V ústavě pro záchranu sebevrahů na Walker-Street 129, jejž tam zřídila Armáda Spásy, otevřely se dveře a jimi vstoupil muž. Jeho pronikavé oči přelétly místnost a utkvěly na mužíčku, který vyskočil od psacího stolu a zamířil k příchozímu.
„Jsem Atkinson, major Armády Spásy a ředitel tohoto ústavu. Těší mne, že jste se na nás obrátil. Naše úspěchy jsou ojedinělé. Vy máte již číslo 6123. Doufám, že budete spokojen.“
Oslovený cizinec naslouchal přívalu slov s resignovaným klidem.
„Jsem G. O. Burton a přicházím…“
„Víme, víme, proč přicházíte. Nemusíte ani říkati. Jest to náš hlavní princip, že nenecháme nikoho se zabývati svou záležitostí. Dlouholetá praxe nám umožňuje uhodnouti všechno, co každého člověka trápí. Tuším váš případ, ba mohu říci, znám jej, znám dokonale. Jste na omylu, pane, na hrozném omylu. Ona dívka nezaslouží si, abyste si celou věc bral tolik k srdci.“
„Ale dovolte…“
„Ne, nemohu, drahý příteli, nic dovoliti. Informace, jež jsme o oné ženštině obdrželi, jsou hrozné. Vy jste byl pouhou hříčkou v jejích rukou. Vy jste byl pouhý nástroj, sloužící jejím hamižným cílům. Vy jste měl býti uvržen do zločinu, a až by trestající ruka spravedlnosti vás dopadla, ujela by pravá vinnice s vaším nejlepším přítelem, kterého mimo to podváděla se starým, plešatým továrníkem, jemuž taky svedla syna. Vidíte, mladý muži, můžete a musíte býti rád, že jste vyvázl ze spárů takového netvora. Zahoďte revolver a hlavu hezky vzhůru, my vás ze všeho vyléčíme.“
„Ale dovolte, majore, nejsem žádný zamilovaný mladík. Příčina, proč přicházím, jest zcela jiná…“
„Ach, chápu úplně, jedná se o malou manželskou nevěru, totiž spíše zdání, pouhé zdání nevěry.“
„Prosím vás…“
„Nic neproste. Obviniti svou legitimní, milující ženu na základě pouhého podezření, pouhého klepu, ano, pane, mizerného klepu – to není jednání hodné muže. A pokud vím o vašem případu, jest vaše paní velmi rozšafná. Zahoďte revolver a hlavu vzhůru!“
Pan Burton učinil zoufalý posuněk.
„Vždyť já nemám žádné ženy! Jsem svobodný…“
Pan Aktinson se chytrácky usmál.
„Vždyť jsem to tušil, že to nebude tak zlé. Taková malá defraudace, jakou jste vy spáchal, nemůže nikomu zkaziti život. Opatříme vám výnosné místo a vy budete moci po částech škodu nahraditi. Zahoďte revolver a hlavu hezky vzhůru, my vás z toho…“
„Ale u všech ďasů, nechte mne mluvit. Nejsem ani nešťastně zamilovaný, ani mne nepodvádí žena, ani jsem nikomu nic neukradl. Jsem prostě Američan…“
„Američan, pane? A proč pak jste to hned neřekl? Ale nic nevadí. Znám ty věci dokonale. Bursa, milý pane, je ošemetná věc
a dílo ďáblovo; měl jste se jí varovati. Ale když už jste prohrál celé své jmění, nic nevadí – máte přece dvě zdravé ruce
a mozek a s tím už možno u nás založiti existenci. Zahoďte revolver a hlavu hezky vzhůru, my vás již z toho vyléčí…“
„Ke všem kozlům, já mám peněz, že nevím kam s nimi…“
