Maria a Alžběta
Aj pošla nám panenka Maria,
pošla ona z rána do kostela.
Potkala ju svatá Alžbětyja:
„Kam ty ideš, sestřičko má milá?“
„A já idu, sestro, do kostela,
poslouchat mše, svatého nešpora.“
„Nechoď ty tam, sestřičko má milá,
bo jsem já tam včera večer byla.
Lidé tam o tobě povídajú
a velikou z toho radosť majú,
že máš zrodit pána Jezu Krista,
po porodu máš být panna čistá.“
„Kterak by to, sestro, mohlo býti,
abych měla Krista poroditi,
po porodu čistou pannou býti?
„Jak živa jsem muže nepoznala,
ani též jsem na mysli neměla.“
„Máš ty syna, máš ho poroditi,
po porodu čistou pannou býti.“
„A o tobě, má sestřičko, pravija,
že porodíš to svatého Jana.“
Sestry sobě ruce podávaly,
pacholátka v životech plesaly.
„Pověz ty mně, milý svatý Jene,
kdy tvojeho narození bude?“
„Bude mi ho střed milého leta,
bude hojnosť po všem světě květa.
Bude kvitnout žito i pšenica,
bude zpívat ptáček křepelica.“
„Pověz ty mně, milý Kriste pane,
kdy tvojeho narození bude?“
„Bude mi ho na ty slavné hody,
kdy zamrznou po všem světě vody.
Nebude ni ptáčka křepelice,
samé zimy, samé metelice.“
