Národní zpěvník: Zmotaný svet, Kovářská, Poustevník

Zmotaný svet

Bože, môj, otče môj!

jak je ten svet zmotaný!

Čo vystojí, čo vystojí,

chudobný podaný!

 

Každý ho sužuje,

platu nepovyšuje;

veď sa nazdá, že na veky

panuje, panuje.

 

Vy páni zemani!

my jsme vaši poddaní;

my budeme v čiernej zemi

srovnaní, srovnaní.

 

Jak sedliak, tak i pán

musia všetci umriti;

musia všetci v čiernej zemi

uhniti, uhniti.

 

Pánovia, pánovia!

za čo my vám robíme?

či to len za tú zem čiernu,

čo po nej chodíme.

 

 

Kovářská

Není muže nad kováře!

Muž on celý přímé tváře!

On zná státi na svých nohou,

on též tuhé rámě má,

díla věčná, krásu mnohou

rukou, hlavou vykoná!

U nás, u nás

jde ráz na ráz.

Tu rána na ránu co hrom dopadá,

Nadarmo nižádnou kovář nezadá!

 

Kovář rád má všecko rázné,

řeč ni rány nechce prázdné,

slovo mužné, rány hrotné

statný čin po dobrou věc;

a tak ohne, zmlátí, protne

každý odpor našinec.

U nás, u nás

jde ráz na ráz,

tu rána na ránu co hrom dopadá,

nadarmo nižádnou kovář nezadá!

 

Kovář je vždy muž od rány,

jako doma tak před pány!

křivé rovná, vzdorné zlomí,

Přítel práv, ne lichých slov,

buší kov neb zrádce hromí,

jak co přijde na nákov.

U nás, u nás

jde ráz na ráz,

tu rána na ránu co hrom dopadá,

nadarmo nižádnou kovář nezadá!

 

Kovář nezná hluky marné,

vyčká času k ráně zdárné.

Prv než železo je žhavé,

nechá hučet prázdný měch.

Znáť se z rány v době pravé,

pravý kovář – pravý Čech.

U nás, u nás

jde ráz na ráz,

tu rána na ránu co hrom dopadá

nadarmo nižádnou kovář nezadá!

 

Česká vlast nám Bohem dána,

uhlím, rudou požehnána,

uhlí dává světlo, plamen,

železo zas sílu dá.

Ohni srdcí, síle ramen,

světlu hlav se svět poddá.

U nás, u nás

jde ráz na ráz,

tu rána na ránu co hrom dopadá,

nadarmo nižádnou kovář nezadá!

 

Čech vždy býval kovář řádný,

bystrý duchem, ranou pádný;

znal kout ruchadla i stroje,

ostrý meč i bodrý mlat;

nechcem hanbit předky svoje svoji

na svém chceme stát!

U nás, u nás

jde ráz na ráz,

tu rána na ránu co hrom dopadá,

nadarmo nižádnou kovář nezadá!

 

Poustevník

V borovém na skále háji

stála někdy poušť,

za ní malinká zahrádka,

vedle tmavá houšť.

Před okýnkem bublal potok

skrze kvítečka,

asi dvacet kroků dále

stála kaplička.

 

Na té lesní poušti bydlel

smutný mládenec,

žíněný na těle rubáš,

na hlavě věnec;

v jedné svadlé ruce žaltář,

v druhé růženec,

v samotě jsa jenom doma,

světa cizinec.

 

Ráno když odzvonil v kapli,

šel v zahrádce rýt,

modliti se mezi růže,

tvář svou v slzách mýt;

v poledne po druhé zvonil,

večer po třetí,

na večer pak počal k harfě

přesmutně pěti.

 

Žádný k němu přijít nesměl,

neb se lidí bál;

zvláště ale sličným dívkám

vždy se vyhýbal,

snažně prose, na pokoji

by ho nechaly,

a k té lesní poušti nikdy

neputovaly.

 

Vida slzy v jeho očích

nikdo tam nešel,

takže samoten dvě léta

v té poušti bydlel;

a když třikrát za den zazněl –

s kapličky zvonec,

říkávali: „Ach, to zvoní

smutný mládenec!“

 

Jednou ale skrze tři dni

zvoneček nezněl,

tu se ulek lid pod skalou:

„Snad pak neumřel!“

Strachem bledý k poušti lezl

však bez naděje,

kam by se poustevník poděl

smutně hledaje.

 

A hle, v kapli před oltářem

leží mládenec,

žíněný na těle rubáš,

na hlavě věnec;

ve studených rukou drží

žaltář, růženec;

pryč se odtud odstěhoval

světa cizinec.

 

List na harfě leží malý,

hrubým to písmem:

„Ten, jenž tady odpočívá,

umřel jest hořem;

černá nevěrnosť milenky

sem ho zahnala,

urputnosť jeho panenky

srdce užrala.“

 

„Mládenci, co světem nyní

blaze kráčíte,

v srdci o bolestech lásky

ještě nevíte;

utíkejte před dívkami

jako rychlý chrt,

nebo vám, ach, za upřímnou

lásku dají smrt.“