Národní zpěvník: Bojovnice, Milá nad rodinu

Bojovnice

Král na vojnu zavolal,

sedláček se zastaral,

sedňa za stůl zaplakal.

 

„Nemám syna žádného,

ani bratra vlastního.

 

„Ty děvečko nejstarší,

jdi za mne bojovati.“

 

„Oj, tatíčku, nepůjdu,

já bojovat nebudu.“

 

„Já jsem srdca měkkého

já se leknu každého.“

 

„Ty dceruško prostřední,

jdi za mne bojovati.“

 

„Oj, tatíčku, nepůjdu,

já bojovat nebudu.“

 

„Já jsem srdca měkkého,

já se bojím každého.“

 

Poslal pro tu nejmladší:

„Tebe já mám nejradši.“

 

„Pojď, děvečko, poď domů,

pojeď za mne na vojnu.“

 

„Já, tatíčku, já půjdu,

za vás bojovat budu.

 

„Já jsem srdca tvrdého,

nebojím se žádného.“

 

A když ju oblékali,

obě sestry plakaly.

 

Když jí vlasy splétali,

všecky panny plakaly.

 

Když na koňa sedala,

Otec, máti plakala.

 

„Jeď, dceruško, jeď s Bohem,

Daj ti pán Bůh dobrý den.“

 

Jak do vojny přijela,

třikrát vojsko objela.

 

Jak ponajprem střelila,

tři sta Turků zranila.

 

Jak po druhé střelila,

celý tábor zranila.

 

Jak po třetí střelila,

všecky Turky zahnala.

 

Podivil se tomu král:

„A co jest to za husár?

 

Jenom jednu dceru mám,

tu tomu vojáčku dám.“

 

„A nejsem já vojáček,

a jsem já ti Anička,

chudobného tatíčka.“

 

„A jednoho syna mám,

tobě, Aničko, ho dám.“

 

Hned se vojna skončila

a svadba se strojila.

 

Milá nad rodinu

Seděl jeden vězeň

sto padesát neděl

a tak dlúho seděl,

celý ošedivěl.

 

První ráz zaplakal,

cedulenku napsal,

cedulenku napsal,

otcovi ju poslal:

 

„Můj tatíčku starý,

vyplať mia z vězení,

u vězení těžkého,

zámku tureckého.“

 

„Pověz mi, synáčku,

co do tebja ptajú?“

„Sto rynských stříbrných,

ešče tolej drobných.“

 

„Synáčku můj milý,

než to od tebja dám,

než to od tebja dám,

radší ťa tam nechám.“

 

Druhý ráz zaplakal,

cedulenku napsal,

cedulenku napsal

za mamičkú poslal.

 

„Mamičko má milá,

pomož mně z vězenja,

z vězenja tuhého,

zámku tureckého.“

 

„Synáčku můj milý,

co od tebja ptajú?“

„Sto rynských stříbrných

ešče tolik drobných.“

 

„Synáčku můj milý,

než to od tebja dám,

než to od tebja dám,

radši ťa tam nechám.“

 

Třetí ráz zaplakal,

třetí psaní napsal,

třetí psaní napsal,

za bratříčkem poslal.

 

„Bratříčku můj milý,

pomož mně z vězení,

z vězení tuhého,

zámku tureckého.“

 

„Bratříčku můj milý,

co od tebja ptajú?“

„Sto rynských stříbrných,

ešče tolej drobných.“

 

„Bratříčku můj milý,

než to od tebja dám,

než to od tebja dám,

radši ťa tam nechám.“

 

Čtvrtý ráz zaplakal,

cedulenku napsal,

cedulenku napsal,

sestřičce ju poslal.

 

„Sestřičko má milá,

pomož mně z vezenja,

z vězenja těžkého,

zámku tureckého.“

 

„Bratříčku můj milý,

co od tebja ptajú?“

„Sto rynských stříbrných,

ešče tolej drobných.“

„Bratříčku můj milý,

než to od tebja dám,

než to od tebja dám,

radši ťa tam nechám.“

 

Pátý ráz zaplakal,

cedulenku napsal,

cedulenku napsal,

ku svej milej poslal.

 

„Vyplať mia, má milá,

vyplať mia z vězenja,

z vězenja těžkého,

zámku tureckého.“

 

Milá nemeškala,

šňůru kupovala,

milému podala;

„Spusť se, milý důle

po hedvábne šňůře.“

 

Šestý ráz zaplakal

svej milej děkoval:

„Lepší jedna milá,

než celá rodina.“