Nafta (česky skalní olej, rusky napha, německy Erdöl, polsky ropa, ropianka) jest vedle rud, uhlí a kamenné soli jedním z nejcennějších darů země. Jméno nafta je původu medského a bylo převzato Řeky.
Od nejstarších dob bylo známo, že zemská kůra chová hořlavé látky organického původu všech tří skupenství. Mezi tuhé patří přirozený asfalt a zemní vosk (ozokerit), mezi kapalné nafta a mezi plynné hořlavé zemní plyny (Rumunsko, Sedmihradsko, Halič, poloostrov Apšeronský, Amerika). Všecky uvedené látky tvoří skupinu živic, tj. pravěkých hořlavin původu organického (ústrojného), v nichž převládají anebo jejichž podstatnou částí jsou uhlovodíky, sloučeniny uhlíku s vodíkem.
Ze živic je nejdůležitější nafta.
Již v starověku byly známy Parsům zápalné plyny unikající z ložisek naftových; hořely jako věčné ohně ve chrámech na poloostrově Arpšeronském (vybíhá z Kavkazu do Kaspického moře) a byly Parsy uctívány. Podle Herodota Babyloňané užívali asfaltu jako malty, podle Diderota se v Babyloně a Ninive asfaltem topilo. Více než tisíc let před narozením Kristovým Číňané užívali hlubokých vrteb k těžení nafty, kterou po předchozím čištění topili pod kotly, v nichž odpařovali solné roztoky. Indiáni v sev. Americe těžili naftu od dávných dob na místech, kde se těží ještě dodnes. V starém Řecku balzamovali mrtvoly petrolejem, v starém Římě jím podle Plinia svítili. Nafta hrála důležitou úlohu v starověké válečné technice (řecké ohně).
V polovici XIX. století byly činěny pokusy nahraditi rostlinný olej určený k svícení oleji minerálními (nerostnými). Proto destilovali živičnaté břidlice a dostávali olej, který byl v lampách dobrou náhradou za rostlinný olej. R. 1853 byly činěny v Americe první pokusy použíti k svícení v lampách pennsylvánských minerálních olejů. Pokusy se zdařily a tak založena byla téhož roku první petrolejářská společnost Rock-Oil-Company. Společnost těžila petrolej způsobem naprosto primitivním; v zemi se vykopala jáma, stěny se vybednili prkny a do nafty, jež prosakovala na dno jámy, se namáčely lněné hadry, z kterých se potom nafta vyždímala.
O průmyslovém těžení nafty lze mluviti teprve od r. 1859, kdy Drake provedl první hlubokou vrtbu v Pennsylvanii. Hlubším vrtáním se přicházelo na bohaté zdroje naftové, obsahující 70-85 % svítivého oleje (petroleje), jenž po dlouhou dobu byl hlavním výrobkem z nafty. Ameriky se zmocňuje petrolejová horečka, otvírají se nová pole petrolejová a zakládají malé rafinerie naftové, jež v šedesátých letech spojuje John D. Rockfeller ve společnost Standard Oil Company. Ze společnosti stala se časem americká petrolejová velmoc. V Haliči, kde nafta byla známa již po několik století, počíná destilace nafty v malém r. 1817 (Josef Hecker z Prahy). Průmyslové těžení a rafinace (čištění) nafty zavedeno bylo v Haliči r. 1855 (lékárník Ignác Lukassiewicz), v Rusku r. 1862.
Vznik nafty
O vzniku nafty bylo vysloveno mnoho názorů, jež ani dnes ještě nejsou ustáleny. Někteří (Mendělějev, Moissan) aj. vyslovili domněnku, že nafta vznikla působením vody na určité karbidy kovů, podobně jako z karbidu vápenatého rozkladem vodou se tvoří acetylen. Tato anorganická (neústrojná) teorie (nauka) ztratila na významu objevem, podle něhož téměř všechny nafty jeví takové optické vlastnosti, které vznik nafty z neústrojných sloučenin vylučují. Mimoto nafta nebyla doposud nalezena v nejstarších geologických útvarech, v nichž lez předpokládati přítomnost karbidů kovů, nýbrž výhradně jen v takových, v nichž zbytky rostlinné a živočišné byly dokázány.
