Vlastenecká
Vlasti své buď, Čechu, věrný,
je to zákon boží;
vlasť tě živí a když skonáš,
v lůno své tě složí;
darmo na tom světě širém
hledáš jiné vlasti:
zde ti žití, zde umříti,
v rozkoši i strasti!
To ta země, kde tvých otců
tekla krev pramenem,
to ta země oslavená
mnohým svatým jménem;
zde otcové boje vedli
za tvůj národ drahý,
Žižka zde i Prokopové
potírali vrahy.
Když od věků pekel temno
rozum lidský hnětlo,
rozsvítil tu duch slovanský
pravdy jasné světlo;
Hus byl u nás za osvětu
prvním mučedníkem,
Jiří král byl národních práv
prvním bojovníkem.
Svobodo, zde prapory tvé
záhy zašuměly,
zde v mučení z nás nejlepší
za vlasť utrpěli;
tolikerým protivenstvím
hynul syn té země,
ale ještě nezlomeno
stojí naše plémě.
K tobě, světe, budoucímu
národův bratřenství!
o život neb o zmar volá
dlouhé utrpenství.
Na zmar tolik srdcí za vlasť
nelilo krev valem,
na zmar tolik ňader vroucích
nepuklo tu žalem.
Nelze, aby bez své viny
jařmem kletby spjatá
chřadla síla chřad i rozum,
chřadla vůle svatá;
přijde doba, dob těch lepší,
o které duch snívá,
o kterou se touha vroucí
k nebesům modlívá.
Buď že přijde, má-li přijít,
velké dokonání,
země budou v krvi státi
při našem skonání;
nám-li padnout, víra svatá
ta nás ukonejší,
že jsme padli bojovníci
o snahu světější.
Vlasti své buď, Čechu, věrný,
je to zákon boží;
vlasť tě živí a padneš-li,
v lůno své tě složí;
darmo na tom světě širém
hledáš jiné vlasti,
zde ti žíti, zde umříti
v rozkoši i strasti.
