Navrátilec
Synáček do vojny jede
a své milé přikazuje:
„Za sedum let zas přijedu,
zlatý prsten ti dovezu.“
Sedum let se nevdávala,
pořád na něho čekala.
Když už sedmý rok dochází,
panna na trávu vychází.
Potkal tě ji v poli jonák,
byl to téhož pluku voják.
„Také-li se, má rozmilá,
budeš vdávat jako jiná?“
„A já se vdávat nebudu,
na milého čekat budu.“
„Tvůj milý se už oženil,
já jsem na jeho svadbě byl.
Co mu zkážeš, Anduličko,
červená, bílá růžičko?“
„Zkazuju mu toli zdraví,
co je v tomto háji trávy.
„Zkazuju mu toli štěstí,
co je v tomto háji listí.“
„Co mu zkážeš ještě více,
krásná sivá holubice?“
„Zkazuju toli hubiček,
co je na nebi hvězdiček.
Zkazuju mu toli dítek,
co je v tom hájíčku kvítek.“
Zatočil se a zasmál se,
zlatý prsten zasvítil se.
„To je prsten z mého prstu,
ten jsem mu dala na cestu.“
Kostelíček v černém lese,
„pojď má milá, sezdáme se.“
Pojal on ji za ručičku
a vedl ku kostelíčku.
Láclavek a Alžběta
Ei bola jedna mlynárka,
tá mala syna Láclavka,
nedala sa mu ženiti,
umieniu v širý svet iti.
„Povezte mojej materi,
nech ma nečaká k večeri,
povezte mojmu otcovi,
nech sa neufá synovi.“
Odišiou Láclav do světa,
s ním jeho milá Alžběta,
tam tečie potok v dolině,
osadili sa vo mlyně.
Tam oba spolu bývali,
rodičia o nich neznali,
zármutok majú rodičia,
že ništ o dietkách neslyšiá.
Zomreli děti vo žiali,
a rodičovia od hanby:
Ei nechže nikdy rodičia,
tak svoje dietky nemučiá.