Dnes všeobecně jest uznávána za správnou teorie organická (ústrojná). Engler soudí, že nafta se vytvořila působením vysokých teplot a tlaků na tuky. Tuto domněnku podporují pokusy Englerovy, jemuž se podařilo destilací rybího tuku i jiných olejů za vysokého tlaku (4-10 atmosfér) získati olej velice podobný přirozenému petroleji. Sporné jsou ještě obrovské zdroje tuků, které jsou podkladem nafty. Tyto pochybnosti vyvrací Ochsenius, který uvádí, že r. 1897 táhla se podél břehu Obu a Irtyše pásmo rybích zdechlin v délce 2500 km a v tlouštce až 5 km.
Ačkoli bylo dokázáno, že některé nafty, jako např. v Kalifornii a Ohiu, jsou původu zvířecího, většina odborníků nesouhlasí s teorií o živočišném původu nafty, nýbrž staví se za teorii kombinace (spojení) živočišného a rostlinného původu nafty; o naftě z Pennsylvanie bylo dokázáno, že jest původu výhradně rostlinného.
Náleziště nafty
Nafta se vyskytuje v různých hloubkách zemské kůry a v různých útvarech geologických, silurem počínajíc a třetihorami končíc, a tu vyplňuje buď póry hornin, nebo jejich rozsedliny a trhliny. Nejdůležitějšími ložisky nafty jsou proto pórovité horniny, jako jsou pískovce, písky, slepence, propustná hlína, a to zejména tehdy, jsou-li tato ložiska chráněna vrstvami nepropustnými tak, aby nafta nemohla unikati (jíl, hlinité břidlice, sádrovec, kamenná sůl aj.).
Pro lepší porozumění budiž uveden stručný přehled geologických útvarů podle stáří, nejstarším útvarem počínajíc:
1. Prahory (archaikum).
2. Eozoikum (algonkium).
3. Prvohory (paleozoikum): a) kambrium, b) silur, c) devon, d) karbon, e) perm.
4. Druhohory (mesozoikum): a) trias, b) jura, c) křída.
5. Třetihory (kenozoikum): I. starší (paleogen); II. mladší (neogen): a) miocen, b) pliocen.
6. Čtvrtohory (anthropozoikum): a) starší diluvium; b) mladší aluvium.
Nejstarší útvary, v nichž se vyskytuje nafta ve větším množství, jsou útvar silurský a devonský; v těchto útvarech nalézá se nafta v Kanadě a v severovýchodních oblastech Spojených států. Nafta německá (Hanoversko) a z části i haličská náleží střednímu věku geologickému, větší část této náleží však starší době třetihorní. Většina ložisek naftových má svůj původ v třetihorách; v těchto vznikla ložiska naftová v Texasu, Luisianě, Mexiku, Indianě, Kalifornii. Nejbohatší naftová pole americká jsou (Kansas – Oklahoma) uložená v karbonských břidlách a píscích. V době třetihor vznikla dále ložiska naftová na ostrovech sundských, Javě, Borneu, Sumatře, v zadní Indii a Japonsku. V neogenu má svůj původ nafta rumunská, ruská (na Kavkaze u Baku) a československá, těžená u Gbel na Slovensku.
Gbelská naftová ložiska jsou vytvořena v souvislých polohách pískových ve dvou horizontech (patrech); I. ložisko je nepochybně původu druhotného a bylo v tato místa vytlačeno při určité geologické poruše; II. ložisko, mnohem vydatnější prvního, jest 1-7,8 m silné. Plošná rozloha celého lože činí asi 1 km2.
