Nastává doba, kdy ožívá baťovský sen

Co je špatného na moderním pojetí života, racionalitě, přehlednosti, systému, rychlosti a efektivitě? Co je špatného na tom, že také dělníci vydělávají dost peněz a mají hezké, účelné bydlení, kde není místo na shromažďování nepotřebných věcí? Co je špatného, když nejen jako podnikatelé pracují a spolupracují s dalšími lidmi v zeleném produktivním prostředí a žijí ve vzdušném zahradním městě, plném slunce, vody, zeleně, čistoty a pořádku? Co je vůbec špatného na utopiích, na ideálech? Co je špatného na tom, alespoň na nějaký čas se k ideálu přiblížit a sáhnout si na jeho uskutečnění prstem?

Nejdříve odborníci tvrdili, že utopie a ideály jsou neuskutečnitelné. Potom, že trvají nanejvýš tak dlouho, jak tepe a vydělává jejich srdce – fabrika. Je lepší chaos válek, bezpráví diktatur, nebo džungle iracionálních náhod, proti které ve Zlíně tak urputně bojovali? Lze si představit dnes, kdy se na vysokých školách vyučují pro běžný život nepřínosné předměty typu genderových studií či ekologická antropologie a firmy jsou nucené dovážet kvalifikovanou pracovní sílu ze zahraničí, že existovala firma, která si své budoucí zaměstnance vychovávala? Že většina dožívajících absolventů Baťovy školy práce je na své vzdělání dodnes hrdá? A že je přitom někdo kontroloval? Že je nenechali zahálet, zakazovali pít alkohol, onanovat a jejich těla účelově trénovali ke společnému cíli, aby každý sval a každou mozkovou buňku mohli využít pro zdar společného díla, na které mohou být a budou hrdí? A vůbec, nebyla to krásná životní jízda těch pár desítek let ve Zlíně?

Jak už dlouho tvrdí prof. Milan Zelený, současní mocipáni by měli na probíhající celosvětovou hlubokou přeměnu náplně služeb a pracovních potřeb reagovat například snižováním daní, obnovou masivního podnikatelství à la Baťa, lokálně-regionálním využíváním nových technologií, jako jsou 3D printing, robotika, automatizace a další nástroje, zaměřenými na zvyšování produktivity pracovní síly v autonomních ekonomických lokalitách. Prostě nastává doba, kdy ožívá baťovský sen. Kdy se opět začíná s obnovou, budováním a rozvojem odolných zelených a integrovaných produktivních prostředí, které mohou vytvořit a udržet v trvalém provozu průměrní lidé se zdravým rozumem a jehož zařízení vyvolává samočinné vznikání a trvání dobré vůle. Cílem pro vytvoření a neustálé zdokonalování tohoto prostředí je prostřednictvím zavádění nových technologií a přístupů vybudování technických a organizačních předpokladů pro sociální smír a vysokou životní úroveň a poplatní sílu lidí, založenou na vysoké ekonomické a produktivní výkonnosti. Veškeré technologie, nástroje, stroje a každý jednotlivý výrobní komponent je nezbytnou součástí komplexního produktivního prostředí, které tvoří jeden celek.

Pro správné fungování produktivního prostředí podporujícího spolupráci je velice důležitý přístup, který se uplatňuje pro řešení konfliktní situace, jejichž počet neustále narůstá. Nejčastěji je řešíme kompromisem, kdy se vždy jedna strana musí něčeho vzdát. Ideální je prosazovat řešení konfliktů metodou a s výsledkem WIN - WIN na základě objektivních kritérií a konfliktům předcházet pomocí nastavení vzájemných očekávání a otevřené a upřímné komunikace.

