Svět se změnil a globalizace končí. To leckteří ekonomové připouštějí. Rostoucí potenciál velkých měst, tvářících se, že jsou schopné uživit stále větší a větší počet obyvatel, je u konce. Nejlépe to dokazuje skutečnost, že bydlení a život v nich je nedostupný pro běžné lidi, kteří se nechtějí dlouhodobě zadlužovat a žít na hraně takzvaným křehkým způsobem života. Musí brát ohled na skutečnost, že pracovních míst i ve velkých městech ubývá. Tedy špičkových, odborných a specializovaných míst. Nekvalifikovaných zaměstnání se naopak nedostává. V důsledku rychlé a efektivní proměny způsobu života v období, kdy ČR ani SR nedisponují dostatečně velkým vlastním kapitálem a obě republiky zastavěly montovny. Podniky, jaké vybudovali například Tomáš a Jan A. Baťa, se v současnosti stávají spíše pohádkou. A v této situaci přemýšlíme o konceptech tzv. chytrých měst. Bohužel, ne všichni si dovedou představit, co je to vlastně tzv. „Smart City“, což je jen světově uznávaný anglický termín pro již jmenovaný český překlad. Ještě méně lidí dovede stvořit alespoň primitivní koncept a je odvážné v této situaci mluvit o jeho realizaci. Konečně, umíte si představit, cituji z jednoho nadšeného letáku: „Ideální město šťastných lidí, které je energeticky a potravinově soběstačné, navíc bez obalů a odpadů“?
Bratři Baťové tvrdili, že nejvznešenějším úkolem vedoucích osob země i států je probudit a uvolnit životní síly obyvatelstva a řídit tyto síly tak, aby pomáhaly sobě i státu k blahobytu. Jediným prostředkem, jak dojít k tomuto cíli, je nechat lidi i města žít z vlastních prostředků. Ze vzájemné konkurence se vybudují silné a schopné svazky, které skýtají znamenitou existenci. Na to, jak vnímají tyto skutečnosti, jsme zeptali ekonomky Doc. Ing. Ilony Švihlíkové, PhD., Ing. Marka Pavlíka, PhD., ředitele strategie společnosti Triton a ekonoma a propagátora odkazu bratří Baťů, Ing. Adriána Podskľana, PhD.
Ilona Švihlíková: Česká republika patří k zemím, které jsou velmi silně globalizované v obchodě i finančních tocích. Když se podíváme na strukturu české ekonomiky, která jen tak mimochodem, není moc česká, vidíme, že je velice nevyvážená. Z hlediska přidané hodnoty jsme na nižší střední úrovni, což neumožňuje trvalé zvyšování životního standardu (konvergenci). Přepracovací charakter ekonomiky, o němž psal Český statistický úřad, navíc znamená, že o ekonomickém směřování ČR se rozhoduje v zahraničních mateřských firmách. Ekonomika je příliš koncentrovaná na určité trhy (EU, Německo), sektory (automobilový průmysl) a fungování několika velkých firem. Lokální ekonomiku přitom bohužel vnímáme jako takovou Popelku. Jenže, podíváme-li se na mezinárodní vývoj v trendech, pak vidíme, že globalizace je nejspíš za svým vrcholem. Také rozvoj moderních technologií směřuje k lokalizaci. Lokální ekonomika možná nedodá ona skvělá čísla HDP, ale zato spolu s vhodnými ekonomickými strukturami, které já vidím především v ekonomické participaci (družstva, podniky s účastí zaměstnanců), ekonomiku i společnost „drží“ a stabilizuje. Podpora lokální ekonomiky navíc může přispět ke změně našeho zcela nedůstojného „modelu“ začlenění do mezinárodní spolupráce na základě láce a blízkosti Německu. Koloniální postavení ČR má samozřejmě své politické implikace. Generuje často „elity“, které mají zájem na tom, aby tento status quo pokračoval.
Marek Pavlík: Samosprávné celky, tedy obce, by se podle mého názoru měly snažit umět příjemně „připoutat“ občana k dění v obci, starat se o místní genius loci, aby její občané mohli být hrdí na svoji domovinu.
Také musí nabízet dostatečné vyžití pro rodiny s dětmi, starat se o dobrou dopravu za prací, smysluplné místní úřady, zdravotnická zařízení apod. Obec by také měla umět udržet a přilákat malé a střední podnikatele, nabídnout přijatelné podmínky pro bydlení, což znamená cenově dostupné byty nebo stavební parcely. To vše lze vytvořit, pokud má aktivního starostu a vedení obce, které umí lobovat. Pokud jsou to „srdcaři“, kteří výkon své pozice vnímají jako poslání, mají úspěch téměř zaručený. Navíc, pokud dovedou vysvětlit svým občanům, proč mají obec, ve které je fajn se svou rodinou zůstávat a kvalitně žít.
