Národní zpěvník: Žárlivec, Adam a Eva, Maria a Alžběta

Žárlivec

Na horách na dolách

co sa to tam bělá;

husy-li to seďá

nebo sněhy ležá?

 

Kdyby byly husy,

už by ulétaly,

kdyby sněhy byly,

už by otajaly.

 

A to sa tam bělá

postelka vystlaná,

leží tam šohajek,

hlava porúbaná.

 

Z jednej strany leží

z ocela šablenka,

z druhej strany sedí

jeho frajerenka.

 

V jednej ruce drží

bílený šáteček,

v druhej ruce drží

zelený prúteček.

 

Bíleným šátečkem

čelo mu utírá,

zeleným prstečkem

muchy mu odhádá.

 

„Ani mně neumřeš,

ani neokřeješ,

ani mne nepovíš,

jak dlúho živ budeš?“

 

„Podaj mně, má milá,

šablu zrcadelnú,

nech sa já podívám,

jak mně líčka blednú.“

 

Šablu mu podala,

honem odskočila,

na jeho srdečku

zradu ucítila.

 

„Kdo ti, moja milá,

kdo ti tu radu dal,

věrně ťa, má milá,

věrně ťa miloval.“

 

„Nedal mně ju žádný,

dala jsem si sama,

na tvojem srdečku

zradu jsem uznala.“

 

„Byl bych ti, má milá,

byl bych ti hlavu sťal,

aby po mej smrti

žádný ťa nedostal.“

 

 

Adam a Eva

Chodil pán Bůh kolem ráje,

Adam za ním pospíchaje.

 

Jak do ráje přichodili,

mluvil pán Bůh Adamovi:

 

„Ze všech stromů požívejte,

jednoho jen vynechejte,

který stojí prostřed ráje,

modrým kvítkem prokvétaje,

červeným jabkem zasedaje.“

 

Učinil se ďábel hadem,

svedl Evu i s Adamem.

 

Ovinul se po jablounce,

urval jabko na halouzce

a podal je Evě v ruce.

 

„Jez, Evičko, jez to jablko,

jak je po něm velmi sladko!“

 

Eva vzala, okusila,

s Adamem se rozdělila.

 

„Jez, Adámku, jez to jabko,

jak je po něm velmi sladko!“

 

Když to jabko okusili,

tak se oba prohřešili,

oba z ráje ven museli.

 

Dal jim pán Bůh po motyce

a seménka po trošičce,

a zaved je na vinice.

 

Jděte, dělejte, kopejte,

chleba sobě dobývejte.

 

Kady Adam kady kope,

zelená se réž, konopě.

 

Kde Evička pokopala,

pšenička se zelenala.

 

Ten Adam první otec náš

do velké bídy doveď nás.

 

A ta Eva první matka

zavedla nás nebožátka.

 

 

Maria a Alžběta

Aj pošla nám panenka Maria,

pošla ona z rána do kostela.

 

Potkala ju svatá Alžbětyja:

„Kam ty ideš, sestřičko má milá?“

 

„A já idu, sestro, do kostela,

poslouchat mše, svatého nešpora.“

„Nechoď ty tam, sestřičko má milá,

bo jsem já tam včera večer byla.

 

Lidé tam o tobě povídajú

a velikou z toho radosť majú,

že máš zrodit pána Jezu Krista,

po porodu máš být panna čistá.“

 

„Kterak by to, sestro, mohlo býti,

abych měla Krista poroditi,

po porodu čistou pannou býti?

 

„Jak živa jsem muže nepoznala,

ani též jsem na mysli neměla.“

 

„Máš ty syna, máš ho poroditi,

po porodu čistou pannou býti.“

 

„A o tobě, má sestřičko, pravija,

že porodíš to svatého Jana.“

 

Sestry sobě ruce podávaly,

pacholátka v životech plesaly.

 

„Pověz ty mně, milý svatý Jene,

kdy tvojeho narození bude?“

 

„Bude mi ho střed milého leta,

bude hojnosť po všem světě květa.

 

Bude kvitnout žito i pšenica,

bude zpívat ptáček křepelica.“

 

„Pověz ty mně, milý Kriste pane,

kdy tvojeho narození bude?“

 

„Bude mi ho na ty slavné hody,

kdy zamrznou po všem světě vody.

 

Nebude ni ptáčka křepelice,

samé zimy, samé metelice.“