Národní
Nechť velebí Vlach své ráje,
dubové ať Němec háje:
my chválíme s láskou pravou
vlasti naše nad Vltavou,
slavná jesti Česká zem!
Českým zpěvem Balt pohanský
zákon uslyšel křesťanský;
českým mečem před Tatary
obhájen byl rozkvět jarý
osvěty a svobody.
Dotud stojí pomník slávy
nad Baltem i u Vltavy:
tamto Čech své voje čítal,
zde domácí Umky vítal
Otakar a Karel náš.
Čech byl první na půlnoci,
co lil pravdy žár do noci,
kterouž hájil Prokop statný,
Jiří zastával udatný,
pro niž válčil český lev.
Aj kde píď je české země,
oslaveno české plémě,
vedeno jej právem k boji,
vydobytí vlasti svoji
právo, čest a svobodu.
Čeho otec nevydobyl,
čím svou vlasti neozdobil,
po tom syn udatně sahá.
Ať se svaté právo zmáhá!
toť vlastenců krásný cíl.
My strážníci na západě,
věrni vlasti, věrni vládě,
jen se směle k svému mějme,
na zlost nepřátel nedbejme,
nemineť nás blahý čas.
Na Vltavu
Vltavo, Vltavo,
řeko Čechů, řeko síly!
Kam se děly tvoje Vily,
kam ti ladní slavíkové,
kam ti zpěvní Lumírové?
„Slavíkové odletěli,
Lumírové povymřeli.“
Vltavo, Vltavo,
řeko Čechů, řeko síly?
vrátí se ti tvoje Víly,
Přilnou k tobě slavíkové,
vstanou z mrtvých Lumírové,
bude nám za zpěvu dáno?
„Bude dáno, ano, ano.“