V americkém „Časopise Francouzsko-americké společnosti“ uveřejněn byl letos v květnu dopis francouzského hrdiny, padlého na začátku války. Dopis tento, nalezený na bojišti u Roseliès v srpnu 1914, byl právem nazván nejkrásnějším dopisem z války. Tradiční vlastnosti francouzského ušlechtilého ducha, který za světové války znovu celý svět uvedl v nadšení a obdiv, projevují se v něm způsobem prostým, ale tak jímavým, že zanechají hluboký dojem u každého čtenáře. Obětavá láska k rodné zemi pojí se v něm s něžnou láskou k ženě a rodině. Vrcholem dopisu je místo, kdy hrdina při pomyšlení na blízkou smrt povznáší se k nezištné lásce a v šlechetném sebezapření žádá svou milovanou ženu, aby nezasvěcovala svůj život památce mrtvého, nýbrž pokusila se najíti nové štěstí s jiným.
Než ať mluví dopis sám:
„Má drahá!
Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, svírá se mé srdce úzkostí, a budeš-li je kdy čísti, tedy jsem padl, vykonav svou povinnost. Než zemru, prosím Tě, abys vychovala naše děti v poctivosti a v upomínce na mne, poněvadž jsem je velmi miloval a budu umírati, mysle na ně a na Tebe.
Připomínej jim vždy, že jsem padl na poli cti a že je žádám, aby se stejně obětovaly v den, kdy Francie bude potřebovati jejich paží a jejich srdcí.
Uschovej vysvědčení o dobrém chování, které jsem dostal při odchodu od pluku, a později řekni jim, že jejich otec měl v srdci touhu žíti jedině pro ně a pro Tebe, jež jsem vždy tolik miloval.
Nyní se s Tebou loučím; je mi to velmi líto, že umírám tak daleko od tebe v 25 letech, když bych byl chtěl dlouho žít po Tvém boku. Co chceš? Je to osud! A ve chvíli, kdy píši tato slova, chtěl bych, abys je nikdy nemusila číst, protože tento papír Tě dojde jen, jestli padnu.
A teď nechtěl bych, abys ztrávila zbytek života v upomínce na mrtvého; právě naopak, potkáš-li v životě dobrého hocha pracovitého, který by chtěl věrně vychovati naše děti, tedy spoj svůj život s životem jeho; a nemluv s ním nikdy o mně, protože bude-li Tě mít rád, bylo by mu bolestno, kdyby cítil vedle sebe stín mrtvého. – Ovšem mluvím o hochu inteligentním a věrném, který by pochopil tvé postavení. Rozuměj dobře, mluvím-li tak k Tobě, není to proto, že bych Tě přestal mít rád, ne právě naopak: miluji Tě tak že tím krutě trpím ve chvíli, kdy je v nebezpečí můj život i láska k domovu, jemuž jsem byl vždy oddán.
Má Jindřiško, prosím Tě jen o jednu věc, abys až do dne, kdy také Tebe Bůh povolá, myslila na svého ubohého Evžena, který Tě miloval šíleně a upřímně láskou, která Tě bude provázeti až do hrobu; vzpomínej na mou památku a mluv o ní s našimi ubohými dětmi!
Miláčku, je konec, miluji Tě navždy až do věčnosti.
Moje Jindřiško, s Bohem! Tvůj Ženot, který Tě zbožňoval
Evžen Deshayes v Pont-Saint-Pierre.
Tento dopis, který vzbudil zaslouženou pozornost v Americe i ve Francii, měl svou zajímavou historii.
Časopis, v němž byl otištěn, připojil k němu tuto poznámku:
„Tento dopis Evžena Deshayesa, který mnozí považují za nejkrásnější dopis z války, psal prostý dělník z Pont-Saint-Pierre. Napsal jej 18. srpna 1914 a nosil jej při sobě až do dne, kdy padl u Roseliès. Němci jej u něho našli a poslali jej poštovnímu úřadu do Ženevy, jak bylo v podobných případech zvykem. Ze Ženevy byl dopis poslán do Francie, avšak vdova Evžena Deshayesa i s dětmi se odstěhovala z Pont-Saint-Pierre a nebylo známo, kam odešla. Všechno hledání zůstalo bezvýsledným. Najdou se kdy? Snad uveřejnění tohoto listu vzbudí v někom touhu vyhledati rodinu a postarati se, aby děti Evžena Deshayesa byly vychovány podle přání otcova.“
Ve Francii vzbudila věc vskutku pozornost a byly podniknuty kroky, aby rodina ušlechtilého hrdiny byla nalezena. Výsledek pátrání byl však stejně překvapující jako radostný. Ukázalo se, že rodina Deshayesova se odstěhovala z Pont-Saint-Pierre a žije v mlékárně Orniaux v Etroeunghtu a to úplná i s Evženem Deshayesem, který se šťastně vrátil z války domů.
Když mu bylo sděleno, jaký osud měl jeho list, napsal v odpověď:
„Bylo to pro mne velké překvapení dnes ráno, když jsem dostal Váš dopis. Překvapení zcela přirozené, protože jsem neměl tušení, že můj dopis na rozloučenou prodělal takovou cestu. Napsal jsem jej před bitvou u Charleroi, v době, která byla pro nás mladé válečným křtem. V pouličních bojích v noci ze 20. na 21. srpen 1914 ke druhé hodině ranní jsem jej ztratil ve vesnici Roselièsu, několik kilometrů od Charleroi. Myslil jsem naň potom často. Byl asi nalezen a poslán v opise nějakým Němcem do kanceláře Červeného kříže v Ženevě, která jej doručila mé ženě v roce 1917. Tento německý opis mám. Rád bych jej srovnal s textem uveřejněným v Americe.
Jsem hrd na sympatie, které jsou prokazovány mé rodině. Ta se od té doby trošku rozmnožila. Jsme nyní šťastni, že máme tři děti, které nám působí radost; druhé a třetí se narodily za války. Vychováme je, jak nejlépe dovedeme v citech povinnosti a cti.
Přijměte, pane, naše uctivé pozdravy!
Evžen Deshayes, majitel válečného kříže.“
Evžen Deshayes žije spokojen při práci v mlékárně a diví se, že jeho city, tak přirozené, jsou mu přičítány k zásluze. Jeden z těch neznámých malých lidí, kteří ve chvíli, kdy rodné zemi hrozilo nebezpečí, byli nejen ochotni hájiti ji do poslední krůpěje krve, ale činili tak s duchem schopným myšlenek tak ušlechtilých a vznešených, že zůstanou věčnou ozdobou Francie.
Národní Listy 1920, převzato z Zdeněk Záhoř Jak vzniká život, Nakladatel B. Kočí, Praha 1925