„Pane Burtone, amerických milionářů měli jsme tu již skoro celou kopu. Znám to důkladně, ani mi nemusíte nic vysvětlovat. Peníze nemají požehnání, protože nevíte, jak s nimi naložiti. Při všem bohatství je jenom ohromná nuda, že ano, vy jste otrokem svých peněz. Žaludek zkažený, špatné trávení – měl jsem těch případů spousty. Nu, tady je recept: ještě dnes se seberete a půjdete rybařit, ano, pane, rybařit v prosté rybářské lodici, sám veslovat, dvě hodiny tam, dvě zpět, hodně slunce, vzduchu, vody a máte po nudě. A co se vašich peněz týče,“ tu pan Aktinson sklopil cudně oči, „učiníme, co bude v naší moci. Vystavte nám čeky postupně na celé své jmění, a my jich užijeme k účelům naší znamenité Armády Spásy. Zahoďte tudíž revolver a hlavu hezky vzhůru, my vás již z toho vyléčíme!“
Pan Burton sklesl do křesla a hleděl zuřivě na pana Aktinsona. Jakmile byla závěrečná formule o revolveru pronesena, vyskočil, zacpal mu ústa a srazil jej do svého křesla. Držel jej tam, dokud panu Aktinsonovi nedošel dech. Pak mu teprve poněkud povolil a řekl obvyklým svým klidem:
„Majore, držte zobák na pět minut, dokud nedomluvím – a pak si kláboste, co chcete. Nic z toho, co si domýšlíte, není pravda. Četli jsme prostě onehdy v klubu o vašem Ústavě pro záchranu sebevrahů; výsledky vaší činnosti nás překvapily. A tu uzavřel jsem s Mr. Watsonem zajímavou sázku. Vsadil jsem se, že se zastřelím a že vaše veškeré namáhání mi v tom nezabrání. Co tomu říkáte?“
Mr. Aktinson vylétl jako čertík ze škatulky.
„Jakže, pro pouhou sázku riskovati svůj život? Zbláznil jste se, pane? To se mi ještě nestalo. Každý dosud měl nějakou příčinu, proč se zastřeliti, nějaký důvod, který sahal až ke kořenům jeho existence. Ale vy chcete utratit svůj krásný mladý život plný nadějí jen pro malichernou sázku s nějakým panem Watsonem?“
„Ano, pane. Kdyby mne k tomu nutily okolnosti, vzepřel bych se, vzdoroval a jistě je přemohl. Ale takto, hleďte, když jsem úplně bez závazků, když má smrt ani nikomu neublíží ani neprospěje, když je to zcela bezdůvodný nápad – mohl jsem sázku odmítnouti? Já, který jsem si dosud mohl dovoliti vše, nemohl bych si dopřáti ani malého luxu smrti?“
Major Atkinson, bledý, přemýšlel usilovně.
„Mr. Burtone, řekněte mi ještě jednu věc. O co jste se vsadili?“
„Regulativ sázek v našem klubu je prostý. Kdo prohraje, ten se zastřelí.“
Pan Aktinson chytil se za hlavu.
„Tedy, rozumím-li dobře, můžete vyhrát, jen když se zastřelíte; a nezastřelíte-li se, prohrál jste a musíte se zastřeliti?“
„Ano!“
„Pane Burtone, prosím vás, musím si tu věc celou promysliti. Buďte tak laskav a přijďte sem zítra!“
„Pozdě, majore! Mám tři hodiny času na rozmyšlenou!“
Pan Atkinson, studený pot na tváři, oči vytřeštěné, snažil se usilovně přemýšleti.
„Pane, drahý pane, buďte tak laskav a přijďte sem za dvě hodiny! Tady vám dám balíček letáků Armády Spásy, přečtěte si je a pak sem přijďte!“
Mr. Burton vzal objemný balík a s tajuplným úsměvem opustil místnost.
Mr. Atkinson uzavřel se do své pracovny a oddal se usilovnému přemýšlení. Myslil, myslil, myslil...
Za tři hodiny na to byl na dvou místech Londýna malý sběh lidu.
Z Hyde-Parku odvážel ochranný sbor nějakého Američana, který se smál, až mu šla pěna od úst. Našli u něho balík brožur Armády Spásy.
Z Walker-Street č. 129 odváželi ředitele Ú. p. z. s. majora Atkinsona. Nebožák hleděl vypoulenýma očima před sebe a šeptal stále:
„Když se nezastřelí, tak se zastřelí. Když se zastřelí, tak se nezastřelí.“
Z: Eduard Bass Fanynka a jiné humoresky, nakl. Jos. R. Vilímek v Praze, rok neuveden
