Žárlivec
Na horách na dolách
co sa to tam bělá;
husy-li to seďá
nebo sněhy ležá?
Kdyby byly husy,
už by ulétaly,
kdyby sněhy byly,
už by otajaly.
A to sa tam bělá
postelka vystlaná,
leží tam šohajek,
hlava porúbaná.
Z jednej strany leží
z ocela šablenka,
z druhej strany sedí
jeho frajerenka.
V jednej ruce drží
bílený šáteček,
v druhej ruce drží
zelený prúteček.
Bíleným šátečkem
čelo mu utírá,
zeleným prstečkem
muchy mu odhádá.
„Ani mně neumřeš,
ani neokřeješ,
ani mne nepovíš,
jak dlúho živ budeš?“
„Podaj mně, má milá,
šablu zrcadelnú,
nech sa já podívám,
jak mně líčka blednú.“
Šablu mu podala,
honem odskočila,
na jeho srdečku
zradu ucítila.
„Kdo ti, moja milá,
kdo ti tu radu dal,
věrně ťa, má milá,
věrně ťa miloval.“
„Nedal mně ju žádný,
dala jsem si sama,
na tvojem srdečku
zradu jsem uznala.“
„Byl bych ti, má milá,
byl bych ti hlavu sťal,
aby po mej smrti
žádný ťa nedostal.“
Adam a Eva
Chodil pán Bůh kolem ráje,
Adam za ním pospíchaje.
Jak do ráje přichodili,
mluvil pán Bůh Adamovi:
„Ze všech stromů požívejte,
jednoho jen vynechejte,
který stojí prostřed ráje,
modrým kvítkem prokvétaje,
červeným jabkem zasedaje.“
Učinil se ďábel hadem,
svedl Evu i s Adamem.
Ovinul se po jablounce,
urval jabko na halouzce
a podal je Evě v ruce.
„Jez, Evičko, jez to jablko,
jak je po něm velmi sladko!“
Eva vzala, okusila,
s Adamem se rozdělila.
„Jez, Adámku, jez to jabko,
jak je po něm velmi sladko!“
Když to jabko okusili,
tak se oba prohřešili,
oba z ráje ven museli.
Dal jim pán Bůh po motyce
a seménka po trošičce,
a zaved je na vinice.
Jděte, dělejte, kopejte,
chleba sobě dobývejte.
Kady Adam kady kope,
zelená se réž, konopě.
Kde Evička pokopala,
pšenička se zelenala.
Ten Adam první otec náš
do velké bídy doveď nás.
A ta Eva první matka
zavedla nás nebožátka.