Adrián Podskľan: Podle informací, zveřejněných na svobodném monitoru, je v Česku 70 tisíc bezdomovců a 1 milion lidí ohrožených příjmovou chudobou. „Česká“ ekonomika patří od dubna 2017 mezi rozvojové země, protože HNP je dlouhodobě nižší než HDP. To není nic pozitivního, neboť vycházíme ze skutečnosti, že Česko, a mimo jiné také Slovensko, nemá kontrolu nad vlastní ekonomikou, která nám však vlastně nepatří. My jsme jen subdodavatelé nadnárodních firem v našem případě velmi často z Německa, ale nejen z něj. Podle George Friedmana právě Německo během patnácti let zlikvidovalo konkurenci v celé eurozóně a stalo se od svého sjednocení exportní velmocí s nejvyšším přebytkem. Z toho vyplývá, že obyvatelé Německa se zřejmě mají po ekonomické stránce nejlépe v celé historii a my k tomu přispíváme svou levnou prací. Podle The Bloomberg Innovation Index na druhé straně Česko a ani Slovensko prý nepatří mezi pokrokové země, což značí, že při zohlednění skutečnosti, že nejvíce kvalifikovaných pracovních míst v důsledku nejrůznějších vlivů ubývá rychleji, než vznikají nová. Proto nejspíše nečeká obyvatele Čech ani Slovenska pozitivní budoucnost nejen po ekonomické stránce. Zůstává nám jen naděje, že se jednou probudíme a na troskách velkoskladů a montoven naskočíme na vlastní národní cestu podle příkladu bratří Baťů a jejich spolupracovníků. Žijeme v době nejistoty a stagnace, což bude na příštích 50 let asi normální. Zřejmě se nepovede uvést do praxe názor, že nejvznešenějším úkolem vedoucích osob zemí i států je probudit a uvolnit životní síly obyvatelstva a řídit je tak, aby pomáhaly sobě i státu k blahobytu. Přitom by to nemělo být tak obtížné. Stačí nechat žít tyto samosprávné celky z vlastních prostředků. Například jen tím, že bychom zrušili různé nástroje, které vytvářejí silnou závislost obcí a měst na státu. Míním tím dotace a investiční stimuly. Následně je nutné snížit daně a různé zbytečné administrativní povinnosti pro podnikatele. Teprve následně můžeme doufat, že se tu uchytí nové technologie, které se budou podílet na vytváření a rozvoji sítí malých, flexibilních a technologicky agilních podniků. Navíc regionálně pojatých a lokálně rozvíjených. Tyto podniky doufám nebudou odvozovat své úspěchy z cizího finančního kapitálu, ale z vlastních znalostí, schopností, inovací, adaptibility, pružnosti a podnikavosti místních obyvatel. Vytvářet konkurenční výhody ČR a SR mohou jen organizace s individuální a lokální adaptibilní schopností a vlastním kapitálem. Ne masová výroba „námezdních nádeníků“.
Myslíte si, že současnou relativně vysokou životní úroveň v porovnání s dobou nedávno minulou má na kontě rozvoj průmyslu a služeb, popřípadě podnikání jako takové nebo neustálé zadlužování?
Ilona Švihlíková: Otázka je, čí úroveň myslíte. Obecně zásadní roli hrají technologie, které přispívají k rostoucí produktivitě práce. Ta zase přináší další výzvy a úkoly, které jsou nyní obzvláště aktuální. Je to například otázka zaměstnanosti v éře automatizace. Zadlužování je totiž pro vyspělé země typické jako „pohon“ od 70. let, kdy význam úvěrů v ekonomice silně roste. Jedním z důvodů, proč tomu tak je, je „přebití“ kupní síly, která trpí stále horší pozicí práce (mezd) vůči kapitálu (zisku). Zadlužování, a také tvorba nových finančních produktů (financializace), jde s tímto fenoménem ruku v ruce.
U měření životní úrovně je potřeba být opatrný. HDP na hlavu není vždy ten nejlepší ukazatel, protože tvrdě průměruje a pohled z hlavního města deformuje rovněž. Nezapomínejme, že životní úroveň nemusí být nutně jen kategorií příjmů. Svou roli hrají i výdaje, například na bydlení! Pojem „životní úroveň“ je trochu širší. Souvisí také se spokojeností, bezpečím, právní jistotou atd.