Při obnově, budování a rozvoji odolných zelených a integrovaných prostředí v období probíhajícího nástupu lokálního a regionálního podnikatelství je to právě ta věrná, poctivá, intensivní spolupráce nejen ve službách podniku, ale i ve službách veřejnosti; tato spolupráce je klíčem k vyjasnění způsobu, jak vedoucí jednotlivec mohl a může zvládnout tak úspěšně tolik problémů rázu technického, obchodního, sociálního, kulturního a jiného. Jan A. Baťa sám si byl vědom nedocenitelných výsledků této spolupráce a proto byl jejím vášnivým hlasatelem, neúnavným propagátorem a zastáncem, jak to nejlépe dosvědčuje jeho spis, který spolupráci věnoval. Jeho výchova a úcta k práci a vedení celého podniku právě na soustavě uvedené spolupráce k účelům služby veřejnosti vytváří kromě jiného zlínskou obdivuhodnou pracovní ideologii. V současnosti je s ohledem na zkušenosti a umění rozvíjet vertikální spolupráci ještě potřeba rozvinout a posílit (1) horizontální spolupráci na bázi partnerství, (2) schopnost přitahovat (motivovat) mladé lidi, (3) modularitu, (4) flexibilitu a (5) ekologický přístup umožňující vytvářet hodnoty co nejblíže k zákazníkovi.

Anti-křehká (odolná například vůči nevhodným podmínkám pro život), zelená a integrovaná produktivní prostředí by tedy měla být na základě specifikovaných požadavků a očekávání charakteristická těmito vlastnostmi:

• Soběstačnost bez obalů a odpadů a její způsob realizace.

• Životní pohoda a její hledání.

• Živitelství a jeho sebeudržitelnost.

• Vzdělávání a jeho učení praxí.

• Vyladěnost a její triangulace spolupráce.

Pro moderní soběstačná, produkční a znalostní prostředí s adaptivními organizacemi s globálním myšlením a lokálními akcemi je charakteristické:

• atmosférický satelit,

• produkce dle zákaznických požadavků,

• vertikální farma,

• úplná digitalizace,

• podnikatelská univerzita,

• aditivní výroba,

• robotizace.

Soběstačnost bez obalů a odpadů

V souvislosti se zajištěním energetické a potravinové soběstačností integrovaných produktivních prostředí je potřebné si připomenout způsob, jak si budovali nový domov v Brazílii Ján Antonín Baťa a jeho spolupracovníci včetně jejích díla – fungující přehrady v oblasti Martinópolis, která inspirovala i další vodní elektrárny včetně gigantického díla Itaipu. Samozřejmě, že dnes je třeba soběstačnost realizovat podle prof. Milana Zeleného s ohledem na to, že procházíme deglobalizací akce (lokalizací a relokalizací globální akce), při posilování globalizace a množství toku informace. Každá akce (znalost) je lokální, každý popis lokální akce (informace) je globální. Vstoupili jsme do éry globálních informací a lokálních znalostí (stahujeme kuchařské knihy z celého světa, ale umění vařit přichází až v místní akci). Víme co udělat a jak. Vědět však ještě neznamená umět. Vědět, proč se doplňuje znalost moudrostí; informace obletí svět rychlostí světla, ale výrobky stále převážíme zdlouhavě a draze. Je třeba produkovat místně, co nejblíže k zákazníkovi (až zákazníkem samotným - samo-služba). Cílem tedy, jak říká ekonomka Ilona Švihlíková, není budování něčeho jako „The Village“. Stále budeme součástí globálního světa, z toho nelze utéct. Lokální ekonomika jen vybalancuje nerovnováhy, vyvolané globálními ekonomickými toky.

Mimo vodních, větrných a solárních elektráren patří mezi možnosti jak si zajistit energetickou soběstačnost komunální bioplynové stanice, které představují velice výhodné a perspektivní technologie využívání obnovitelných zdrojů energie. Jedná se o technické zařízení, ve kterém anaerobní mikroorganismy za nepřístupu vzduchu mění rozložitelné organické látky na bioplyn a zbytkové produkty. Bioplyn se spaluje v kogenerační jednotce, jež vyrábí elektrickou energii. Při tom vznikající teplo má široké možnosti využití. Stabilizovaný produkt, digestát, lze využít jako hnojivo nebo po separaci jako surovinu pro výrobu kompostu.

