Píseň 2
Mnohý vstane sotva z lože,
vzdychne si hned: Pane Bože!
Potom začne pilně smekat,
na ulici třeba klekat,
chce pobožným mužem slout;
chudého však honí z domu,
hází po něm tisíc hromů,
nájemníka utiskuje,
čeledínu utrhuje,
běda, kdyby se chtěl hnout;
proto dím:
Povrchu se mnoho leskne,
vnitřku je to dým.
Mnohý mistr pošle dílo
na výstavu, až je mílo,
dostane i medálii
jako v ňáke patálii,
potom chodí jako páv:
doma zatím pilně píchá
tovaryš a hořce vzdychá,
on to dílo vyhotovil,
mistra svého přiozdobil,
sám je sotva živ a zdráv;
proto dím:
Povrchu se mnoho leskne,
vnitřku je to dým.
Kritiky psát je teď móda,
teče to už jako voda;
a když to jde jako s klacky,
když to dává hodné facky,
to je ducha pravý květ;
mnohý s ukrytými rohy
uběhá si skoro nohy,
než mu jiný něco spíše,
což pak on jen podepište,
by se divil celý svět;
proto dím:
Povrchu se mnoho leskne,
vnitřku je to dým.
Mnohý staví nový krámec,
udělá si zlatý rámec,
nápis ven jak lomenice,
zboží dovnitř na tisíce,
k tomu ve všech koutech gás!
Za rok přijdou kreditoři,
jestli ho dřív neumoří,
krám se zamkne, zboží zmizí,
lampy zhasnou, pán se sklízí –
v koncích je ten drahý špás;
proto dím:
Povrchu se mnoho leskne,
vnitřku je to dým.
Mnohý mluví: Milí bratři,
milujme se, jak se patří,
nouzi rádi pomáhejme,
smutku slze utírejme,
lásku k bližnímu káže Bůh;
zatím ale dře a šidí,
tloustne potem chudých lidí,
stotku ze sta požaduje,
špejchary si naplňuje –
hladový ten vydřichud;
proto dím:
Povrchu se mnohem leskne,
vnitřku je to dým.
