.jpg?s3=1)
Komentář Lukáše Kovandy
Z hlediska evropské energetiky válka na Ukrajině v roce 2022 jenom uspíšila proces, který měl přijít tak jako tak. Zdražila fosilní paliva. Inflace, která v důsledku toho panuje, měla nastat i bez války. Jen by byla rozprostřena do delšího časového úseku. Ač se to zatím příliš nezdá, válka tak vlastně odhaluje, že zelená agenda EU je zatím prakticky neuskutečnitelná, stejně jako Green Deal.
Vždyť zelená agenda a Green Deal měly vést k témuž, k čemu vede válka. Ke zdražení fosilních paliv. Jejich umělé zdražení mělo dát vyniknout obnovitelným zdrojům tak, aby ekonomika EU snížila svoji závislost na uhlíku. Tuto roli ale letos sehrává válka. Proto si – například – tolik Čechů právě letos instaluje na střechu svého domu solární panely.
Na jednu stranu tak válka bezpochyby urychluje i samotný proces „ozeleňování“. Zároveň je ale zřejmější než kdykoli v uplynulých letech, že o zelené zdroje ani tak evropskou energetiku plně opřít nelze. Jejich zásadní slabina – to, že nejsou řiditelné – se projevuje velice zřetelně právě teď. Dosud zřejmě nejzřetelněji vysvítá, že zelené zdroje prostě mají své limity. Proto ostatně i tolik „zelení“ Němci budují hned několik terminálů na zpracování zkapalněného plynu naráz, a nikoli další větrné farmy. Bez fosilních paliv se neobejdou. Potřebují je jako zálohu pro zelené zdroje – pro dny zamračeného bezvětří. A tím akutněji, čím déle budou zavrhovat jádro. Proto v Německu zažívá mocný comeback dokonce i uhlí.
Uplynulý rok prokázal, že ozeleňování energetiky je velmi nákladné. Samotná elektřina z větru nebo slunce je levná, jestliže ovšem panuje příhodné počasí. Pokud takové počasí nevládne, je třeba zapojit řiditelnou zálohu. Tedy plynovou, uhelnou či třeba jadernou elektrárnu. Cenu této zálohy je třeba k zelené elektřině připočíst. Rázem pak už zelená elektřina levná není. Nutnost mít fosilní zálohu je jakousi její „negativní externalitou“, kterou je třeba takzvaně internalizovat, tedy započíst do nákladů zelené energetiky. Ta je tudíž poměrně drahá, protože to, nač dříve stačil jeden zdroj – fosilní –, jsou nyní potřeba zdroje dva, a sice zdroj zelený a jeho záloha v podobě zdroje řiditelného, nejčastěji fosilního.
Pokud mají být politici skutečně nepopulističtí, musí právě s tímto předstoupit před občany. Musí rozvinout veřejnou diskusi. Musí říci: chceme-li jako společnost zelenou elektřinu, ekonomiku méně závislou na uhlíku, pak si ale vedle zelených zdrojů musíme platit i ty záložní – a o to to celé bude dražší. A hlavně teď, když se v souvislosti s válkou na Ukrajině hodláme – morálně správně – odstřihnout od poměrně levných ruských fosilních energií, dovážených zhusta potrubím, a nahradit je z velké části těmi dražšími, z poměrně dalekého zámoří. Politici by měli jasně říci, že toto bude představovat trvalejší inflační tlak. A že to tedy povede ke snížení životní úrovně lidí. To ale od nich vůbec neslyšíme.
A nejen to. Nejen že to politici neříkají. Oni ani nemají odvahu občany vystavit projevům takové energetické inflace. Přesto, že bez ní je zelená agenda EU neuskutečnitelná. Integrální součástí zelené agendy a Green Dealu je totiž právě energetická drahota. Ta má lidi přimět k tomu, aby změnili dosavadní styl života. Aby se „ozelenili“, i když to pro ně bude mnohem dražší. Pokud by ale k takovému „ozelenění“ opravdu mělo dojít, museli by politici nechat věci daleko volnější průběh a nepřistupovat k obrovsky nákladným, plošným opatřením typu zastropování cen energií. To jen v Česku vyjde v tomto roce na stovky miliard korun.
To, že se politici nyní uchylují k zastropování, není ve své podstatě důsledkem války. Ta celý proces, jak víme, jen urychlila. Ale nastal by i bez ní. Zdražení energií je výsledkem německé energetické transformace posledních dvaceti let, hrubého podinvestování jaderné energetiky v EU, odsuzované nezřídka coby „špinavé“, a neopodstatněného, ideologizujícího vzývání zelené energetiky v letech před válkou.