Ohledně potravinové soběstačnosti je možné souhlasit s tvrzením Zeleného, že jí bude možné zajistit díky vertikálním farmám (Podle výzkumů z Japonska jsou 100krát efektivnější než venkovské pole) a molekulární kultuře potravin. V normálním prostředí se třeba obilí neurodí, protože je vystaveno škůdcům a působení klimatických změn. To ve vertikálních farmách odpadá. Lze tam pěstovat vše možné bez závislosti na vnějším klimatu. Díky tomu dostáváme stabilní systém, který poskytne dostatečné množství jídla pro takto vybavené lokality. Tuto skutečnost potvrzují projekty nejen v Japonsku a USA, ale také projekt pěstování rajčat v Zemědělském družstvu v Haňovicích ve dvou moderních sklenících, jež jsou vybaveny automatizovaným systémem stínění, větrání, zavlažování, vytápění i hnojení. Při zavlažování rajčat se využívá dešťová voda zachycená ze střech budov družstva a teplo z přilehlé bioplynové stanice. Jeden ze skleníků má umělé osvětlení. Vertikální farma, tedy high-tech pěstírna, v níž zemědělské plodiny rostou hydroponicky v patrech nad sebou, se nachází také v areálu firmy Fosfa. Několik pater sazenic salátů zabírá celkovou plochu šedesát metrů čtverečních.

K potravinové soběstačnosti přispívá také oběhové hospodářství, které se jako koncept zaměřuje na dlouhodobé uchování přidané hodnoty produktů a kombinuje snahu snížit objem odpadu a jeho negativní dopady na životní prostředí. Jednoduše řečeno, z produktů se nemá stát odpad, ale nový zdroj pro další výrobu, což je přesně to, co je charakteristické pro soběstačná, produkční a znalostní prostředí.

Jelikož podniky při výrobě v oběhovém hospodářství berou ohled na delší životnost, materiálovou i energetickou efektivnost a opětovné využití nebo recyklaci, dochází k minimalizaci využívání přírodních zdrojů, obnově vytvořených produktů, redukci nákladů na provoz firem a ke snížení množství odpadu. Navíc koncept oběhového hospodářství počítá s tvorbou nových pracovních míst napříč celým cyklem, od návrhů designu nových typů produktů až po recyklaci. Vyžaduje však celkovou proměnu ekonomického myšlení, a to nejen firemního, ale i společenského. S cílem skutečně realizovat koncept oběhového hospodářství je na místě i realizace konceptu prodeje potravin bez obalů podle příkladu od Catherine Conwayové, který je v rámci konceptu pro soběstačná města postaven na prodeji regionálních produktů bez obalů a odpadů podporujících i cestovní ruch (Jde především o orientaci na lokální produkty a služby, atraktivitu a zážitky s příjemnou místní atmosférou, snahu o návrat ke kořenům či hledání komunit, založených na společném zájmu). To samozřejmě nejde bez růstu lokálních mikrocenter místního průmyslu, inovace a také integrace velkých značek do místních kultur).

Životní pohoda a šťastný život

Podle inspirace z manuálu „Průmyslové město“ J. A. Bati a jeho spolupracovníků – v centru veškerých úvah o podmínkách zajišťujících životní pohodu stojí člověk a základní potřeby pro jeho šťastnou existenci. Jedná se při tom (ve shodě s ideály reformátorství a osvícenství) i v 21. století především o uspokojení těch materiálních a fyzických potřeb, které zajišťují hlavně tělesné blaho. Velká důležitost by se přitom měla přikládat rodině, oáze klidu a relaxace potřebné nejen k lepším výkonům, ale také k zajištění další generace - generace potencionálních spolupracovníků. Zajištění životní pohody a štěstí vychází z rovnice, na jejíž jedné straně stojí moderní život, jistota a pokrytí základních i nadstandardních potřeb a na druhé straně práce, oddanost a transparentnost, které poskytují dobrovolný smysl života každému jednotlivci, jenž má zájem stát se součástí nejen lokální komunity, ale také propojeného společenství šťastných lidí. 

