Poustevník
V borovém na skále háji
stála někdy poušť,
za ní malinká zahrádka,
vedle tmavá houšť.
Před okýnkem bublal potok
skrze kvítečka,
asi dvacet kroků dále
stála kaplička.
Na té lesní poušti bydlel
smutný mládenec,
žíněný na těle rubáš,
na hlavě věnec;
v jedné svadlé ruce žaltář,
v druhé růženec,
v samotě jsa jenom doma,
světa cizinec.
Ráno když odzvonil v kapli,
šel v zahrádce rýt,
modliti se mezi růže,
tvář svou v slzách mýt;
v poledne po druhé zvonil,
večer po třetí,
na večer pak počal k harfě
přesmutně pěti.
Žádný k němu přijít nesměl,
neb se lidí bál;
zvláště ale sličným dívkám
vždy se vyhýbal,
snažně prose, na pokoji
by ho nechaly,
a k té lesní poušti nikdy
neputovaly.
Vida slzy v jeho očích
nikdo tam nešel,
takže samoten dvě léta
v té poušti bydlel;
a když třikrát za den zazněl –
s kapličky zvonec,
říkávali: „Ach, to zvoní
smutný mládenec!“
Jednou ale skrze tři dni
zvoneček nezněl,
tu se ulek lid pod skalou:
„Snad pak neumřel!“
Strachem bledý k poušti lezl
však bez naděje,
kam by se poustevník poděl
smutně hledaje.
A hle, v kapli před oltářem
leží mládenec,
žíněný na těle rubáš,
na hlavě věnec;
ve studených rukou drží
žaltář, růženec;
pryč se odtud odstěhoval
světa cizinec.
List na harfě leží malý,
hrubým to písmem:
„Ten, jenž tady odpočívá,
umřel jest hořem;
černá nevěrnosť milenky
sem ho zahnala,
urputnosť jeho panenky
srdce užrala.“
„Mládenci, co světem nyní
blaze kráčíte,
v srdci o bolestech lásky
ještě nevíte;
utíkejte před dívkami
jako rychlý chrt,
nebo vám, ach, za upřímnou
lásku dají smrt.“
