Národní zpěvník 47: Parom a Ratka, Víly, Lesní panny

Parom a Ratka

Nedaleko od Trenčína,

pri Uhrovci je dolina,

keď ces ňu ludé kráčajú

dubkom jim vlasy vstávajú:

Mezi dvoma potokama

stojí strašná skala sama,

má ludskú tvár i postavu,

ruky, nohy, oči, hlavu.

Popri něj kameň na zemi

jako dieťa zavalený.

Za starých časov cigánka,

kterej jméno bolo Ratka,

nesla tam dieťa na ruce,

nemala plienky, onuce –

„Ha, bodaj ťa, ty potvora,

jasná strela paromová!“

V tom shodí batoh zo seba

s pecnom jačmeného chleba,

z chleba kusy odlomila

a fagana očistila.

Buoh Parom za oblakami

uvidí to nahněvaný:

Tresk! zahrmí  jej do čela,

hned i s děckom zkameněla,

že božieho daru chleba

tak užila jak netreba.

Dieťa nevinno pre hriech ten

čaká tu až na súdný den,

robí niekedy ai divy,

chrání priesadku od zimy.

Ale Ratka u tej rieky

bude skalou až na veky.

Víly

Tam okolo Strečna

cesta nebezpečná,

pod zámkom sa skryly

v bielých plachtách Víly.

Na lúkách vo Váhu

často sa kúpajú;

po poli širokom

tancúvajú skokom;

koho raz pochytia

tak ho dlúho vrtia,

až pokial v ich hrsti

dušu nevypustí.

Lesní panny

Pase ovčák, pase ovce

v pěkném zeleném klobouce,

pase na kopečku

v březovém háječku.

Pod dubem tu z nenadání

dvě panenky stály,

ovčák jim dal dobrý večer,

ony se jen smály.

Jedna byla celá bílá,

jako holubička,

druhá k němu švitořila,

jako vlaštovička:

„Pojď, ovčáčku! pojď ty s náma,

vyspi se u nás do rána;

a ty tvoje ovce,

ať je pase, kdo chce.“

Vzaly jsou ho za ručičku,

do hor s nima zašel –

svých oveček a chaloupky

nikdy víc nenašel.