Na Slovensku navrtána byla dále nafta u Turzovky, Zborova, Komárníku, Mikové, Radváně, Luhu a Jasině; na Moravě u Hodonína, Ratiškovic a Bohuslavic na Vláře.
Nafta z Turzovky vyrovná se nejlepším naftám pensylvánským; obsluhuje 8 % parafínu a 25 % benzinu. Po požáru v r. 1927 byly práce v Turzovce zastaveny.
Těžení nafty
Nejstarší těžení nafty bylo ruční čerpání, tj. olej nahromaděný v naftových jamách byl vybírán nádobami. Jistým pokrokem bylo těžení šachtami a štolami, které mohlo býti zaváděno ovšem pouze tam, kde nafta se objevovala v hloubkách pouze nevelkých. Skokem kupředu lze nazvati těžení nafty hloubkovým vrtáním, jež zavedl dříve již zmíněný Drake, kterýžto způsob zdokonalil William Smith, který 28. srpna 1859 dostal vrtáním naftu na povrch z hloubi 10 m bez čerpání. Až do r. 1869 provádělo se vrtání ručně, od tohoto roku zavedeno bylo vrtání pohonem strojním.
Vrtání děr pro těžení nafty děje se pomocí vrtného dláta, které dopadá s určité výše na horninu, rozsekává ji a tak provrtává v ní postupně hlubší, tzv. vrtnou díru.
Vrtání takových děr jest do jisté míry uměním, které vyžaduje veliké zkušenosti, zručnosti a zralosti, neboť často jest vrtati díry hloubek 1000 i více metrů o průměru často jen několika centimetrů.
Je mnoho vrtacích soustav, nejvíce se užívá vrtání kanadského pevnými tyčemi. V starých petrolejových okrscích amerických používají vrtání lanového, tzv. pennsylvánského. Vrtá se buď na „sucho“ nebo „s výplachem“.
V závodech gbelských se vrtá „na sucho“ i „s výplachem“. Vrtání „na sucho“ se provádí se soupravou kanadskou. Zvedání a spouštění pevného soutyčí (tahadla), na němž jest zavěšeno vrtné dláto, děje se jeřábem, umístěným ve vysoké dřevěné věži; pohon obstarává parní stroj nebo motor naftový, plynový nebo elektrický. Při vrtání nalévá se do vrtného otvoru malé množství vody, aby se podklad, na který dláto dopadá, navlhčoval a snadněji rozmělňoval. Závěs s dlátem se jeřábem stále zvedá a spouští s výše 6-30 cm, při čemž dělník otáčí dláto volným závěsem dokola, aby dopadlo na podklad v různých polohách. Aby se uchoval svislý směr dopadu a údery dláta byly mohutnější, je nad dlátem zavěšen obtěžník, silná tyč, asi 6 m dlouhá, váhy 2-10 centů. Ježto závěs, sestávající z tyčí, mohl by se při prudkých nárazech přeraziti nebo při zdvihu odrazem přetrhnouti, tlumí se nárazy pomocí tzv. nůžek, upevněných nad závěsem. Při rozbíjení horniny dlátem tvoří se na dně vrtné díry bláto, které se vybírá – po vytažení soutyčí tzv. lžicemi. Lžicuje se asi po ½ metrovém vrtání. Lžíce, zv. též šlemovka, je dutý válec opatřený dole záklopkou, která při spouštění do vrtné díry se otevře, bláto vstoupí do lžíce a při vytahování lžíce záklopku opět uzavře. Lžicováním se přirozeně postup práce zdržuje. Ovšemže denní výkon závisí v první řadě na vlastnostech vrtané horniny. Průměrně dosahuje se 2-4 m do hloubky za 24 hodin.
