Národní zpěvník: Píseň Čecha, Hej Slované!

Píseň Čecha

Kde můj je kraj, kde má je vlasť?

To jméno má největší slast!

Není to blud, není to klam,

zem českou za svou vlasť že mám:

není mi země jako země,

hlas přírody to volá ve mně,

a srdce mé volá s plesem,

v Čechách jen já že doma jsem.

Zde jsem zrozen a pěstován,

od matky české odchován;

ta pod srdcem mě nosila,

slzami lásky zrosila,

zde léta jsem prožil mladosti,

zde rajské jsem zažil blahosti;

protož volám polem, lesem:

v Čechách, tu já jen doma jsem!

Zde jsem se učil Boha znát,

co dítě otcem svým ho zvát;

zde můj vzděláván byl rozum

a zde je můj otcovský dům:

na něj mé oko rado patří,

zde se sestry mé, tu mojí bratří

mne touha lásky táhne sem,

u nich tu já jen doma jsem.

K nim stejný mrav a stejný zvyk

k nim stejný mne volá jazyk,

jazyk to Jana, Václava,

jejich odkaz a oslava:

řeč, jíž Lumír a Záboj zpíval,

až Vyšehrad se tím ozýval,

ta jest posud i mým hlasem

jen mezi Čechy doma jsem.

Zde jsou hroby praotců mých,

a v těchto prach svatý jejich;

mne duch jejich obletuje,

v snách libých se mi zjevuje;

a v lůně té posvátné země

i já jejich ležet chci plémě.

Protož není mi zem co zem,

a já v Čechách jen doma jsem!

Hej Slované!

Hej Slované, ještě naše

slovanská řeč žije,

pokud naše věrné srdce

pro náš národ bije.

Žije, žije duch slovanský,

bude žít na věky;

hrom a peklo! marné vaše

proti nám jsou vzteky.

Jazyka dar svěřil nám Bůh,

Bůh náš hromovládný,

nesmí nám ho tedy vyrvat

na tom světě žádný;

i nechať je kolik lidí,

tolik čertů v světě:

Bůh je s námi kdo proti nám,

toho Perun smete.

Nechať také se nad námi

hrozná bouře vznese,

skála puká, dub se láme,

země ať se třese:

my stojíme stále pevně,

jako stěny hradné;

černá zem pohltí toho,

kdo odstoupí zrádně.