.jpg?s3=1)
Rubáš
„Kdo to chodí po hřbitově?
Šlape trávu na mém hrobě,
šlape travičku zelenou,
sráží rosičku studenou.“
„Já jsem to, otec duchovní,
který slouží služby boží.“
„Když jsi ty otec duchovní,
oznam tam mé mladé paní,
ať mi šije rubáš nový,
rubáš nový, spravedlivý,
jenž není v sobotu předený,
v neděli do mše válený:
Že tu v něm nemohu shníti,
ani v zemi pokoj míti.“
Paní hnedky klíče vzala
všechny truhly zotvírala
plátno brala, rubáš šila.
„Kdo to chodí po hřbitově?
Šlape trávu na mém hrobě,
šlape travičku zelenou,
sráží rosičku studenou.“
„Já jsem to, tvá mladá paní,
nesu ti ten rubáš nový,
rubáš nový, spravedlivý,
jenž není v sobotu předený,
v neděli do mše válený.“
„Když jsi ty má mladá paní,
vstup sem ke mně do mé jámy
a klíče nech na znamení!“
Jak jest do jámy vstoupila,
jáma se za ní zasula.
Vyletěli dva holoubci,
vyletěli na zvonici.
Tak jsou žalostně houkali,
jakoby hrana zvonili.
Jak to děti uslyšely,
hned jsou na hřbitov běžely:
„Máti naše, máti milá!
Komu jsi nás poručila?“
„Komu, mé děti, jinému,
než Pánu Bohu samému!
A vy druhy, co jste hruby,
poslouchejte jedno druhy.
A pacholátko nejmladší,
ať mně sám Pán Bůh opatří!“
Milá v hrobě
Když jsem šel přes ten černý les,
žaly jsou tam panny ovec:
„Řekněte vy mně, panenky,
moje sivé holuběnky,
žne-li tu také má milá?
Je-li tak zdráva jako já?“
„Ach není, není – umřela,
včera týden pohřeb měla.“ –
„Ukažte mně tu cestičku,
kudy nesli mou holčičku.“
„Dobře cesta povědomá,
rozmarýnkou opletená.
Dobře cesta až nahoru,
k tomu novému hřbitovu.
Kudy ji nesli mládenci,
tudy vyrostli kaménci.
Kudy ji nesly družičky,
tudy vyrostly růžičky.“
„Ukažte místo, kde leží.“
„Za kostelíčkem u dveří.“ –
Dvakrát jsem hřbitov obešel,
mé milé hrob jsem nenašel;
po třetí hřbitov obcházím,
mé milé hrob tu nacházím.
„Kdo to šlape po mém hrobě,
že nedá mrtvým pokoje?
Cuchá travičku zelenou,
sráží rosičku studenou?“
„Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven,
podívej se, tvůj milý jsem.
Třetí rok dnes mi vypršel,
a já si pro tebe přišel.“ –
„Ráda bych já vstala z hrobu,
ale nemohu pro mdlobu.
Mé srdéčko je sklíčené,
ruce nohy zdřevěnělé.“
Sirotek
Osiřelo dítě
o půl druhém létě.
Když pak rozum bralo,
na matku se ptalo.
„Ach táto, tatíčku!
kam ste dal mamičku?“
„Tvá matka tvrdě spí,
žádný ji nezbudí.
„Na hřbitově leží,
nedaleko dveří.
Jak dítě slyšelo,
na hřbitov běželo.
Špendlíčkem kopalo,
jehličkou hrabalo.
Když se dohrabalo,
smutně zaplakalo.
„Ach, mámo, mamičko!
Promluvte slovíčko.“
„Mé dítě, nemohu!
Mám na hlavě hlínu.
A na srdci kámen –
hoří jako plamen.
Jdi, dítě, jdi domů.
máš tam jinou mámu.“
„Ta není tak milá,
jako vy jste byla.
Když má chleba dáti,
třikrát jej obrátí.
Když vy jste dávala,
máslem jste mazala.
Když hlavičku češe,
krev potůčkem teče.
Když vy jste česala,
vy jste objímala.
Když nožičky myje,
o škopíček bije.
Když vy jste mývala,
celé jste zlíbala.
Když košilku pere,
div mne neprokleje.
Když vy jste právala,
vy jste si zpívala.
„Jdi domů, mé dítě,
zejtra na usvitě
přijdu, vezmu si tě.“
Dítě přišlo domů,
položilo hlavu.
„Ach, táto, tatíčku!
Dejte poduštičku!“
„Co dítě, co činíš!
Snad zemřít nemíníš?“
„Ach táto, tatíčku!
Už vidím mamičku.
Má mamička milá,
celá pěkná bílá!“
„Co dítě, co děláš?
Vždyť mamičky nemáš!
Vždyť nikdo tu není –
marné tvé vidění.“
Ach, táto, tatíčku!
Chystejte rakvičku.
Má dušička Bohu,
mé tělo do hrobu.
Do hrobu – k mé matce,
ať jí zplesá srdce!
Jeden den stonalo,
druhý den skonalo,
třetí pohřeb mělo.