Při vrtání s výplachem se odstraňuje drť vodou, jež se vhání pod tlakem asi 6 atmosfér dutým závěsem a otvorem, kterým je dláto opatřeno, až na dno vrtné díry, odkud rozmělněná hornina je proudem vody vynášena kolem závěsu vzhůru až na povrch; tento způsob zove se výplach přímý, na rozdíl od výplachu nepřímého, při kterém se žene voda čerpadlem do vrtné díry a bláto stoupá vrtným dlátem a soutyčím vzhůru. Tento způsob umožňuje spolehlivější kontrolu složení vrstev právě vrtaných.
Vrtná díra zabezpečuje se proti sesutí vyztužováním pomocí železných trub, jež se sestavují v kolony tak, že se nejprve zapouští do vrtné díry kolona nejširší, např. průměru 400 mm, do ní vsunuje se (podobně jako u dalekohledu) trouba průměru 360 mm, potom 320 mm, dále 279 mm, 241 mm, 205 mm, 169 mm, konečně 137 mm. Konečná kolona trubek, která stojí v ložisku naftovém, je děrovitá, aby se usnadnil přítok nafty, a nemá míti průměru pod 75 mm.
Důležitou prací při vrtání děr jest „uzavření vody“, která by, vniknouc do naftového ložiska, mohla naftu z ložiska vytlačiti. Proto se musí každý vodonosný horizont uzavříti vnitřní kolonu, která se zapustí vodonosnou vrstvou až do nepropustné vrstvy, jež jest v podloží vodního horizontu. Tím ovšem se kolony těžných děr značně zúží.
Narazí-li vrtné dláto na naftové ložisko a je-li ložisko pod silným tlakem zemních plynů, tryská nafta z vrtné díry ve způsobě naftové fontány. Největší taková fontána vytryskla v roce 1916 u Tampica v Mexiku, jež během 24 hodin vychrlila 37 000 t nafty. Z jámy č. 119 ve Gbelích tryskala nafta po 4 ½ hodiny. Zpravidla však dlužno naftu z vrtných děr čerpati čerpadly k tomu účelu sestrojenými; čerpadla se zapouštějí až na dno vrtné díry. Je-li nafta hustá, polotuhá anebo odnáší s sebou písek, kterým by se poškozovaly písty čerpadel, vynáší se nafta z vrtných děr „clonkami“, zařízenými stejně jako „lžíce“ či „šlemovky“, želonky jsou však větších rozměrů, mají délku 10-12 m a lze jimi z hloubky 300 m vytěžiti 300 až 400 t nafty.
Ukládání a doprava nafty
S počátku se nafta ukládala v jamách vykopaných poblíže vrtné díry, případně v dřevěných kádích. V Kalifornii, Texasu, Baku a Haliči přechovávají naftu v rozměrných jamách hloubky 3-5 m, jejichž stěny jsou vydusány nepropustnou hlinou. Ambary – zemní jámy – u Baku pojmou přes 800 000 t nafty. Jde-li o to, aby se zamezily ztráty vypařováním, shromažďuje se nafta v nádržkách železných, jež se zovou tanky. Mají tvar stojatých válců, jejich obsah je 200-10 000 m3. Každý tank je chráněn hromosvodem a pro případ prasknutí nebo unikátní nafty při netěsnosti jsou obehnány valy.
Doprava nafty do rafinerií děla se původně v kožených vacích, potom v sudech dřevěných, zvaných barrely; jeden barrel má 42 gallonů po 3.785 litrech = 159 litrů, průměrně asi 140 kg nafty.
Pro železniční dopravu slouží vozy nádržkové a kotlové; kotle či cisterny jsou opatřeny dómy, aby se nafta mohla volně rozpínati, a mají obsah na 10 až 15 tisíc kg nafty (v Americe používají čtyřosových) vozů s kotly obsahu až 50 000 l).
