Sestra travička
Žala holka, žala trávu
na tom podviničném stavu.
Jeli tudy cizí páni:
„Pojeď, holka, pojeď s námi.“
„Já bych s vámi ráda jela,
kdybych jen bratra neměla.“
„Zbav se, holka, bratra svého,
dej mu hada jedového.“
Již bratříček z vojny jede,
čtyry koně s sebou vede.
A pátý hop! na provodě:
„Jsi-li, sestro, na svobodě?“
„Jsem, bratříčku, na svobodě,
jako ryba v čerstvé vodě!
Na, bratříčku, snídaničku,
připravila jsem rybičku.“
„Jaké, sestro, máš rybičky:
bez ploutviček, bez hlavičky!“
„Já hlavičky sama snědla,
a ploutvičky kočka zvedla.“
Po snídani hlava bolí:
„Pojď, sestřičko, zavaž mi ji!“
„Kdybych chtěla hlavu vázat,
nechtěla bych jedu dávat!“
„Jdi, sestřičko, do lednice,
natoč vína do sklenice.“
Než sestřička s vínem přišla,
již z bratříčka duše vyšla.
Jeden den ho pochovala,
a druhý den psaní psala.
„Přijeď, milý, bez prodlení,
už je bratr otrávený.“
„Když jsi bratra otrávila,
ani mne bys nešetřila.“
„Ouvej, Bože, mého hoře!
Nemám bratra ani muže:
Bratra jsem si otrávila
a muže jsem nenabyla!“
Matka travička
Šla Dorna pro vodu,
pro vodu studenou.
Přijeli k ní páni:
„Pojeď, Dorno, s námi.“
Dorna nemeškala
na kočár sedala.
„Kdo jste tu z té strany
zkažte mé mateři:
Ať se svadba strojí
na Rakouském poli.“
Matka nemeškala,
dvě sklenice vzala,
do sklepa běžela.
A do jedné medu
a do druhé jedu.
A před syna s medem,
před nevěstu s jedem.
Sám pán Bůh to změnil,
napil se syn jedu
a nevěsta medu.
Syn se jedu napil,
po světnici chodil
poručenství robil:
„Tobě, bratře, tobě
čtyry koně vrané
pěkně osedlané.
Tobě, sestro, tobě
čtyry krávy dojné
a čtyry jalové.
Tobě, milá, tobě
ten dům malovaný
za tvé milování.“
„Co mně, synu, co mně?
Co mně staré mamě?“
„Tobě, matko, tobě
ten kámen široký
a Dunaj hluboký.
Že´s mne otrávila,
s milou rozloučila.“
