„Můj, to je kulturní člověk…“ dala se slyšet paní Adéla, „vždycky je optimista a rád se koupá. Ty dvě věci patřej k sobě. Veselá mysl je půl zdraví a čistota je taky půl zdraví. My jsme zdravá rodina. Hlavně můj: Ten se koupe každej večer a vždycky si při tom zpívá…“
Každý se o tom mohl ve světlíku přesvědčit: Jak udeřila osmá, v bytě paní Adély začala hrčet voda a pan Fíša zpíval. V pondělí pěstoval Hašlera, v úterý trampy, ve středu foxtroty, ve čtvrtek písně národní a v pátek písně staropražské. V sobotu se koupe každý, ale pan Fíša ne – a v neděli zdravý člověk musí jít do přírody a koupání počká.
Zvlášť když bylo blízko kvartálu, mnohá rodina nelibě naslouchala u světlíku, jak voda hrčí a Fíša zpívá. Ať si konečně řve, každý máme svou chybičku, ale kdo má platit tu vodu? Je dlouhý a hubený, to je nějakých litrů, než mu to dojde ke krku. A voda se platí společně, podle počtu pokojů a osob v rodině. Pan Fíša má jen pokoj a kuchyň, jsou sami s paní Adélou, ale každý večer musí mít vanu plnou.
Byla třeskutá zima.
„To mi řekněte…“ pravila předsedkyně místního sněmu u hokynáře, „jaký je ten Fíša kouzelník. Zima je, div nosy nepadají, a on se každý den koupe. To dá rozum, že ve studené vodě to nejde. Ale jak si to tedy ohřívají? Co jsem tady, dobrý dva roky, ještě jim uhlí nepřivezli. Já neříkám nic, ale bejt váma, dala bych si ve sklepě na dveře patentní známky…“
Řeči se šíří jako voda. Příštího dne sice zurčela zase Fíšova vana jako obvykle, ale nikdo nezazpíval, nikdo nezahelekal, pan Fíša potlačil svůj vrozený optimism a koupal se potichu.
A předsedkyně místního sněmu dostala obsílku k soudu pro urážku na cti, neboť ke svým domněnkám přidala několik silných výrazů a také poznámka o uhlí se paní Adéle nelíbila.
„Zpívám, a to mi stačí…‘‘ pravil pan Fíša, ,,jsem otužilý člověk. Od malička mi maminka myla hlavu pod vodovodem. Na svatého Jana už je pro mne voda příliš teplá. Dovedu běhat v plavkách ve sněhu. Proč bych se tedy v zimě nemohl sprchovat? Není pravda, že si napouštím plnou vanu. Každý večer pustím na sebe ledový tuš a pak provedu několik cviků vlastní soustavy. Při tom zpívám, aby plíce se nestáhly a nevyrazily mi dech. Ve zdravém těle, zdravý duch! Zato mám být šikanován, když vznáším kulturu mezi lid? V Americe i v celém vzdělaném světě připadá na každého obyvatele mnohem víc vody než u nás, o mýdle ani nemluvím. Hlásím se k západní kultuře a nedám se podezřívat, že proto kradu uhlí…‘‘
Paní předsedkyně odprosila a bylo jí odpuštěno.
Odešla, jako by ji sprchou polil. Zato pan Fíša se nesl jako delfín. A dojatě si pozpěvoval. Trochu falešně, ale to se u optimisty snese.
Z: Josef Trojan, Lidičky před soudem, 1939