Vodní a zejména zámořské dopravě slouží nádržkové či tankové lodi. R. 1861 bylo dopraveno prvních 5 barrelů petroleje z Filadelfie do Evropy, r. 1869 dovezeno bylo již 800 t nafty; doprava i rozměry tankových lodí rostly a r. 1912 dala si postaviti Standard Oil Company největší té doby tankovou loď na 9400 t petroleje. Tankové lodi mají dnes tonáž až 20 000 t.
Závažným činitelem po stránce hospodárnosti dopravy nafty stala se naftová potrubí (pipe lines). Prvé takové potrubí zhotoveno bylo r. 1874 v Horní Burmě z bambusových a téhož roku v Titusville v Pennsylvanii ze železných trubek. R. 1881 bylo postaveno první potrubí spojující pennsylvánské naftové okrsky s mořským břehem. Potrubí jsou dvojí, sběrná, kterými se shromažďuje nafta do hlavních sběrných stanic, a dálková, jež dosahují délky někdy i přes 1000 km. Průměr potrubí jest 5 až 8 palců. Ve vzdálenosti 50 až 110 km jsou přečerpávací stanice; nafta se tlačí z jedné stanice do druhé čerpadly tlakem 60 – 80 atmosfér, při větších vzdálenostech tlakem až 210 atmosfér. Délka potrubí z apalachských polí (Pennsylvanie a záp. Virginie) do Filadelfie činí 1020 km a dopraví se jím 81 000 barrelů denně. Naftové potrubí, kterým se dopravuje nafta z Baku přes Tiflis do Batumu, měří 887 km a dopraví se jím za 24 hod. 3760 t nafty z Ploesti do Constanze v Rumunsku je dlouhé 318 km, haličská potrubí měří dohromady přes 600 km a některá z nich – protože nafta je hustá – jsou opatřena uvnitř parní trubkou menšího průměru, aby bylo lze naftu ohřívati na 20 – 30 oC, aby lépe tekla atd.
Doprava potrubím je čtyřikráte levnější než drahou.
Většina všech dopravních prostředků naftového průmyslu v Americe jest v rukou Standard Oil Company.
Vlastnosti a složení nafty
Specifická hmota naft (váha 1 cm3 v g) je příznačná pro jednotlivé druhy naft a kolísá ve značných mezích, nejčastěji váží 1 cm3 0,8 – 0,9 g. Gbelská nafta má sp. h. 0,9349 g-cm3; čím je sp. h. nafty menší, tím je nafta cennější, neboť obsahuje více benzinu. Ruské nafty jsou specificky těžší než nafty severoamerické, které jsou nejlehčí.
Barva naft jest velmi různá. Známe nafty všech barevných odstínů od žluté přes hnědou, červenohnědou, kaštanově hnědou až skoro do černé; zřídkakdy bývá bezbarvá. Nafta i všecky její destiláty jeví fluorescenci zelenou až modrou (s výjimkou lehkých benzinů).
Zápach je podmíněn složením nafty. Nízko vroucí uhlovodíky parafinové a naftenové dávají naftě dosti příjemný zápach; nepříjemný zápach některých naft (např. západoindických, kanadských aj.) je způsoben sloučeninami sirnými a dusíkatými.
Bod varu, jakým se vyznačují chemická individua (jedinci), není určitý, neboť nafta je soustavou přečetných látek, v níž převládají uhlovodíky.
Rozpustnost: nafta i destiláty z ní vyrobené, rozpouštějí se úplně v benzolu, chloroformu, chloridu uhličitém, ethyléteru a sirouhlíku.
Nafta je bohatou směsí uhlovodíků, zejména parafinů CnH2n + 2 a naftenů CnH2n; parafiny převládají v naftě pennsylvánské a haličské, nafteny jsou příznačné pro naftu ruskou.
