Zakletá dcera
Putovali hudci,
tři švarní mládenci.
Putovali polem,
rozumovali spolem.
Uhledli tam dřevo,
dřevo javorové,
na housličky dobré:
„Pojďme my je sťati
huslí nadělati
bude dřevo krásné
na housličky hlásné.“
Ponejprv zarubli,
dřevo zesinalo.
Po druhé zaťali,
dřevo zaplakalo.
Po třetí zaťali,
dřevo promluvilo:
„Nejsem já vám dřevo,
jsem já krev a tělo.
„Kořen vykopejte,
otci mě dodejte.
„Otcovi na radosť
a matce na žalosť.
„Ta mě zaklnula,
když jsem vodu brala.“
„„Ostaň, dcero, ostaň
javorem vysokým,
lístečkem širokým.““
Ó nešťastná máti,
která klne děti.
Daleko provdaná
Vydala máti, vydala dceru
daleko od sebe;
zakázala jí, přikázala jí:
„Nechoď, dcero, ke mně.“
„Já se udělám ptáčkem jeřabým,
poletím k maměnce
a sednu si tam na zahrádečku
na bílú leluju.“
Vyjde maměnka: „Co to za ptáčka,
tak vesele zpívá,
jak zpívávala má dcera milá,
když doma bývala.“
„Ej kšohej, kšohej, ptáčku jeřábý,
nelámaj leluje!
Jak mně ju zlomíš nebo nalomíš,
ona mně uvadne.“
„Nepřišla jsem já, maměnko milá,
leluju lámati,
ale jsem přišla, maměnko milá,
sobě stěžovati.“
Dobře vám bylo, maměnko milá,
leluju saditi,
ale mně je zle, maměnko milá,
se zlým mužem býti.“
Nechoď, dcero má, nechoď má dcero,
křivdu žalovati;
když jsi to chtěla, to jsi se, dcero
měla nevdávati!“