Adrián Podskľan: Nevím, u kterých lidí a jakou vysokou životní úroveň máte na mysli, protože já osobně nesouhlasím s tím, že by většina obyvatel Česka a Slovenska měla vysokou životní úroveň. Navíc životní úroveň a kvalita života nezávisí pouze na ekonomice. Vezměte v potaz například takovou krajinu Bhútán, kde žijí nejšťastnější lidé na světě a místo hrubého domácího produktu (HDP) měří hrubé domácí štěstí. Z ekonomické stránky je nárůst životní úrovně těch šťastnějších lidí v ČR a SR hlavně dílem zadlužování. V oblasti podnikání je to díky nespravedlivému přerozdělování zdrojů a různým státním intervencím s krátkodobým efektem ještě horší. Bohužel místo rozvoje služeb a digitalizace jsme se intenzívně zabývali rozvojem montoven automobilového průmyslu a katapultovali se tak mezi rozvojové země, o jejichž osudu se rozhoduje jinde. Nejlépe to dokazuje studie „Analýza odlivu zisků“, kterou zpracoval Úřad vlády České republiky. Závislostí specializace na automobilový průmysl nám hrozí osud Detroitu.
Existuje podle Vás možnost, že v případě státní či světové krize se lze negativním následkům současné ekonomické situace vyhnout rozvojem tzv. lokální ekonomiky? Tedy podobně, jak to v minulém století prováděli bratři Baťové ve Zlíně?
Ilona Švihlíková: Nevím, jestli lze přímo používat historické analogie, ale význam lokálna vystupuje na povrch stále silněji. Naposledy jsem zaznamenala článek ve Financial Times od komentátorky Gillian Tettové, která publikuje rozhovory se šéfy významných amerických firem. Hovoří o lokalizaci či regionalizaci, tedy pokusu o návrat továren z asijských oblastí zpět do USA. Právě kvůli moderním technologiím. Automatizace zkrátka ten cyklus, v němž se jedna věc vyrábí na čtyřech kontinentech, narušuje. A nový fenomén, 3D tisk, dále přispěje k individualizaci potřeb. Takže nejde jen o reakci na zlé časy. Už dávno víme, že právě lokální struktury jsou vůči krizím odolné, ale jde i o celkový pohyb v rámci světové ekonomiky. Lokální ekonomika navíc plní i svou sociální, stabilizační funkci. Obrovské regionální nerovnováhy mají své politické dopady. Stačí se podívat na hlasování o Brexitu. Propojení lokálních struktur od obcí po malé a střední firmy až třeba po místní univerzity má v sobě obrovský, u nás dosud nevyužitý potenciál. Když se peníze udrží v místě, udrží se v místě i lidé.
Marek Pavlík: V poslední době se stále více hovoří o potřebě rozvoje místního podnikání. Položme si otázku, proč tomu tak je? Je potřeba udržet lidi na venkově, aby masově neodcházeli do velkých měst za prací. Právě lokální malí a střední podnikatelé dokážou udržet při „životě“ region, aby se nevybydloval a aby na vesnicích zůstaly taková nezbytná zařízení, jako jsou například obchod a restaurace. Bez nich totiž upadá i společenský život obce. Bohužel však aktuální fakta nepřejí lokální ekonomice. V ČR například ubývá počet vesnic do 2000 obyvatel a v obcích do 500 obyvatel je průměrně o 4 % vyšší nezaměstnanost než ve větších vesnicích. Objem ekonomiky v domácím vlastnictví v reálných hodnotách od roku 1995 nezaznamenal prakticky žádný růst (na rozdíl od aktiv v zahraničním vlastnictví, které vzrostly sedmkrát). Odliv výnosů firem z ČR je nejméně dvakrát vyšší, než by odpovídalo ekonomickým podmínkám v Česku. Čím se tedy vyznačuje dobře fungující region? Nepochybně a zejména tím, že se v něm daří středním a malým regionálním firmám, drobným podnikatelům a živnostníkům, kteří dovedou vzájemně rozvíjet svůj „byznys“ a nacházejí k tomu potřebnou podporu u místních autorit. V tomto smyslu můžeme hovořit o „lokální ekonomice“, místním živém systému, v němž místní preferují v místě a regionu dostupné produkty a služby.