V technickém smyslu nazýváme parafinem (prodejný parafin) směs tuhých uhlovodíků obsahujících 23 až 29 atomů uhlíků v molekule, tedy vzorce C23 H48 až C29 H60. Nafty mívají až 12 % parafinu; které mají nad 2- parafinu, zovou se parafinovými, které ho mají pod 0,5 %, zovou se bezparafinovými. Taková je např. nafta bakuská a gbelská. Tyto nafty skýtají cenné mazací, v mrazu netuhnoucí oleje. Olefiny CnH2n a uhlovodíky vodíkem ještě chudší, jakož i zplodiny jejich polymerizace, jsou součástí podílů nafty o vyšším bodu varu; tyto uhlovodíky jsou příčinou toho, že nafty se na vzduchu okysličují, houstnou a pryskyřičnatějí. Benzol C6H6 a uhlovodíky jemu příbuzné jsou v některých naftách (např. kalifornských) ve větším množství přítomny.
Kyslík bývá v naftách ve způsobě tzv. kyselin petrolejových, látek asfaltovitých a pryskyřic; tyto jsou zplodiny okysličování. Látky asfaltovité vylučují se z roztoku nafty v éteru alkoholem jako černé asfaltovité hmoty; asfaltovité nafty bohaté parafinem, stojí blíže k zemnímu vosku, nafty asfaltovité bez parafinu jsou blíže asfaltu (nafta kalifornská).
Některé nafty obsahují dusík ve způsobě zásad, jiné síru vezpůsobě sloučenin sirných; takové se nesnadno rafinují (čistí) a proto slouží pouze jako kapalné palivo.
Průměrné složení naft; C (uhlík) 85,0 %, H (vodík) 13,7, O (kyslík) 1,0, S (síra) 0,2, N (dusík) 0,1.
Složení gbelské nafty: C 87,3 %, H 11,1, O 1,3, S 0,25, N 0,05 %. Spalné teplo různých druhů naft činí 10 500 až 11 700 kalorií.
Světová výroba nafty r. 1913
Spojené státy 34,0 mil. t = 64,14 %
Rusko 8,32 mil. t = 15,09 %
Mexiko 3,84 mil. t = 7,23 %
Rumunsko 1,85 mil. t = 3,48 %
Nizozem. Indie 1,53 mil. t = 2,89 %
Jižní Amerika 0,28 mil. t = 0,52 %
Persie 0,25 mil. t = 0,52 %
Ostatní země 2,99 mil. t = 5,61 %
…………………………………………………………………………………….
Dohromady 53,06 mil. t = 100 %
Světová výroba nafty r. 1925
Spojené státy 103,50 mil. t = 70,4 –
Rusko 7,50 mil. t = 5,1 –
Mexiko 16,90 mil. t = 11,5 –
Rumunsko 2,33 mil. t = 1,6 –
Nizozem. Indie 3,06 mil. t = 2,1 –
Jižní Amerika 5,84 mil. t = 4,0 –
Persie 4,60 mil. t = 3,2 –
Britská Indie 1,07 mil. t = 0,7 –
Polsko (Halič) 0,81 mil. t = 0,6 –
Německo 0,079 mil. t = 0,05 –
Ostatní země 1,00 mil. t = 0,7 –
……………………………………………………………………………………..
Dohromady 147,00 mil. t = 100 –
Světová výroba nafty r. 1929
Spojené státy 137,50 mil. t = 67,66 %
Venezuela 19,30 mil. t = 9,50 %
Rusko 13,80 mil. t = 6,79 %
Mexiko 6,50 mil. t = 3,20 %
Persie 5,77 mil. t = 2,84 %
Rumunsko 4,70 mil. t = 2,31 %
Nizozem. Indie 4,70 mil. t = 2,31 %
Kolumbie 2,80 mil. t = 1,38 %
Peru 1,85 mil. t = 0,91 %
Argentina 1,30 mil. t = 0,64 %
Indie 1,21 mil. t = 0,59 %
Ostatní země 3,78 mil. t = 1,87 %
………………………………………………………………………………………
Světová produkce celkem 203,21 mil. tun = 100 %
V Československu se vyrobilo v r. 1925 nafty 10 640 t.
