.jpg)
Píseň Šumava
My jsme hoši od Šumavy,
mladí jako lesy jaré,
prudší nežli proud Otavy,
ryzí jako zlato staré.
A Bůh dá, a Bůh dá,
že se lid náš zachová!
Naše město na Otavě,
poslední jest sídlo Čechů,
věrné otcům, matce Slávě,
věrné vlasti bez oddechu.
Bratře můj, jaká slast
milovat a hájit vlast.
Za námi kde zlatá stezka
k cizincům náš obchod vedla,
vyhynula mysl česká,
naší slávy hvězda bledla;
smutný kraj, smutný zjev –
kde neslyšet český zpěv!
Neplač bratře, že z těch krajů –
co zaléval pot pradědů,
vykouzliv jim krásu rájů –
letí blesky hněvných hledů:
bídný lid, bídný lid
co pro svůj rod nemá cit!
Však náš český kraj, ó statný,
bohatstvím nepožehnaný,
chová v lůně lid udatný,
myslí svobodnou nadaný:
kraji náš, kraji náš,
ty bohatství větší máš.
Z Tvých měst vyšly mocné hlavy:
Hus, král Jiří, Čelakovský,
ty máš Zvikov, Pracheň, Rabí
a kolem nich lid rekovský!
Kraji náš, kraji náš,
ty oslavu větší máš!
Dokud starým Svatoborem
nezatřesou mraky černé,
dokud my si zachováme
ve svých prsou srdce věrné.
Kraji náš, kraji náš,
ty své syny věrné máš!
Lví silou
Lví silou vzletem Sokolím,
ku předu kráčejme,
a drahé vlasti v oběti,
své síly snášejme,
a byť i cesta daleká,
ta Sokolíka neleká.
Jen mužně, statně ku předu,
vždyť drahá vlasť čeká.
Vlasť máti až na nás zavolá,
co věrné dítky své,
tu mocná paže Sokola,
zlé škůdce v souboj zve!
Tož blahá bude naše slasť,
za oběť svůj i život klást.
To svaté heslo Sokola:
za národ, drahou vlasť!
Jen, bratři, silou hrdinou,
svou hajme vlasť i řeč,
to chloubou nám buď jedinou,
a pro ní spějme v seč,
a potom teprv v spasný den,
nám vzejde krásný, zlatý sen,
pak sluncem jasným bude plát,
povždy volnosť jen.
Muž bez slzí
Hle, muž zde leží v rakvi tmělé
jenž vlasť nad všecko miloval,
leč srdce, nikdy neplakal.
Když požár shltil statek jeho
a jmění vše mu rozkotal,
tu lkali lidé kolem něho,
lež muž ten přece neplakal.
Když drahou choť do hrobu sklonil,
po choti syna pochoval,
tu každý hořké slze ronil,
však muž ten přece neplakal.
Když nejvěrnější přítel jeho,
jej bídně zradiv spoutat dal,
tu želeli kol nešťastného,
lež muž ten přece neplakal.
A v mučírnu když jej odvedli,
tuť statně mukám vzdoroval
až hruzou sami kati zbledli,
leč muž ten přece neplakal.
Co kmetu když mu pouta sňali,
v něž osud zlý ho ukoval,
slzíce druzi jej objali,
leč muž ten přece neplakal.
Když ale národ uzřel v mdlodě,
an na řeč, vlasť svou metá kal,
a v duševní že dlí porobě,
tuť ponejprve zaplakal.
Však sotva muži slze vřelé
vynutil z vyschlých očí žal,
tu puklo srdce zkamenělé,
a muž ten navždy doplakal.
.jpg?s3=1)