Adrián Podskľan: Obnova masivního podnikatelství á la Baťa a lokálně regionální použití nových technologií, jako jsou 3D tisk, robotika, automatizace a další nástroje zvyšování produktivity pracovní síly v autonomních lokalitách jsou podle mého názoru správnou cestou pro každou rozumně řízenou ekonomiku, ať už se jedná o stát nebo region. Inspirovat se můžeme například od Švýcarska, Holandska, Nové Anglie, Jižní Koreji nebo Singapuru. Dobře to vystihl čínský premiér Li Kche-čchiang, jenž poznamenal, že nechce řešit nové problémy stejnými myšlenkovými procesy, které k problémům samým vedly. Na podporu lokální ekonomiky můžeme využívat jeden z důležitých nástrojů, jakou je lokální měna. Lokální měna nefunguje v rámci omezeného území samostatně, ale doplňuje národní měnu. Každý si může vybrat, jestli uskuteční platbu v národní měně nebo lokální. U nás je to těžko představitelné, i když na podobném principu u nás fungují stravenky. Ty však mají celorepublikovou platnost a jejich smyslem jsou zaměstnanecké benefity. Že bychom využívali alternativní měny, ke kterým mimochodem patří i tradiční zlato nebo elektronická měna Bitcoin, je krajně nepravděpodobné. Sice se s nimi obchoduje celosvětově, ale k podpoře lokální ekonomiky nejsou použitelné. Přesto se i u nás čas od času objevují pokusy, kdy si vzájemně obyvatelé vesnic platí mimotržně směnkami s nabídkou služeb a naturálií. Pravda, ministerstvo financí to nerado vidí a nikdo dosud nevymyslel, jak v tomto ohledu vybírat populární EET.
Lidé po celém světě, nejen podle Billa McKibbena, začínají vědomě znovu budovat své obce coby funkční hospodářské celky jako prevenci proti hospodářským a měnovým výkyvům. Je tato cesta, kde se komunita spoléhá sama na sebe, vůbec schůdná?
Ilona Švihlíková: Výhody větší lokalizace, které se projevují také jako větší místní propojenost, jsou zřejmé a užitečné. Ať už mluvíme o oblasti ekologie (uzavření cyklu produkce a spotřeby nebo využití místních obnovitelných zdrojů), nebo jen oddalování tlaku na univerzalitu potravin či místních výrobků. Fungující lokální ekonomika může nabídnout místní udržitelnost, větší odolnost vůči krizím i stabilnější pracovní místa. Zvyšuje také možnost aktivního místního působení, rozhodování a výsledky jsou blíž k občanovi. Zkrátka, jsou tu lepší možnosti spolupráce. Já sama patřím k zastáncům ekonomické participace, tedy formy vlastnictví, jako jsou například družstva nebo podniky, řízené zaměstnanci. Považuji je za důležitou formu lokálních aktivit. Ale na druhou stranu je potřeba říci, že cílem by nemělo být budování něčeho jako „The Village.“ Stále budeme součástí globálního světa, z toho nelze utéct. Lokální ekonomika by ale mohla vybalancovat nerovnováhy, vyvolané globálními ekonomickými toky.
Marek Pavlík: Vize soběstačného regionu je přitom tím správným základem, když například krajští úředníci rozhodují o tom, kam by měly směřovat krajské investice a co by mělo být prioritami v rozpočtu samospráv. Vize regionu, tedy představa o možné budoucí prosperitě, je dobrým cvičením ze způsobilosti (odborné i etické) těch, kteří region vedou. Vize regionu bohužel obvykle přesahuje délku jednoho volebního období a je dokumentem, který se nedá po každých volbách měnit. Je naopak vytyčenou linií pro nové zastupitele, radní a úředníky. Dobře postavená vize regionu je charakteristická splněním tří nároků. Zaprvé je lákavá pro ty, kteří mají zájem na rozvoji regionu. Dnešním manažerským slangem řečeno, je lákavá pro stakeholdery regionu, ať už jde o jeho obyvatele, o firmy, které v regionu sídlí, platí daně a využívají infrastruktury a služeb úřednického aparátu, nebo instituce, které jsou v regionu doma. Do výpočtu je možné zahrnout i partnery, s nimiž město spolupracuje, ať už jsou jimi investoři, orgány veřejné správy, zahraniční partneři a podobně.
Za druhé je postavená ekonomicky aktivně. To znamená, že pamatuje na nezbytnost generovat bohatství regionu. Jen bohaté regiony mají pod kontrolou zdroje svého růstu a jsou prostředím, které přitahuje. Dotace, tedy rakovina, která k nám přišla z evropských fondů, je příčina současného tristního stavu, kdy stačí natáhnout ruku, šikovně čerpat a obratně dokládat. Navíc je toto jednání považováno za žádoucí a chvályhodné. Nejen města, ale i země jsou hodnocené podle toho, jak důkladně dojí evropské fondy! Přitom postarat se o zdroje svého bohatství a schopnost správně tyto vlastní zdroje investovat byla vždycky vizitkou, měřítkem a chloubou prozíravých otců měst.