Zastropování – neprobíhá zdaleka jen v Česku – je v podstatě nepřiznanou kapitulací zastánců zelené agendy EU a Green Dealu. Dokládá to, nač kritici těchto agend upozorňovali už právě dlouhá léta před válkou. A sice, že jsou tak nákladné, že ohrožují elementární sociální smír. Politici napříč EU zatím ovšem nejen nenacházejí odvahu vystavit občany a jejich peněženky plnému působení zelené agendy. Oni ani nenacházejí odvahu tuto zelenou agendu zásadně přehodnotit, už vůbec ne zavrhnout. Takže třeba dále rozšiřují systém emisních povolenek. Jinými slovy, ukazuje se, že občané nemají na zelenou agendu dost peněz a politici dost odvahy, neboť jinak by nebylo třeba plošného zastropování. Avšak politici místo aby v návaznosti na takové zjištění zelenou agendu alespoň zmírnili, a občanovi zlevnili, ji dále rozšiřují – a zdražují.
Výsledkem tak nutně bude ještě hlubší veřejné zadlužení. Politici lidem zdraží energie ještě víc, aby se mohli tvářit, že jsou zelení, ale protože současně tuší, že je to sociálně neúnosné a že to ohrožuje jejich křeslo, hrábnou ještě hlouběji do dluhu, aby občanům od zdražených energií – které jim zdražili oni sami – zase ulevili. A zaplacením této úlevy zatížili budoucí generace. Tedy i nynější děti nebo ještě nenarozené, tedy ty, co tudíž ještě ani nevolí a nemohou se tedy u urny „bránit“ volbou jiného politika. Slabošské.
Na celé věci tak vydělají hlavně mezinárodní banky, fondy, finančníci a spekulanti. Ti politikům půjčují peníze na zastropování. Těm ty peníze v budoucnu občané – nebo jejich děti, ba vnoučata – ze svých daní splatí. Ovšem i s úroky, které mezitím naběhnou. Proto finanční kruhy zelenou agendu tak rády. Znamená totiž hlubší dluh. A dluh, resp. úroky z něj, jsou bankéřským ziskem.
Kuřáci letos dají za krabičku cigaret běžně až 140 korun
V příštím roce dokonce až 160 korun. Příjem státu z daně z tabáku přitom klesá, hrozí další vzestup pašování a bujení černého trhu.
Češi letos za krabičku cigaret zaplatí běžně až 140 korun, v příštím roce to může být až 160 korun. Krabička cigaret letos postupně, během hlavně prvních tří měsíců letošního roku, zdraží z průměrné ceny loňského roku, tedy 125 korun, až k právě úrovni 140 korun.
Zvýšení spotřební daně, platné nyní od ledna, zvyšuje průměrnou cenu krabičky o přibližně pět korun. Dalších 5 až 10 korun si ovšem výrobci přičtou z důvodu obecné vysoké inflace a jejich vlastního růstu cen výrobních nákladů, zejména pak energií.
Cena krabičky už je nyní tak vysoká, že hrozí výrazné snížení inkasa příslušné daně. Citelně totiž ubývá Němců a Rakušanů, kteří si do Česka pro cigarety jezdili, naopak více a více Čechů se vydává za cigaretami do výrazně levnějšího Polska. Zjevně se také rozmáhá černý trh s tabákem v Česku a pašování kuřiva.
Národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil přitom navrhuje výrazné zdražení cigaret, včetně elektronických, a dalších tabákových výrobků. Svůj akční plán, sestavený pro období do roku 2025, představil loni. Plán volá po navýšení spotřební daně z cigaret a dalších tabákových výrobků. V roce 2024 tak může spotřební daň z tabáku vzrůst až o dalších deset procent, tedy nikoli jen o pět jako letos.
České domácnosti stále za tabák utrácejí poměrně dost. Za tabákové výrobky vydávají 4,3 procenta svých celkových spotřebitelských výdajů, vyplývá z dat Eurostatu. To je druhá nejvyšší hodnota v EU, po Lucembursku. V průměru domácnosti v EU utrácejí za tabák pouze 2,1 procenta svých celkových spotřebitelských výdajů.
Za tabákové výrobky lidé v Česku předloni utratili 118,6 miliardy korun. To je nejvyšší údaj v historii. Což ovšem není překvapivé. Cena tabákových výrobků průběžně narůstá jak kvůli obecné inflaci, tak z důvodu právě jejich rostoucího daňového zatížení. Suma nominálních výdajů lidí v ČR za tabák se tedy zdvojnásobila v uplynulých zhruba patnáct let. V roce 2006 činila celková útrata za tabákové výrobky ještě jen necelých 57 miliard korun.