Budoucnost udržitelného a dostupného bydlení v soběstačných, produkčních a znalostních prostředích by mohla ležet na bedrech 3D tiskáren, v nichž si lze také vytisknout elektromobil, vyrobit si vlastní auto v místě spotřeby nebude problém. Jediné, co potřebujeme, je digitální program, algoritmus, software. V tomto smyslu globalizace přetrvá, po celém světě se tyto programy budou nabízet a sdílet.

Živitelství, vzdělávání a podnikatelské sítě

Prof. Zelený tvrdí, že pojem živnostník je odvozen od slov život, živitel a živitelství; tj. podnikatel v pravém slova smyslu, jako poskytovatel života a živobytí, skutečné podstaty zdravé společnosti. Stačí je odlišit od státních „podnikátělej“, oligarchů, ekonomických „diplomatů“, partajníků, zlodějíčků, příživníků, dotačních expertů a systémových nohsledů euro-byrokracie, zatvrzelých lákačů  a odprodejců všeho ještě našeho. Jan Antonín Baťa tento rozdíl dobře znal a proto tvrdil, že čsl. škola nové doby musí tedy býti škola podnikatelská, živitelská. Škola, která si vytkne za úkol pěstovati, vzdělávati a vychovávati jako nejvyšší hodnost v národě živitele, podnikatele – nebo chcete-li v dosavadních termínech socialistických – kapitalistu, národního a možná i mezinárodního. Jan Antonín Baťa své tvrzení vyjádřil také ve verších, jako básník života, umělec práce a hudebník podnikového řízení.

V souvislosti se vzděláváním a jejím učením praxí je potřeba navázat opět i na Baťův systém – sociální koncept reformy života, výroby a podnikání, kde hrála otázka formování člověka významnou úlohu. Otázka přijetí norem, změn chování jedince a jeho postojů byla pro úspěšné prosazení systému řízení Baťa klíčová, říká Karel Kostka ve svých vystoupeních a článcích už od roku 1990. Jakou úlohu v tomto procesu sehrálo vzdělávání? Zpočátku nepatrnou, později pozoruhodnou a ve třicátých letech 20. století velmi významnou. Baťova nedůvěřivost k formálnímu a teoretickému vzdělání byla pověstná. V rámci pragmatismu, který vyznával, požadoval po svých spolupracovnících, odpovědných za školství, aby vzdělávání mělo náboj, akceleraci a prvky soutěže. „Civilizace, či vývoj společnosti znamená rozšiřování příležitosti k boji nebo – chcete-li – k soutěžení“ (Baťa, 1933, s. 10).

Podnikatelské sítě, tj. sítě malého a středního podnikání (sítě MSP) si získaly živou pozornost jako dynamické součásti síťové ekonomiky, které se největší měrou podílejí na jejím růstu (pracovní příležitosti) a produktivitě. Tradiční průmyslové oblasti (industrial districts -IDs) v Itálii se tak staly předchůdci celosvětové exploze sítí MSP v technologicky pokročilých zemích a regionech.

Regionální a lokální hospodářská oblast, seskupení nebo síť v éře nástupu lokální a regionální ekonomiky má nespornou výhodu. S neustále zvyšujícím se zájmem o zánik národních států se tato regionální ekonomická a politická výhoda stává zřetelnější a široce podporovanou. V USA byl navržen a realizován  program rozšíření Silicon Valley (Křemíkové údolí) v Silicon kontinent. Jinými slovy - lokální průmyslové systémy se již staly vzory pro regionální a dokonce i transnárodní systémy.

Přesvědčivé vysvětlení úspěchu průmyslových distriktů lze pozorovat na jejich vývoji - od vnějších úspor v duchu neoklasické školy A. Marshalla, přes dělbu práce, flexibilní specializaci, geografickou a politickou soudržnost až k neměnící se rodově zakořeněné sebejistotě a důvěře.