Za třetí je to posílení tzv. brand regionu. Každý dlouhodobě prosperující region má svou značku, svou odlišnost, svou konkurenční výhodu. Dokáže jasně sdělit, čím je charakteristický, unikátní a lákavý.
Adrián Podskľan: Podle různých statistik a zkušenosti je možné konstatovat, že v zemích západní Evropy se národní ekonomiky, včetně nás, potýkají nejen s pozitivy, ale i s negativními dopady globalizace. Mnohde se však tomu lidé brání mnohem aktivněji a jsou schopni synergicky spolupracovat, na rozdíl od většiny Čechů a Slováků. Ti si mnohdy ani nedovedou představit, že by se dobrovolně a aktivně stali účastníky politiky, kteří by různými způsoby posilovali systémy lokálních ekonomik za účelem zvyšování konkurenceschopnosti a soběstačnosti. Neuvědomují si, že výsledkem udržení solidní životní úrovně a kupní síly je také to, že spotřebitelé nemusejí akceptovat cenu a kvalitu zboží diktovanou obchodními řetězci. Už jenom tohle jsou dostatečně pádné důvody, proč bychom se měli o lokální ekonomiku intenzivně zajímat a propagovat ji. Často se pozastavujeme nad tím, že potraviny například v německých marketech jsou výrazně kvalitnější a přitom levnější, než u nás. Je tomu tak, protože Němci prosazují lokální politiku a navíc se aktivně účastní na obhajobě svých práv, svobod a možností. Pro inspiraci mohu uvést příklad z dávné historie malého německého města Lűbecku (Podle publikace Adaptujte se od Tima Harforda), které kdysi vůdce Jindřich Lev začal po dobytí přeměňovat na nejbohatší město v severní Evropě. Použil přitom jednoduchou metodu. Ustanovil soubor pravidel, která platila pouze v Lűbecku. Budoucím občanům nabídl výsadu „velmi čestných občanských práv“, lenní pány vyhnal a nahradil je místní radou. Založil nezávislou mincovnu, která garantovala zdravou měnu, nadměrné daně zakázal a ustavil zónu volného obchodu, z níž lübečtí kupci mohli obchodovat s městy jako Münster, Magdeburg, Norimberk, a dokonce i s Vídní. Jindřich Lev pak nechal po severní Evropě rozhlásit, že obchodně zdatní imigranti budou vítaní s otevřenou náručí. Ti si pospíšili, aby této výzvy využili a přicházeli v zástupech. Lűbeck se tak stal Hongkongem své doby. Byl to tehdy náhlý a fenomenální úspěch. Sám císař Karel IV. zařadil v roce 1375 Lűbeck spolu s Římem, Pisou, Benátkami a Florencií do pěti „perel Svaté říše římské“.
Vzhledem k rychlé urbanizaci světa možná přišel čas Lűbeck opět napodobit. Sice, jak upozorňuje Sebastian Mallaby, Jindřichův projekt pro Lűbeck „trochu připomíná pokus postavit nové Chicago v současném Kongu nebo Iráku.“ Přesně to však chce nyní udělat Paul Romer. Tento americký ekonom je zakladatelem hnutí „koncesních měst“ (Charter Cities) s výsadními právy a tvrdí, že svět potřebuje zcela nová města s vlastní infrastrukturou a především s vlastními demokratickými pravidly, daňovým systémem a způsobem řízení korporací. Takováto města by se stejně jako středověký Lűbeck řídila souborem pravidel, nastavených tak, aby přitahovala ambiciózní lidi. Existuje mnoho důkazů, že koncesní města mohou v dnešním světě existovat a dobře fungovat. Jedním z nich je například Singapur, dlouhodobě úspěšný městský stát. U nás v České a také Slovenské republice máme jistý nevyužitý náskok. Jde o soubor pravidel pro fungování prosperujícího města nebo obce, který rozpracoval ve svém díle J. A. Baťa se spolupracovníky s názvem „Ideální průmyslové město“. V praxi tyto teorie s úspěchem vyzkoušel nejenom ve Zlíně, ale i na Slovensku či v Brazílii. Stačí začít budovat, tvořit a nevymlouvat se.
Zpracoval: Antonín Karoch