Do r. 1870 hlavním výrobkem rafinerií (čistíren) naftového průmyslu byl petrolej k svícení. Po tomto roce se počíná velkovýroba mazavých olejů, plynového oleje a parafinu; benzin byl nepříjemným odpadkem, pro který nebylo odbytu. Tento stav trval asi do r. 1900. Po tomto roce se stoupajícím rozvojem průmyslové výroby motorů – poptávka po benzinu roste rychle takovou měrou, že se dostavuje v přítomné době nedostatek benzinu a průmysl benzinový jest nucen se ohlížeti po nových zdrojích tohoto na výsost důležitého pohonného prostředku (benzin z nízkotepelného dehtu, benzin vyrobený při zkapalňování uhlí, náhražky benzinu, jako jsou dynalkol, směs lihu s benzolem, natalit, směs lihu s éterem atd.).
Boj o naftu
Od té doby, co se počíná nafty a benzinu k pohonu strojů lodních a motorů (automobily, aeroplány atd.) vůbec, přestala býti nafta pouze předmětem obchodních zájmů a stalo se z ní politikum, jež stálo v pozadí nejedné diplomatické zápletky posledního desetiletí. Až do prvních let nynějšího století byla nafta monopolem Spojených států. Anglie, stát bohatý zámořskými osadami, poznala dobře nebezpečí pro celistvost své říše, kdyby si včas nezajistila pro případ války dostatečné zdroje naftové. Odtud se pramení boj mezi Amerikou, ovládanou společností Standard Oil Company, a Anglií, která si časem získala vedoucí postavení ve společnostech, ovládajících hlavně východní oblasti petrolejové, z nichž nejdůležitější jsou Anglo-Persian-Burmah Oil Comp., Royal Dutch-Shell Transport Comp. a Mexican Eagle Comp.
V posledních letech před válkou pokoušelo se také Německo vybaviti se ze své závislosti na americkém trustu, aby mohlo uskutečniti svůj sen o velké německé zámořské říši. Jedním z hlavních článků programu německého „Drang nach Osten, byla stavba bagdadské železnice, která měla jíti severní Mesopotamií, kde byla objevena bohatá ložiska nafty, jež Německo podle smlouvy mělo právo využitkovati v pásmech 20 km širokých po obou stranách železnice. Válka učinila však těmto plánům konec.
Podobně ruské naftové zdroje byly po léta středem zájmů Ameriky a Anglie. Před světovou válkou se nejprve podařilo kapitálu švédskému, později i francouzskému a anglickému zajistiti si postup v průmyslu ruské nafty. Po ruské revoluci zrušila však sovětská vláda všecky smlouvy a vyhlásila celý ruský průmysl za státní monopol. Produkce ruské nafty klesla na 5 % předválečné těžby. Sovětská vláda se ohlížela po cizím kapitále a našla jej u Standard Oil Company, která získala nejen povolení na těžení části ruské nafty, ale i na její prodej a vývoz. Amerika zvítězila v tomto boji nad Anglií. Nato Anglie uzavřela své trhy ruskému petroleji a po tři roky vedla úporný boj proti ruské naftě, snažíc se přiměti Standard Oil Comp. k zrušení smlouvy s Ruskem, nakonec však uznala z důvodů obchodních za moudřejší vyříditi boj smírem, který se projevuje sjednáním smlouvy mezi anglo-americkou petrolejářskou společností, zastupující největší britské petrolejářské společnosti, a „Russian Oil Product“, zkráceně „ROP“, sovětskou organizací, zřízenou k prodeji ruské nafty a výrobků z ní v Anglii. Smír zaplatili ovšem britští spotřebitelé ve zvýšené ceně benzinu.
Inž. O. Zeman, 1929, obr. stroj na pumpování oleje