Cena tabákových výrobků v Česku je v rámci EU ovšem stále podprůměrná. Loni dosahovala úrovně 82,5 procenta průměru EU. To je ale i tak vyšší hodnota, než jakou vykazují i některé „staré“ země EU. Tabák je v Česku dražší než ve Španělsku a Řecku. A je srovnatelně drahý jako v Lucembursku. Z „nových“ zemí EU je v ČR tabák nejdražší. Například v zemích Visegrádské skupiny je i při započítání Česka průměrná cena tabáku na úrovni 72,4 procenta průměru EU.
Podíl kuřáků v české populaci se pohybuje mírně pod úrovní dvaceti procent. To je nepatrně vyšší hodnota v porovnání s průměrem zemí EU. Jde o jedenáctou nejvyšší úroveň v EU. Lze tvrdit, že podíl kuřáků v ČR zhruba odpovídá průměru zemí EU. Podíl kuřáků je v Česku nižší než třeba v Německu, v Rakousku nebo na Slovensku.
Celkově tedy nelze tvrdit, že by se Češi v rámci EU vymykali přílišnou konzumací tabáku. Navíc je už nyní tabák v ČR nejdražší ze všech zemí EU bývalého východního bloku. Pokud navíc lidé v ČR dávají za tabák relativně vysokou část svých celkových spotřebitelských výdajů už nyní, zůstává otázkou, zda je další citelné zvýšení daně, a tedy i ceny tabáku žádoucí. Zda totiž nepovede právě k bujení černého trhu s ním, k dalšímu nárůstu objemu jeho pašování či přeshraničního prodeje. Třeba v Polsku vyjde krabička cigaret v přepočtu jen na 80 korun.
Bloomberg: česká koruna patří k největším světovým vítězům pandemie
Česká měna zvládla léta pandemie a války nejlépe ze všech, spolu s měnami Švýcarska a Singapuru.
Česká koruna patří k „největším světovým vítězům pandemie“, uvádí ve své dnešní zprávě agentura Bloomberg (viz obrázek níže). Česká měna podle agentury v letech 2019 až 2022 zpevnila vůči euru o 5,4 procenta. Ve stejném období podle agentury polský zlotý ztratil 9,2 procenta, a maďarský forint dokonce sedmnáct procent. Období od samotného konce roku 2019, resp. začátku roku 2020, až do včerejška pokrývá zhruba tříletou etapu, kdy nejprve svět sužovala pandemie a posléze dopady války na Ukrajině a mohutná inflační vlna.
Koruna v dané tříleté etapě jako jedna z mála na světě zpevnila vůči americkému dolaru. Od konce roku 2019, resp. od začátku roku 2020 až do včerejška o 0,21 procenta, plyne z údajů agentury Bloomberg. Společně se švýcarským frankem a singapurským dolarem a také spolu s čínskou měnou se tak řadí do kvarteta světově významnějších měn, které vůbec nejlépe zvládly pohnuté období uplynulých tří let.
Česká koruna v tomto mimořádně obtížném období obstála velmi dobře, neboť dokázala zpevnit právě i vůči americkému dolaru. Ten tradičně představuje takzvané bezpečné útočiště a v čase globálních krizí má tedy sklony zpevňovat, neboť mezinárodní investoři se do dolarových aktiv uchylují právě proto, aby zmírnili dopady nejistot a krizí. Kromě české koruny dokázaly v od začátku roku 2020 do včerejška zpevnit vůči dolaru ze světově významnějších měn právě jen ty další z uvedeného kvarteta, tedy švýcarský frank, tradičně rovněž vnímaný jako bezpečné útočiště, a dále singapurský dolar a čínská měna, jež je ovšem tamním autoritářským režimem poměrně silně regulována.
Solidní výkon koruny v čase krizí dokumentuje, že česká měna a také Česká národní banka se stále těší vysoké důvěře mezinárodních investorů. Drtivá většině měn ve světě za poslední tři roky vůči dolaru ztratila. A to měny včetně eura, japonského jenu, britské libry, norské, švédské i dánské koruny a konečně také polského zlotého nebo maďarského forintu.
Koruně určitě pomohly loňské přímé intervence za její posílení v režii ČNB. Nelze je však přeceňovat. Vždyť listopad 2022 byl prvním měsícem od začátku ruské invaze na Ukrajinu, kdy ČNB objem svých devizových rezerv v dolarovém vyjádření navýšila. Žádné přímé intervence vlastně neprováděla. Koruna i tak zpevňuje. Navíc, během svých loňských intervencí, probíhajících nejprve v prvních týdnech ruské invaze a posléze od května do října, ČNB „vypotřebovala“ zatím zhruba jen třetinu rezerv, které nahromadila v letech 2015 až 2017, tedy v době „druhého poločasu“ její intervence za slabší měnu. Celkově z devizových rezerv v porovnání s jejich objemem z dubna 2022 intervence „ukrojila“ zhruba 16 procent. Devizové rezervy ČNB stále i nyní zůstávají po přepočtu na hrubý domácí produkt jedněmi z největších na světě.
