohonných hmot v Česku dále klesají

 Díky sílící koruně a postoji americké centrální banky, které „ruší“ dopad opětovně rostoucího napětí na Blízkém východě

Pohonné hmoty v Česku dále zlevňují, byť tempo zlevňování zpomaluje. Průměrná cena benzinu klesla za poslední týden o 32 haléřů na 38,77 koruny za litr. Výrazněji, o 37 haléřů na litr, zlevnila nafta. Litr dieselu v současnosti stojí v průměru 36,87 Kč/l, což je nejméně od letošního ledna.

V příštích sedmi dnech pohonné hmoty dále zlevní, opět o něco pomaleji, v rozsahu kolem 15 haléřů na litr v případě benzinu a 20 haléřů v případě nafty. Důvodem je pokračující poměrně nízká cena ropy Brent na světových trzích – nízká v porovnání zejména s dubnovými úrovněmi – a také poměrně výrazné květnové zpevnění koruny vůči americkému dolaru, v němž se ropa obchoduje.

Poměrně nízká je také cena velkoobchodně prodávaných paliv na komoditní burze v Rotterdamu. Například velkoobchodní cena nafty je nyní v přepočtu do koruny prakticky nejnižší od začátku letoška.

Cena ropy Brent by se měla nadále držet na stabilizované, poměrně nízké úrovni mírně nad úrovní 80 dolarů za barel. Její stabilní vývoj je výslednicí působení dvou zásadních protichůdných tlaků, které se vzájemně „ruší“.

Prvním je napětí na Blízkém východě, které tlačí cenu ropy vzhůru. Pokračují totiž útoky jemenských povstalců na obchodní plavidla v Rudém moři, přičemž Izrael navíc nyní upozorňuje, že do konce letoška nebude schopen porazit teroristické hnutí Hamás.

Druhým tlakem je pak ten na pokles cen ropy. Nadále se totiž upevňuje obava trhů, že americká centrální banka bude postupovat se snižováním svých základních úrokových sazeb mnohem pomaleji, než se ještě nedávno čekalo. Bude tak trvat déle, než poptávka po ropě bude moc výrazněji oživit.

Kartel OPEC a jeho spojenci zasedají o víkendu, ovšem v základním scénáři nelze čekat nějaké zásadní překvapení. Pokud by však delegáti překvapili, cena ropy by citelněji stoupla, v důsledku dalších škrtů v těžbě. V takovém případě by se ještě v první polovině června cena pohonných hmot v ČR stabilizovala, případně by došlo na jejich mírné zdražení. (31.5.2024)