„Jednej lokálně, mysli globálně,“ je základním principem konkurenceschopnosti sítí. Celý svět se stává trhem regionálně autonomních sítí malých podniků či integrovaných produktivních distriktů. Také NORDVEST FORUM, podniková síť v okolí norského Ale-sundu, je nejen úspěšná ve světovém měřítku, ale přesahuje zkušenosti, schopnosti i výsledky Veneta svou účelností záměru, organizace a motivací.

Technologické změny jsou tak rychlé, že žádná společnost není schopna držet krok s nejnovějšími a nejvyspělejšími technologiemi vlastními silami. Je proto nejen v rámci podnikatelských sítí důležité sdílet své znalosti a dovednosti nejen na úrovni zaměstnanců, studentů, podnikatelů, kteří se od sebe mohou učit, ale také na úrovni jednotlivých firem, které by měly spolupracovat, nikoli soutěžit. Velmi žádoucí je také podpora inovačních nových podnikatelů včetně podniků, které se musí neustále dívat do budoucnosti, což jím umožňuje stát se sebe-obnovujícími. Společnost musí být rozdělena na více autonomních částí. Na sekci zabývající se produkty, které se prodávaly včera a dnes, a na část, kde se rozvíjejí a vyvíjejí produkty určené k prodeji zítra. Jen tak se firmy udrží na trhu v akcelerujících změnách.

Vyladěnost a triangulace spolupráce

V éře globálního myšlení s lokáními akcemi je kultura inovace předpokladem úspěšného a konkurenceschopného rozvoje regionu či země. Tvorba inovační kultury jde dále než zavádění nových produktů v podniku, produkce vynálezů a patentů v univerzitní nebo firemní laboratoři, anebo proklamace či finanční podpory z ministerstva.
Inovační kultura je výsledkem nové architektury vztahů a nových komunikačních kanálů, tedy Nové sítě spolupráce mezi zúčastněnými sférami zájmů.
Tyto sféry zájmů jsou tři: Universita - Průmysl - Samospráva.
Ve spolupracující Triádě tak dochází k prolínání rolí: univerzita se chová jako podnik tím, že inovuje a podniká, podnik se chová jako univerzita tím, že poskytuje anebo se podílí na praktickém vzdělávání, a samospráva opouští politickou ideologii a stranickou kulturu a věnuje se přímé podpoře vzdělávacích a podnikatelských činností regionu.

Podnikatelská univerzita se přímo podílí na tvorbě firem, generování zaměstnanosti a rozvoji regionu. Samospráva adaptuje své motivační, incentivní a regulační nástroje, a poskytuje veřejnou složku investičního kapitálu. Podniky poskytují soukromou složku kapitálu a jsou aktivní v rozvoji lidí, znalostí, výzkumu a inovací – kromě svých tradičních rolí v tvorbě přidané hodnoty a poskytování zaměstnanosti.

Podnikatelská́ univerzita je především výrazem inovační́ strategie regionu a jeho hospodářsko-společenského rozvoje. Základním cílem je tedy tvorba nových firem jako principiálních „nosičů̊“ a uživatelů̊ znalostí. Tyto znalosti a schopnosti nejsou jen doménou obchodních a podnikatelských oborů, ale všech oborů: od molekulární́ biologie a computer science, přes nanotechnologie a vědy o materiálu, až̌ po zdravotní́ technologie, telekomunikace a péči o člověka. Všichni členové Podnikatelské univerzity – fakulta, studenti i administrativa – se učí podnikat, zakládat a řídit firmy, přejímat spoluzodpovědnost za praktické využití generovaných znalostí. Univerzita se učí́ podnikat proto, aby se stala pravoplatným, aktivním členem regionální́ Triády.

Za inspiraci při psaní tohoto článku děkuji panu prof. Milanovi Zelenému, paní Markétě Pilátové a Dolores Ljiljana Bata Arambasic a jedinečné národní síti zdravých měst ČR.

Adrian Podskľan, Ph.d.