Krádež
Naše Káča pláče,
co je jí?
Ukradli ji sukni
zloději.
Ukradli ji taky
střevíce,
aby nechodila
k muzice.
Ukradli jí taky
dřeváky,
aby nechodila
s vojáky.
Tatík čaroděj
Náš tatíček, nebožtíček
ledacos věděl,
nám ubohým cikáňatům
nic nepověděl!
uměl pít, uměl hrát,
měkce dělat, tvrdě spát,
za pět prstů pěkné věci
kupovat.
Náš tatíček, nebožtíček
o nás málo dbal:
měl podivnou píšťaličku
nám ji nenechal:
kde však jej uctili,
dobře mu zaplatili,
div divoucí na své oči
spatřili.
Z kapsy vyndal píšťaličku,
oheň rozdělal,
jak zapískal, všecky šváby
z domů vyvolal:
musil šváb ze vrátek,
zrovna nebo nazpátek,
potom dostal červeňoučký
kabátek.
Jak zapískal na píšťalku
po vsi, po městě,
hned za ním německé myši
byly na cestě:
musely vandrovat,
podlé jeho tancovat,
s hráze chutě do rybníka
hopcovat.
Ach, tatíčku, nebožtíčku,
kam jsi rozum dal!
kdybys nám byl píšťaličku
aspoň odkázal!
máme teď nouzi třít,
mohli jsme se dobře mít,
v Čechách tak i na Moravě
pansky žít.
