Národní zpěvník: Za Turka provdaná, Žárlivec

Za Turka provdaná

Seděl jeden vězeň

sedumdesát neděl;

a tak těžko seděl,

až tam ošedivěl.

 

Sám sobě rozmlúval,

kdo by ho vyjednal,

že by mu dceru dal,

svú dceru Barboru,

polovicu dvoru.

 

Žádný ho neslyšal,

enom to pachole,

co poklúzá koně.

 

Pachole slyšalo,

k pánovi běžalo:

 

„Panáčku můj milý,

co náš vězeň mluví!

 

Kdo by ho vyjednal,

že by mu dceru dal,

svú dceru Barboru,

polovicu dvoru.“

 

„Jdi, pachole, dolů,

kaž vězňovi domů.“

 

Přišel vězeň domů,

sednul si ke stolu,

svěsil hlavu dolů.

 

„Co je vám, tatíčku?

Snad vás hlava bolí,

nebo život bělý?

 

„Mne hlava nebolí

ani život bělý;

slíbil jsem ťa dáti

Turku pohanovi.“

 

„Vyhledni, dceruško,

vyhledni oknem ven,

prachy-li to idú,

nebo Turci jedú?“

 

„To prachy neidú,

a to Turci jedú,

a to Turci jedú,

co mne vezmú s sebú.“

 

A Turci přijeli,

všecko strojné měli;

koníčky v šarlatě,

pacholci ve zlatě.

Její najmilejší

v samém diamantě.

 

„Stroj sa, mladá paní,

pojedeš ty s nami.“

 

Do voza sedala,

s otcem sa žehnala.

 

„S Bohem, můj tatíčku,

Pán Bůh vás požehnaj,

všecko vám dobré daj.“

 

Patnáct mil ujela,

slova nemluvila.

Třicet mil ujela,

slovo promluvila:

 

„Počkaj, povozníčku,

zastav své koníčky,

chce sa mi vodičky.“

 

„Nepij milá vody,

máš víno ve vozi.“

 

Ona seskočila,

vínek s hlavy sňala,

na vodu pustila:

 

„Plyň, ty můj vínečku,

až k mému tatíčku.

 

A pověz ty jim tam,

že jsem sa vydala

bystrému Dunaju.

 

Ty drobné rybičky,

to moje družičky;

ty velcí kaprové,

to moji svatové.

Vrbina, olšina,

to moja rodina.“

 

Vody dosihala,

do Dunaja padla.

 

Turek křičí, plače

a sobě nařiče.

 

Její bílé vlasy

po vodě se plasí;

její černé oči,

písek se v nich točí;

její bílé ruce

vodú plavú prudce.

 

Turek křičí, plače

a sobě naříče:

 

Bych tě byl dovezl

k svej milej mateři,

nedala by tobě

po zemi choditi,

byla by ti stlala

červené pokrytí.

 

Zvonily by tobě

ty turecké zvony,

včil tě budú žráti

ty morské potvory.

 

Žárlivec

Na horách na dolách

co sa to tam bělá;

husy-li to seďá

nebo sněhy ležá?

 

Kdyby byly hus,

už by ulétaly,

kdyby sněhy byly,

už by otajaly.

 

A to sa tam bělá

postelka vystlaná,

leží tam šohajek,

hlava porúbaná,

 

Z jednej strany leží

z ocela šablenka,

z druhej stany sedí

jeho frajerenka.

 

V jednej ruce drží

bílený šáteček,

v druhej ruce drží

zelený prúteček.

 

Bíleným šátečkem

čelo mu utírá,

zeleným prútečkem

muchy mu odhádá.

 

„Ani mně neumřeš,

ani neokřeješ,

ani mně nepovíš,

jak dlúho živ budeš?“

 

„Podaj mně, má milá,

šablu zrcadelnú,

nech sa já podívám,

jak mne líčka blednú.“

 

Šablu mu podala,

honem odskočila,

na jeho srdečku

zradu ucítila.

 

„Kdo ti, moja milá,

kdo ti tu radu dal,

věrně ťa, má milá,

věrně ťa miloval.“

 

„Nedal mně ju žádný,

dala jsem si sama,

na tvojem srdečku

zradu jsem uznala.“

 

„Byl bych ti, má milá,

byl bych ti hlavu sťal,

aby po mej smrti

žádný ťa nedostal.“